Byla to touha poznat americkou legendu. Splnit si víc než klukovský sen po velkém dobrodružství. Vydat se po autentických stopách těch, kteří „Go West“ (šli na Západ) a nasát něco, co ještě z té nostalgie zbylo. Byla to i výzva poznat svůj limit, protože 33 let mi bylo před dvaceti lety.

Proč ROUTE 66?

Měl jsem jí stále v podvědomí. Od chvíle, kdy jsem jako kluk o ní četl v „Magazínu 100+1 zajímavostí“ poprvé. Nicméně od rozhodnutí, že ji v její autentické trase projedu, jsem ale přemýšlel na čem.

Přejet 4000 km osmi státy USA z východu na západ na koni nebo na kozlíku vozu jako „pionýři Západu“ jsem věděl, že je, alespoň pro mě, nemožné. Autem, byť stylově legendární Chevrolet Corvett z let šedesátých, mi to zase přišlo až moc jednoduché.

Tedy na motocyklu. A když, tak na další americké legendě, jménem Harley Davidson! Také stylová záležitost. Navíc, vodit po úzkých silničkách stroj mající přes 550 kg celkové hmotnosti i hodně náročné.

Aby účastníkům Expedice nepřišlo těch cca 4000 km ROUTE 66 krátkých, přidal jsem dalších 4000 km průjezdu všemi pouštěmi a některými národními parky států Utah, Nevada, Colorado a Kalifornie. Takže celkem 8000 km napříč jedenácti státy USA.

A logistická podpora Expedice? Samozřejmě, že nebýt jištěn z pohodlného zázemí cestovní kanceláře a po silnicích nebýt veden jako bernardýn. Navíc mnohdy ani ne po autentické trase šestašedesátky. Podívat se vpravo, vlevo, zastavit na předem určených místech, papat na pokyn, čůrat na pokyn a spát hezky podle programu v předem rezervovaných motelech.

Kdepak! Chtěl jsem absolvovat všechno hezky na férovku. Ráno vyjet, nevědět, kde večer složíme hlavu. Samozřejmě ve směru trasy Chicago – L.A. Tak jako kdysi. Každý den být od odpoledních hodin týrán a smažen pekelnou sluneční výhní pálící přímo do obličeje. Výhní, kdy člověk mnohdy nevidí, jede-li po silnici, po poli či poušti. Ne tak, jak dnes jezdí většina. Pohodlně. Ze západu na východ, tedy se sluncem v zádech.

Tak vznikala „Expedice Route 66 – 5000 mil legendami USA“ a v roce 2014 i stejnojmenná knížka. Zas až tak jednoduché to ale nebylo.

Tři roky příprav

Každý sen, myšlenka, nápad nebo touha je fajn věc. Příprava na vlastní realizaci je však drsná zkouška.

Začal jsem složitě shromažďovat tehdy hodně sporadické informace. V letech 2007-8 jsem při dvou z mých mnohých návštěv USA projel i dílčí části ROUTE 66 ve státech Arizona a Kalifornie. Získal jsem tak díky ohromné náhodě a štěstí podrobné mapy a anglické texty. Také řadu zkušeností. Byly to perné, skoro tři roky práce, příprav, desítky větších či menších složitostí a rozhodnutí.

Museli jsme vyřešit nepředstavitelně složitý nákup motorek. Půjčení motorky na měsíc vycházelo, společně s pojištěním a povinným ručením, v přepočtu na více než sto čtyřicet tisíc Kč.

Koupení motocyklů s následným dovozem domů bylo sice prvotně dražší, ale ve finále překvapivě výhodnější, ač neskonale složitější. Cizinec totiž musí mít, podle pár let staré administrativní novinky, na nákup buď americký řidičák, nebo trvalý pobyt v USA. Jinak žádné motorové vozidlo nebo motocykl cizák prostě nepořídí. My ten problém po roce (!!) vymýšlení a precizování vyřešili. Několikrát se měnilo i složení týmu. Ať pro finanční náročnost, zdraví či pro obyčejné neshody. Na popis všeho zde není místo. Omezím se na konstatování, že dodnes archivuji přes 600 e-mailů zaměřených pouze na přípravu.

