Na motorce jsem byl už výš i dál. Ale přejezd touto nádhernou, panoramatickou silnicí byl určitě jedním z vrcholů, ne-li absolutním vrcholem, mého alpského ježdění. Jasně, každý to máme jinak. Někdo musí brousit stupačky na Grossglockneru, já potřebuju vnímat nádheru a neskutečnou energii hor. 

Čtvrtek, 22. června 2023 – PŘIBLÍŽENÍ

Ujet víc než 1460 km, na cestě tam a zpátky, proto, abych si projel 34 km panoramatické a místy ne právě bezpečné „silnice“, přijde někomu určitě jako naprostá pitomost. Ale, jak se říká, i cesta je cíl.

První den byl pouhým zrychleným přesunem. Jel jsem, většinou po dálnici, takovým obloukem přes Brno, Vídeň, Semmering a Judenburg až do Finkenstein/Faakersee. 

Po cca šesti stech kilometrech, v úmorném vedru, zastavuji u hotelu, který jsem si původně vybral. Je úplně plný Němců. Takže startuju a po pouhých dvou stech metrech přijíždím k dalšímu, který je naopak úplně prázdný. Pro první den mám hotovo. Jsem prakticky pod Wurzenpassem na rakousko-slovinské hranici.

Pátek, 23. června 2023 – JENOM HORY

Mám zaplaceno už od večera, a tak mohu, bez jakéhokoliv zdržování, vyjet hned po snídani. Je příjemně chladno, na Wurzenpassu (1 079 m) dokonce přidávám jednu vrstvu. Přes kousek Slovinska vjíždím Itálie a odbočuji do Passo Predil (1 158 m). Mým prvním dnešním cílem je Manghart (2 052 m). Inu, tento vrchol mi je asi zapovězen. Ani na třetí pokus se mi nedaří ho zdolat. Opět je, tentokrát hned na odbočce, uzavřen. Z důvodu sesuvů půdy. Chasník u uzavírky mi říká, že ho otevřou možná někdy odpoledne, ale vlastně neví, jak dlouho jim bude trvat odklizení hlíny a kamení.

Tak se otáčím a odjíždím. Snad ještě není všem dnům konec. U Lago di Predil odbočuji na Sella Nevea (1 202 m) a cestou si říkám, že když jsem tudy jel před pár lety, silnice byla rozhodně v mnohem lepším stavu. Dost připomíná české okresky. Naštěstí, v nádherných zatáčkách, padajících do hlubokého údolí, směrem k řece Fella, je už nádherný, rovný asfalt. Silnice, částečně vedoucí v tunelech, je skvělá. 

V Chiusaforte odbočuji na sever do Pontebby. Projíždím krásným centrem, které doslova láká k posezení v některé z kaváren a hledám odbočku na Passo del Cason di Lanza (1 562 m). Až doma jsem přišel na to, proč mi ho navigace odmítala najít. Měl jsem zakázané nezpevněné cesty. Nakonec jsem si všiml velmi nenápadné směrovky, která mne zachránila. Samozřejmě jsem věděl, do kterého údolí mám jet. Ale tato silnice budí dojem, že skončí nejdále v nějakém místním dvoře. Prostě si musím věřit a jet. Navigace mne totiž pořád a pořád vnucuje obrat do protisměru a cestu okolo horského masivu a příjezd do sedla z opačné strany. Po opravdu velmi úzké silnici, kde nechci potkat nikoho v protisměru, začínám stoupat severozápadním směrem. Takže správně. Nejprve jedu hlubokým údolím, podél nádherné horské říčky, jejíž průzračná voda padá v mnoha kaskádách. Silnice se kroutí čím dál víc, místy je propadlá, místy opravdu velmi úzká a většinou zcela nepřehledná. Je vidět doslova na pár metrů před sebe. Ideální pro jízdu ve stupačkách. Nechce se mi věřit, že jedu tou samou cestou, kterou v roce 2013 vedla jedna z etap Giro d`Italia. Tohle není na závodní, ale horské kolo. Když už. Cesta, nebudu psát „silnice“, stále stoupá a stoupá, otevírají se nádherné výhledy, až přijíždím na její vrchol. Pasou se tady krávy, je tu jedna horská farma poskytující občerstvení a pouzí dva cyklisté. A hlavně tabulka, potvrzující, že tudy Giro d`Italia v roce 2013 opravdu jelo. Chvilku nasávám horskou atmosféru, dělám pár fotek a pokračuji dál. Tentokrát pro změnu stále z kopce, až do Paulara. Opět úžasný jezdecký zážitek. Do naprosté většiny zatáček je nutné jet velmi obezřetně. Cestou potkávám asi dvě nebo tři motorky, jednoho cyklistu a jedno auto. Naštěstí až úplně dole, kde je silnice občas malinko rozšířená, právě pro vyhýbání se.