Celý příběh „Expedice Route 66 – 5000 mil legendami USA“ je obsahem knihy, o které ještě bude řeč.

„Duchové Llana Estacada“, kdo by neznal kovbojku Karla Maye. Ale Llano Estacado v Novém Mexiku skutečně existuje. Je také nazýváno jako „Staked Pein“, má rozlohu 32 000 čtverečních mílí (51 200 km²) a jedete-li po Route 66, většinu ho – mnohdy nevěda – projedete. Topograficky je to jedno z nejplošších míst v USA. Leží pouze 450 feet (cca 150 m) nad mořskou hladinou.

A jak slavná silnice neónů a nostalgie vznikla?

ROUTE 66 – „Mother Road“

Na začátku 20. století bylo v Americe kolem třech miliónů mil (4,8 mil. km) cest, cestiček a stezek. Neuvěřitelné, že? Jen část z nich se dala projet autem a jenom pouhý zlomek bylo možné používat celoročně. Stačilo, aby zapršelo a bylo po cestách, které se rázem měnily na bahnité bažiny. V zimě ani nebylo často zřejmé, kudy vedou.

Byla to z většiny, zejména na západě, změť archaických cest, tratí, stezek nebo pěšin Indiánů a „pionýrů Západu“. Tehdejší „silnice“ byla mnohdy vyoraná brázda jako ukazatel směru a podél ní prašná cesta. Později to byly cesty spojující vzdálené farmy s vojenskými pevnostmi. Žádná z cest navíc nespojovala východ se západem. Postupem doby a hlavně rozvojem automobilismu se zvyšoval tlak na výstavbu transkontinentální zpevněné silnice. Ten nakonec v roce 1921 vyústil ve federální zákon o dálnicích.

U.S. Highway 66, později nazývaná ROUTE 66, se oficiálně zrodila 11. 11. 1926. Bylo to v době, kdy Úřad pro veřejné silnice stanovil systém číselného značení silnic s principem, že lichá čísla vedou od severu k jihu a sudá od východu k západu. Toto historické výročí se dnes mimo jiné oslavuje jako „Den veteránů“.

Nedlouho, pár let poté, se ROUTE 66 stala první souvislou silnicí vedoucí napříč Amerikou. ROUTE 66, spojujíc Chicago s Los Angeles, se stala americkou legendou. Říká se, že prakticky každý Američan alespoň jednou za svůj život po ROUTE 66 cestoval.

Nová Highway překračovala tři časová pásma a osm států jako řeka, která hledá nejlepší cestu na západ, cestu k Tichému oceánu. Zajímavé přitom je, že ani Highway 66 nebyla po svém dobudování souvisle zpevněna až do r. 1938, tedy více než dekádu po svém oficiálním pojmenování na ROUTE 66.

Výstavba Route 66 nebyla ani ve druhé polovině dvacátých let 20 stol. legrace. Pomáhaly již sice buldozery a jednoduché stroje, ale stále převládali koně a lidé. V Mohavské poušti okresu San Bernardino jsme kolabovali v 55° C při pouhém průjezdu, natož v takovém žáru týdny pracovat…

Největší sláva ROUTE 66…

Slavná silnice se zapsala do historie zejména ve třech obdobích. Poprvé po pádu burzy v roce 1929, kdy se stala hlavní migrační tepnou pro miliony Američanů mířících na západ.

Podruhé za druhé světové války, kdy usnadnila mobilizaci zařízení a pracovní síly pro potřeby vojenských výcvikových základen umístěných na západě. A konečně potřetí po druhé světové válce, kdy se z hlavní dopravní tepny stala kulturní památkou.

Miliony lidí, šťastných, že je po válce, našli svůj cíl na silnici, aby znovu nalezli tu pravou, správnou, původní Ameriku. Aby navštívily Západ, o kterém dosud četli jenom v dobrodružných knížkách, aby na vlastní oči viděly kovboje a Indiány, Grand Canyon, Las Vegas, Disneyland a Hollywood.