Z Paulara vede moje další cesta po krásné silnici (pro změnu), přes Forcella di Liûz, do obce Rivo. Opravdu si užívám nádherné zatáčky, kde mohu využít výkon motorky a v pořádných náklonech očistit pneumatiky od prachu a drobných kamínků z předchozího úseku.

Od západu se začínají blížit hodně temné, až černé mraky, nevěstící nic dobrého. Při těch vedrech se samozřejmě dají čekat bouřky. V horách většinou přicházejí odpoledne, rychle a nikdy nevíte kterým údolím. A jsou hodně prudké. No jo, ale co si počít, když mám dvě možnosti. Buď „stáhnout kalhoty“ a nejkratší cestou bezpečně dojet do hotelu nebo zariskovat, přejet z východu Monte Zoncolan a doufat, že to stihnu. 

Volím druhou, zábavnější možnost. Koukám se na do strmého svahu krásně vykreslenou silnici, s řadou nádherných serpentin. Tento zážitek si prostě nenechám ujít, i kdybych měl do hotelu dojet v dešti. A zážitek to opravdu je. Ve všední den je tady minimální provoz. Předjíždím jenom dvě auta a dva pomaleji jedoucí motorkáře. Nádhernou silnici si užívám bez jakéhokoliv omezení. Díky přehlednosti je vidět i za zatáčky, a tak mohu využívat celou její šířku do maxima. Doslova přilétám do lyžařského střediska, kde v zahrádce před otevřenou restauraci sedí jenom pár motorkářů. Začíná se zvedat vítr. Když odjíždějí, tak podle označení na bundách soudím, že to byla asi celá redakce německého magazínu TOURENFAHRER.

Mám hlad, a dávám skvělé Rizoto. Bouřka se blíží mílovými kroky. Paní hospodská mi říká, že to tady bude maximálně za půl hodiny. To se dá pořád stihnout. Dojídám, sedám na motorku a vyjíždím na vrchol MONTE ZONCOLAN. Těsně po vrcholem dojíždím slovinský obytňák. To je vždy zaděláno na problém. A taky, že je. Jeho řidič má evidentně strach z toho, kam se dostal, sedí si nejspíš na uších, a ještě nekouká do zrcátek. V jeden okamžik, byla tam množnost odbočit doprava, hodil blinkr a začal odbočovat. Ale najednou si to asi rozmyslel a vzal to doleva. Tak přidávám plyn, on se toho rámusu lekl a strhl volant zase doprava. Naštěstí. Kdyby udělal opak, tak bych skončil mimo cestu a směrem k němu by to bylo regulérně na přes držku. Jenom pro lepší představu, jaký je to kopec, cesta kopíruje zdejší sjezdovky. 

V sedle koukám, že bouřka už je fakt doslova na dosah ruky. Takže pořizuji pár dramatických fotek, jedna paní mi nabízí, že mne vyfotí, což neodmítám, protože tohle se hned tak nevidí. Nasedám a jedu odtud pryč.

Monte Zoncolan je, podle mne, lepší jet z východu na západ. Východní strana je přehledná, složená z nádherných, rychlých zatáček. Západní je hodně strmá, silnice je velmi úzká, je na ni několik úzkých tunelů a bezpočet hodně ostrých zatáček.

Na sjezdu zastavuji vyfotit jeden z tunelů, když se ke mně směrem do kopce blíží dva cyklisté asi tak v mém věku. Sundávám helmu a když jedou kolem mne, tak ji před nimi smekám. Kdo tam někdy byl, ví proč.  

Sjíždím do obce Liarris a odbočuji doprava na velmi úzkou a navigačně docela komplikovanou spojovací silnici směrem na Povolaro. Kdybych vedl větší skupinu nejsem si jistý, že bych tudy jel. U nás by se řeklo, že jsem jel – zadem. V Povolaru najíždím na už širší, krásně zatočenou silnici do Ravascletto. Začíná lehce pršet. Zatím ale tak – příjemně. Za chvíli vidím na druhé straně mělkého údolí „svůj“ hotel BELLAVISTA. Jedu rovnou pod střechu, kde už je schovaných několik motorek. Pro úplnou jistotu, před blížícím se živlem, schovávám motorku v ještě bezpečnějším místě. Vešly se tam čtyři motorky.

Ubytovávám se, dojdu do svého pokoje, otevírám okno a v ten moment přichází silné krupobití a bouřka. Dojel jsem doslova „za minutu dvanáct“. Byly asi čtyři hodiny. Bouřka, krupobití a následný silný déšť trval asi půl hodiny. Jakmile přestalo pršet, šel jsem se projít a užíval jsem si naprosto neskutečný, horský vzduch. 

Sobota 24. 6. 2023 – PANORAMICA DELLE VETTE

Ráno, při placení, se mi sice trochu protočily panenky, neboť ceny uváděné ne webových stránkách silně neodpovídají současné realitě, což je ale obecný stav jak v Itálii, tak i v Rakousku. 

Skutečnost, že jsem to měl k odbočce na vyhlídkovou silnici PANORAMICA DELLE VETTE asi 200 m, to ale bohatě vyvážila. Přiznám se, že na odbočce jsem na okamžik zaváhal. Zákaz vjezdu, slepá ulice, řada dalších různých zákazových tabulek a dalších informujících o práci na silnici. Zvědavost a nechuť k tomu, že by mi měl být zapovězen můj další cíl, ale převážila. Tak jsem zařadil a jel. Hned od začátku začala, spíš „vyasfaltovaná“ cesta nežli silnice, prudce stoupat hustým lesem. Naštěstí byla sobota, protože na mnoha místech byla odstavena řada strojů na svážení poražených stromů. Proto asi všechny ty zákazy. Začal jsem chápat, proč je tato trasa na serveru „dangerousroads“. Je tam zcela právem. Už tady vyžadovala značné soustředění a velmi jemnou práci s plynem. Ani do jediné pravotočivé zatáčky, vedoucí doslova za roh, není vůbec vidět. Je důležité jet hodně na své straně. Tedy – pokud se to na tak úzké cestě vůbec pozná. Navíc je nutné se stále něčemu vyhýbat. No a takto to je až k horní hranici hustého lesa. Odtud už je to s přehledností do zatáček trochu lepší. Nastupuje ale další „riziko“ a tím jsou otevírající se fantastické výhledy, které odvádějí jezdcovu pozornost. Jak stoupám výš a výš, přibývá k tomu ještě fakt, že svahy pod cestou jsou čím dál strmější a pád by byl do čím dál větší hloubky. Nejsou tady, s výjimkou snad pár desítek metrů, ještě k tomu v lese, vůbec žádná svodidla. Asfalt je s přibývající nadmořskou výškou čím dál lepší, až najednou – končí. Jako když utne. A nastupuje šotolina. Místy jemnější, jinde hrubší. Kamínky vypadají dost ostře. Naštěstí je to až v místech, kde se trasa „narovná“ a jde v podstatě po vrstevnici. Ostré zatáčky kopírující svah ale zůstávají. Sem tam jsou místa, kde se dá motorka zaparkovat mimo cestu. Jakmile začne cesta stoupat do svého nejvyššího místa, jedu zase po asfaltu. Takto vystoupám posledních asi 150 výškových metrů, až do nadmořské výšky 1 983 metrů. Jasně, je celá řada průsmyků honosících se větší nadmořskou výškou, ale snad nikde jinde jsem se zatím necítil být tak na horách, jako tady. Pokud bude nějaké příště, tak tady rozhodně strávím víc než pár desítek minut. Vezmu si lehké boty a vyjdu ještě zbývající výškové metry na vrchol, odkud je opravdu ničím nerušený, panoramatický výhled. Odkud můžeme obdivovat krásu, majestát a vnímat energii hor.

Tady MUSÍM napsat vážné doporučení. 

Ne nadarmo je PANORAMICA DELLE VETTE označena jako nebezpečná. Pokud tento článek někoho inspiruje a pojede tam, rozhodně trasu jeďte levotočivě. Tedy proti směru hodinových ručiček. Ve vrcholových partiích díky tomu jedeme u svahu, a ne nad svahem. Hodně strmým svahem. Hlavně při míjení s protijedoucími motorkami, o autech raději ani nemluvě. Auta tam nemají zákaz vjezdu a na úzké silnici většina jejich řidičů odmítne couvat. 

Dalším doporučením je, být tam co nejdříve ráno. Kdy je ještě čistý vzduch, bez oparu, takže je dobrý výhled. A také, pouze za velmi dobrého počasí. Nedovedu si moc představit jet tam v dešti nebo mlze. Jednak by to bylo naprosto zbytečné, ale také opravdu nebezpečné. 