ROUTE 66 tak probudila fantazii tohoto zvláštního, překvapivě již tehdy nostalgického, silničního světa. Silnice se doslova přes noc stala pulzující neonovou cestou pro výlety ze všech koutů USA. Současně se s ohromnou návštěvností raketovou rychlostí měnily služby a jejich úroveň po celé její délce. Z primitivních benzinových stanic se postupně stávaly servisní stanice a super servisní stanice. Z tábořišť dvory a z dvorů motely. Malé obchody se smíšeným zbožím ukázaly cestu ke kavárnám a restauracím a ROUTE 66 se stala patrně nejkrásnější americkou silnicí.

Konec U.S. Highway 66

Bohužel, extrémní popularita a velký provoz nakonec zapříčinily její předčasný konec. Slavná ROUTE 66 se stala, jak to tak mnohdy bývá, obětí svého vlastního úspěchu. Cestovalo se pohodlně, rychle, ale automobilisté chtěli cestovat ještě pohodlněji a rychleji. Automobilky chtěly prodávat ještě více rychlých a pohodlných automobilů. Opět, podobně jako v polovině třicátých let, sílil tlak na modernizace silnic.

Ten nakonec, v roce 1956, vyústil ve schválení dokumentu s názvem „Federal Aid Highway Act“. To byl dokonalý zlom v americkém automobilismu. Definoval nejen výstavbu rychlostních silnic, ale současně definoval i všechny souvislosti – značení, fázovost výstavby, priority. Byla to i druhá světová válka, která ukázala, jak důležitým faktorem může být rychlá logistika. Současně s tímto dokumentem byly Kongresem přiděleny finanční prostředky na výstavbu Dwight Eisenhowerova systému dálnic a obranných rychlostních silnic. První rychlostní silnice a dálnice mezi jednotlivými státy byly zpočátku nadšeně oslavovány. Začalo se podle předpokladů cestovat ještě rychleji, pohodlněji a úžasněji. Když ale začala „svíčka hořet z obou konců“, lidé uviděli, co se stalo.

Najednou uviděli skomírající, dříve tak závratně prosperující města. Musely se zavírat a rušit „maminčiny a taťkovi obchody“ podél silnic (rodinné podniky mají dodnes v USA ohromující sílu), motely, čerpací stanice, kavárny, restaurace, indiánské obchodní společnosti i obchody s kuriozitami a atrakcemi. Vše kolem silnice usychalo. Dřívější nepřetržitý proud cestovatelů nyní ujížděl po nově postavených mezistátních dálnicích. Život podél ROUTE 66 byl odstřižen od prosperity a ponechán napospas bolestnému a pomalému zániku. Provoz byl prakticky ukončen. Z denních tisíců aut zbyla NULA.

Trvalo pouhé tři dekády, než bylo postaveno pět mezistátních dálnic, které časem nahradily přes 2400 mil ROUTE 66. Posledním datem „Mother Road“, slavné matky silnic je 13. říjen 1984, kdy bylo město Williams v Arizoně jako poslední obkrouženo dálnicí I-40.

Život v kdysi zářící zemi divů, hlavní silnici Ameriky, byl kompletně eliminován a po 59 letech zanikl. Po roce 1984 byla drtivá většina obchodů zavřena. Stovky malých měst prakticky zanikly. Zdálo se, že sláva ROUTE 66 je nenávratně pryč.

První muzeum v trase Historic Route 66 jsme navštívili pouhé dvě hodiny jízdy od Chicaga. Až sem, do Jolliet ve státě Illinois, nás doprovázeli naši přátelé z Harley Club Chicago. Velké hale muzea dominovala tato krásná mapa celé původní trasy Route 66.

Restart slavné silnice – legenda žije dál

Jenže nebyla! „Smrt ROUTE 66 kvůli mezistátní dálnici“ byla prý, podle dnešních usedlíků podél silnice, ta nejlepší věc, jaká se prý mohla stát. I když bylo vybudováno pět mezistátních dálnic nahrazujících starou trasu ROUTE 66, nezničilo jí to!!!

Zlom nastal roku 1987 v Seligmanu v Arizoně pod vedením Angela Dellgadilla. Lidé začali bojovat za oživení U.S. Highway 66, staré dobré ROUTE 66. Osm států na původní trase začalo vytvářet „Historic Route 66 Associations“. Dobrovolní členové těchto asociací dnes dělají vše pro záchranu toho, co z původní trasy ještě zbylo.

Byly zakresleny mapy staré trasy, natočena videa, napsány knihy. Podél ROUTE 66 byly navrženy a umístěny ukazatele. Jako kouzlem začala znovu poutat pozornost nejenom silničního světa. Byla to jednoznačně nostalgie a touha po starých časech, která nedala legendě zahynout.

Tato část Grand Canyonu poblíž Vermilion Cliffs se nazývá Merble Canyon. Je mimo jiné proslulá dvěma mosty. Ten vlevo se jmenuje Historic Navajo Bridge. Do provozu byl uveden 12. ledna 1929 a byl jedinou spojnicí napříč kaňony Colorado River mezi státy Arizona a Utah. Vozovka je v tomto místě 142 m nad hladinou řeky. Postupně přestal vyhovovat stále sílící, hlavně nákladní dopravě a byl nahrazen novým mostem Navajo Bridge – vpravo. Dvojče původního mostu, ale z nejmodernějších pevnostních ocelových slitin, bylo uvedeno do provozu 14. září 1995. Při západu slunce zde zažijete fascinující podívanou.

Legenda žije dál. Přestože 18 % segmentů původní staré trasy neexistuje, lidé přijíždějí z celého světa, aby pátrali po zbytcích Hwy. 66., projeli 82 % zbývající části nezrušené vozovky originální staré trasy. Aby odkrývali zbytky starých časů, zastavili podél pouštních pozůstatků staré silnice a ponořili se potichu do zvuků pouště. To vše ve stopách Indiánů, „pionýrů Západu“, milionů Američanů, prchajících před katastrofálním suchem třicátých let 19. století, stopách chlapců vracejících se z války a stovek a tisíců amerických rodin, které strávily nejlepší dovolenou svého života cestováním podél „Hlavní silnice Ameriky“. To vše ve stopách milionů osudů.

Znovu ožívají útulné restaurace, obnovuje se historické dopravní značení a tradiční reklamní tabule. Fenomén ROUTE 66 se opět probouzí nejen v Američanech, ale i v lidech z celého světa. Ti všichni chtějí poznat Ameriku takovou, jaká doopravdy byla, chtějí najít skutečný světadíl svobody. Pulzující, neonovou, s obchody jejich „maminek a tátů“.

Big Texan Steak Ranch v proslulém texaském Amarillu nelze minout. Slavný steakhouse je proslulý steaky i neskutečnou atmosférou. A hladový motorkář to může mít i zadarmo. Sníš dvoukilovou flákotu, k tomu velkou bramboru, salát a další přílohy a nemusíš platit 72 USD. Náš kolega, než aby zvracel, po 20ti minutách raději zaplatil…

Cestovatelé znovu začali vychutnávat atmosféru a vůni otevřené silnice Historic Route 66, jak se nyní silnice nazývá, se vzácnou příležitostí zastavit dnešní uspěchaný životní styl. Sjet z dálnice a objevovat skutečný život. Vrátit se nazpět v čase a cestovat po této dvouproudé, historické silnici, která dotvářela tuto zemi a formovala její kulturu.

Dnes je historická Route 66 jako otevřené okno do minulosti, jakoby zamrzlá v době svítících neonů, jako nostalgický moment, podle všeho schopná věčné regenerace. I já poznal, že na této staré silnici je cosi magického, neuvěřitelně přitažlivého.

V listopadu 2015 oslavila 89. výročí vzniku. Podle všeho, letošní 90. výročí bude velkolepé!! Přihazuji proto na stůl gratulantů dva krátké příběhy z mé knihy „Expedice Route 66 – 5000 mil legendami USA“.

Příběh první – Chicago

„Tak tady ji máš“ říká Harry, majitel bikeshopu Banzai na předměstí Chicaga v Crystal Lake a podává mi klíčky od ohromné, zbrusu nové, nádherně stylové Harley Davidson Road King Classic FHLRC.

Na můj tázavý pohled odpovídá „…takhle se startuje, světla, tempomat, blinkry a tady všechno zamkneš…“ hulí jak o život, „…vždyť to znáš“ a mocně potahuje asi z padesáté cigarety.

Neznám člověče, myslím si v duchu. Jezdím sice celý život, ale na HD jsem zatím neujel ani metr. Mám tisíc a jednu otázku. Proti své vůli přesto říkám OK a startuji.

Na zakázku dodané dlouhé rovné fajle laděných výfuků zaburácí prvotním výstřelem s následným rachotem dvou tankových divizí. Řídítka mají pěticentimetrový vertikální rozkmit a přední kolo nedočkavě poskakuje po asfaltu. Dva válce motoru do „V“ o obsahu skoro 1600 ccm mají tendenci opustit rám. Co já si to blbec vymyslel! Bojím se zařadit a bezděky rychle a opakovaně prohrábnu plyn.

Kouknu do zrcátka. Harry spokojeně pokyvuje. V ruce to má, myslí si asi v duchu.

„Hovno“, odpovídám mu také v duchu. Nemám, vůbec nic, člověče, nemám v ruce a nožní kolébkou řadím za jedna.

Žádný tichý, přesný a bezhlučný „Japonec“. Rána kovu na kov a přední kolo o pár cenťáků poskočí. Vibrace ale najednou nikde. Beru za plyn, řadím dvě tři, čtyři, mašina vyrazí jak plemennej bejk. Pět a šest nejde. Jsem totiž v mžiku čtyř vteřin na konci nádvoří před obchodem.

„Jo, to půjde. Prej si na HD ještě neseděl, ale šlo ti to, teď už to znáš…,“ zubí se Harry a mačká mi pravici. Jo Harry, taky si myslím. Vždyť už mám za sebou prvních, dlouhých 300 metrů…

Všichni měli pravdu. HD není o výkvětu techniky a nehlučného japonského komfortu. Je to historie, legenda a úžasně pohodlný cestovní posez, ale především jízda plná E M O C Í. A to k ROUTE 66 přeci patří.

Je tma tmoucí a my přijíždíme do české hospody v Chicagu na předem sjednanou schůzku za zde žijícími českými krajany a členy Harley Davidson Clubu Chicago. Super svíčková, super guláš a k tomu super české plzeňské pivo s prima úžasně zajímavým povídáním.

Dané slovo při rozloučení hodně po půlnoci platilo. Se sobotním ránem s našimi šesti českými vlajkami vyparáděnými motocykly, vyráží z od jezera Michigan Lake i pět velikánských motorbiků nových kamarádů z Harley Davidson Clubu Chicago.

Jedenáct troubících a řvoucích strojů, vyšňořených našimi a americkými vlajkami, zdraví z chodníků máváním rodiče s dětmi při nedělní procházce. Slavným městem gangsterů, byznysu, černošského blues a křižovatce obchodu.

„Expedice Route 66 – 5000 mil legendami USA“ začíná a naši přátelé z Harley Davidson Clubu Chicago s námi jedou poctivě prvních 200 km.

Kdo z motorkářů neviděl kultovní film „Easy Rider – Bezstarostná jízda“ s Henry Fondou a Denisem Hooperem v hlavních rolích, nemůže pochopit. Šedesátá léta hipies, dětí míru, květin, všeobecného vzdoru a nekonečných mejdanů s jointem, jdoucím z ruky do ruky. Podařilo se nám neuvěřitelné. Naprosto přesně po 40 letech jsme si jízdu po Crookton Road, kde se „Easy Rider“ natáčela, vychutnali i my. Úsek Williams – Kingman v Arizoně osobně považuji jako jeden z vůbec nejnádhernějších úseků Historic Route 66. Mimořádnou atmosféru „Mother Road“ však nelze zcela vyjádřit. Je třeba ji zažít!

ROUTE 66 v kostce

– Začíná v Grant parku v Chicagu a končí na slavném molu v kalifornské Santa Monice na břehu Tichého oceánu

– Celková délka je 2448 mil (3940 km). Má však různé odbočky, bypasy a několik variant průběžných průjezdů. Ve čtyřech publikacích jsem se setkal s délkami – 2448, 2440, 2278 a 2249,1 mil. Všechny mohou být správné.

– Prochází přes 3 časová pásma a osmi státy: Illinois, Missouri, Kansas, Oklahoma, Texas, Nové  Mexiko, Arizona a Kalifornie

– Nejkratší úsek leží v Kansasu a je „dlouhý“ pouhých 13,2 mil. Nejdelší je v Novém Mexiku a měří ve všech úsecích kolem 500 mil

– Původní ROUTE 66 byla nahrazena moderními dálnicemi: I-55, I-44, I-40, I-15 a I-10,

– Protíná: Chicago, Springfield, St. Louis, Oklahoma City, Amarillo, Albuquerque, Flagstaff, Kingman a Los Angeles,

– Vede přes indiánská území, z nichž největší je rezervace kmene Navajů v Novém Mexiku,

– Prochází přes žárem rozpálenou kalifornskou poušť Mojave,

– Neoficiální hymnou je píseň Bobbyho Troupa „ROUTE 66“, kterou nahrálo již více než 100 interpretů, například slavní Rolling Stones,

– Sloganem je „Get Your Kicks on Route 66“ , volně přeloženo např. jako „Pořádně se vodvaž na ROUTE 66 „.

Příběh druhý – „ZZ TOP“

Lincolnovo město Springfield máme chvilku za zády, když se po levici vyloupne motoshop HD. Na našich nových mašinách potřebujeme pár věcí doladit. Jen co sundáme helmy, zaburácí vedle nás dobře 15 let starý Road King.

„Máte nádhernou vlajku, sbírám je. Ale nejsou to ani Filipíny, ani Chile, ty mám. Co za ní chcete, odkud jste?,“ burácí chlapík s vousy jak kapelník od ZZ TOP a spěchá nám stisknout pravice.

„Jsme z Evropy…“ odtušíme, ale viditelně mu to nestačí.

„Z Ček Repablik“, přidáváme.

„Jasně, znám. Váš prezident byl kámoš našeho Bill Clintona a Rollings Stones. Super! A co ta vlajka?,“ nezapomíná ZZ TOP.

„Je expediční, tu ti dát nemůžeme. Ale dáme ti kšiltovku s názvem Expedice a tam je vlajka taky…“ a podáváme mu ze všech stran popsanou černou kšiltovku s naší vlajkou.

„Nádhera, nádhera, no to je krása, fakt báječný,“ neskrývá radost, „…tu určitě v Americe nikdo nemá, co?,“ a rovná si bekovku přes pleš na temeni, odkud mu ze stran vlají hipízácké vlasy.

„Kam jedeš?,“ přehazujeme téma a pozorujeme ostatní harlejáky, kteří se k nám pomalu přišourali a s obdivem chválí kšiltovku na hlavě ZZ TOP.

„Do Iowy,“ pohazuje hlavou, nasazuje sluneční brýle a hladí si vousy, „…za tátou, mámou, bráchou a švagrovou. Pojezdíme si tam 500 majlí a pak se vracím do Nového Mexika. Ve čtvrtek jedu s kamionem do Fríska.“

„No to budeš mít na mašině nával…“ a přemýšlíme, jak to může všechno stihnout.

„Každý má svýho Haryka. Tátovi je 76, mámě o tři míň. Švagrová je v jináči, ale taky se prý s námi sveze, bráchu by samotnýho nepustila. Bude to jako vždycky, sjúúúpr – a kam jedete vy?“ Popisujeme trasu expedice a ZZ TOP huláká nadšením, harlejáci pokyvují a připalují si jeden od druhého jointa.

„To je Tvoje?,“ ZZ TOP ukazuje na mou mašinu.

Kývám na souhlas. ZZ TOP zahýká a bere mě kolem ramen. „Ty nejsi z Evropy, chlapče. Měl bys „rejži“. Musels mít předky tady, když sis pořídil HD…“ a plácá mě po zádech. „Máš krásnýho haryka. Laděný trubky, velký plexi, tempomat, stříkačka, móc pěkný. Kolik?“ a zvědavě zírá zpod obočí.

Říkám cenu a ZZ TOP pochvalně brumlá cosi o bezva kupu.

„Máš to ale špinavý,“ a ukazuje na prach u spodku mašiny. Vyvaleně na něj koukám. Na evropské poměry se blyští jak zrcadlo.

„No nekoukej! Zastavíš, musíš vyleštit. Zaparkuješ, musíš leštit. Tankuješ, musíš zase leštit. Než ráno nakopneš, musíš taky leštit. Je to přece člen rodiny…,“ hrozivě koulí očima, „…musíš o něj pořádně pečovat!!“ a plácá mě po zádech, až se ze mě práší.

„Fousy a vlasy Ti dorostou, neboj,“ dívá se na mou skoro holou kebuli.

Dva členové Expedice si také pořídili svůj sen. HONDU GOLD WING. Obrovské cestovní moto, šestiválec, přes 1800 ccm obsah, na motorku luxusní pohodlí. Auto na dvou kolech, sen stovek bikerů.

„Tohle je taky dobrý, co?“ říká jeden z nich a ukazuje na svého obrovského Gold Winga.

ZZ TOP si hladí vousy, pokyvuje, prohlíží, naklání hlavu, přidřepne a zkoumá ohromnou kapotáž a nakonec do nastalého naprostého ticha pronáší „…jo, fakt dobrý. Řek bych, že ze všech skútrů od Hondy je tenhle nejlepší…“

Harlejáci řvou smíchy. ZZ TOP se rozjařeně plácá do stehen a huláká nad svým podařeným vtipem ze všech nejvíc.

„Nic ve zlým kluci,“ když halas pomine, „…to je fakt jenom sranda…“ a na důkaz přátelství všem tiskne pravice. „A co tady vlastně potřebujete?“, opáčí.

Popíšeme drobné potíže a ZZ TOP i ostatní během pár okamžiků řeší pro nás neznámé potíže našich strojů. Na mechaniky v servisu ani nedojde. To je Amerika normálních lidí, to je ROUTE 66.

Jsou věci, které nejdou naplánovat, předvídat, počítat s nimi. Mé setkání s harlejářem, kterého jsem pojmenoval „ZZ TOP“, to potvrzovalo. Jednak se z podobných střetnutí stává mozaika celoživotních zážitků a potom si člověk z Evropy potvrdí přivezený názor, že Harley-Davidson zde není pouhá „lakýrka“, ale opravdu nefalšovaný celoživotní styl.

A tak šel život na silnici napříč jedenácti státy USA. Celkem 8200 přenádherných kilometrů, den po dni, jeden úžasný zážitek za druhým, jedno velké dobrodružství. „Get Your Kicks on The Route 66“!!!

Expedice Route 66 – 5000 mil legendami USA je se všemi klady, zápory i těžkostmi po cestě krásnou vzpomínkou. Bylo to nádherné dobrodružství se vším všudy. Dodnes jsem nadšený, že jsem ho absolvoval. Projeli jsme některé části USA, kde kupříkladu nebyli ani tak slavní cestovatelé, jako například Hanzelka se Zikmundem. Ale ještě něco musím dodat.

Chtěli jsme absolvovat celou Expedici především ve zdraví. To bylo nejdůležitější, a to se nám povedlo beze zbytku. Pár drobných šrámů na tom nemůže nic změnit. Chtěli jsme projet slavnou Mother Road a Main Street of America, legendární Historic Route 66 v její co nejautentičtější trase. To se nám povedlo. Chtěli jsme nasát něco z atmosféry, která kolem této slavné silnice ještě zbyla. Chtěli jsme se přesvědčit, že i cesta je cíl. Chtěli jsme projet silnici, která dala vášni jméno. Chtěli jsme jít ve stopách „Go West,“ ve stopách historie osídlování Západu. Poctivě. S každodenním žárem v obličeji. Z východu na západ. Přesně tak, jako kdysi. K tomu navíc přidat přes čtyři tisíce km národními parky, městy duchů a krásami USA. Chtěli jsme projet na motocyklech jedenáct států napříč Amerikou. Chtěli jsme projet legendami USA. To vše se nám povedlo. Chtěl jsem o tom poté napsat knihu. Ta země je postavená na tom, že člověk má mít sen a za ním neochvějně jít.

Text a foto ing. Vít Moudrý

Kniha Expedice ROUTE 66

Spojené státy jsem navštívil poprvé roku 1998. Procestoval jsem 22 států a tři provincie kanadského západu. V součtu jsem zde strávil přes jeden rok života. Dost na to, abych byl připraven se stále za krásami Ameriky vracet, nikoliv však žít zde natrvalo. Jakkoliv vidím Severoamerický kontinent jako neuvěřitelně nádherný, natolik jsou zde od Evropanů rozdílní lidé. To vše jsem se snažil vyjádřit v knize „Expedice ROUTE 66 – 5000 mil legendami USA“, která je k dostání na www.kosmas.cz nebo u knihkupců.

Expedice Route 66 – 5000 mil legendami USA není jen o naplněném snu. Projet autentickou trasu legendární první americké silnice, spojující východ se západem. V knize se prolíná celá řada dalších atraktivních témat. To hlavní se pochopitelně podrobně dotýká historie a současnosti Route 66. Jejího vzniku, života, zániku a tak krásného restartu na konci minulého století.

Průběh Expedice je o současnosti Historic Route 66, jak je nyní nazývána. O nostalgickém retro-návratu návštěvníka silnice z kosmického věku do let třicátých a do věku dětí květin, let šedesátých. Kdo dnes ví o fenoménu pin-up, postavách Muffler Manů nebo o tajuplném Llanu Estacadu? Či o kdysi proslulém městečku Galena v Kansasu, kde má každá druhá rodina české kořeny?

Nebo co spojovalo s Route 66 nejslavnějšího amerického gangstera Al Capona? Z čeho si Indiáni dělali čaj, pletli lana, jak žili a jak žijí dnes? O tom všem a nekonečné řadě dalších zajímavostí kolem Hlavní ulice Ameriky to je.

Bonusem jsou fotografie a texty o dalších amerických legendách. Čtenář navštíví Canyon de Chelly, Monument Valley, Grand Canyon, Horseshoe Bend, Death Valley, Yosemite NP, Mono Lake a řadu dalších míst, jako jsou města zlaté horečky, dnes města duchů Oatman a Bodie, nebo hlavní město hazardu Las Vegas. Cesta Expedice vedla i místy, kudy kráčela slavná historie Go Wild West, osídlování Divokého Západu.

Způsob zpracování knížky Expedice Route 66 – 5000 mil legendami USA je unikátní. Odvíjí se formou 1600 mnohdy jedinečných fotografií, doplněných texty. Kořením knížky je 38 atraktivních příběhů, které Expedice prožila.

Aby toho nebylo málo, umožňuje autora následovat v jeho stopách. Může být skvělým návodem pro všechny, kteří by chtěli podobné dobrodružství prožít na vlastní kůži.

Expedice Route 66 – 5000 mil legendami USA je vlastně složena ze sedmi samostatných knih pojednávajících: o její historii, slávě, zániku a restartu – o faktografii států, kterými prochází – o historii států, kterými prošla trasa Expedice – o přírodních a historických legendách – o průběhu Expedice – o samostatných 38 poutavých a dobrodružných příbězích, které se staly – a samozřejmě o doprovodné fotografické části s 1600 fotografiemi. Co ještě chtít od jedné jediné knížky více…