Ani za dobrého počasí to není pro začátečníky ani mírně pokročilé. Je to pro jezdce, kteří už mají něco najeto v horách a umí velmi jemně zacházet s plynovou rukojetí a spojkou. 

Nedoporučuji jet ve dvou a na těžkých motorkách. V Alpách jsou dostupnější místa.

Sjezd do Comeglians je také nádherný. V horní části vyhlídkový, ve střední opravdu plný neskutečně ostrých, úzkých zatáček a v dolní provázený projevy těžby dřeva. Nabažen výhledy si už „jenom“ užívám jízdu a vůni ranního lesa. Sjíždím do údolí a tím je vlastně moje mise skončena. Už mne čeká návrat domů. V obci Rivo odbočuji směr „Austria“. Před sebou mám přejezd Passo di Monte Croce Carnico, neboli Plöckenpass. Z italské strany je to krásné svezení. Na posledních šesti kilometrech je šest pravotočivých a šest levotočivých serpentin, vybudovaných v hodně strmém, skalnatém svahu. Pravotočivé doslova kolem kolene, první tři levotočivé se dají jet v krásném náklonu, poslední tři jsou schované částečně do tunelů. Z toho poslední komplet. No a v tom posledním, když vjíždím do jeho nejtemnější části, si protijedoucí obytňák přisvítí dálkovými světli. Proč, vůbec nevím. Ale v ten moment nevidím vůbec nic. Když zase vidím, míří si to moje přední kolo do žlábku na odvod dešťové vody. Za žlábkem už je jenom zeď. Moji ochránci mají zase jednou co dělat. V průsmyku zastavuji a chvilku to rozdýchávám. Jak je italská strana krásná, tak ta rakouská připomíná náš středočeský tankodrom. Asi jim už taky docházejí peníze.

Foto 

V Mauthenu mám „povinnou“ bezpečnostní přestávku na dotankování, bagetu, kávu a lahev vody, a přemýšlím, kudy to vezmu dál. Aby to za něco stálo. Tak si říkám, že už jsem dlouho nebyl na Sölkpassu. Při tom bych si projel i krásnou, klidnou Innerkremstrasse. No jenomže když přijíždím do Kremsbrücke, tak je tam cedule s informací, že je zavřená. Jediným řešením je jet přes Katschberg. Nic proti tomu. Na Katschbergu teploměr ukazuje devět stupňů Celsiových. Přes bundu oblékám nepromok. Když vyjíždím na lepší výhled, je mi jasné, že ani Sölkpass dnes nebude. Je ponořen do hustého mraku. Moje cesta tedy vede přes Obertauern do Radstadtu. Na Obertauernu je úplně stejná kosa jako na Katschbergu. V Radstadtu opět tankuju a přemýšlím, kudy dál a kam až. Slunce, schované za hustými mraky, je stále hodně vysoko. A tak vyjíždím směrem na Liezen a Admont a říkám si, že kam dojedu, tam dojedu. No a když už jsem až u Dunaje, v Greinu, tak bylo jasné rozhodnutí, dojet až na adresu Ysper 3. Což je bikers friendly Gasthof „Drei Hacken“. Já bych řekl: „U Andyho“. Když, za deset minut sedm, před domem vypínám motor, Andy právě dokončuje přípravy na večeři. Což jsou grilované klobásy dvou druhů, na ohni pečené makrely a velký výběr salátů k tomu. Jo a potom, jako desert, navíc skvělý Kaiserschmaren, tedy trhanec, který já miluju. Aby bylo to sobotní štěstí dokonalé, má volný poslední pokoj. Dokonce to je ten samý, ve kterém jsem spal na konci května, když jsem tam byl, jako průvodce horskými silnicemi, na akci českého zastoupení společnosti CFMOTO. 

Svět se opět ukazuje jako krásné místo pro život. Všechno záleží pouze na lidech. 

Neděle 25. 6. 1023 – CESTA DOMU

Po snídani se loučím a startuju motorku. V ten moment vůbec nevím, kudy odtud, až do Arbesbachu pojedu. Tam už najedu na silnici č. 119, směrem na Weitra a odtud přes Gmund do Nové Bystřice. Proč jsem nevěděl, kudy z Ysperu? Protože v oblasti mezi Dunajem a naší hranicí je doslova labyrint krásných silnic a je úplně jedno, kterým údolím se rozhodneme jet od Dunaje na sever. Pokaždé je to krásné svezení. Ještě přátelská návštěva v humpoleckém Motorkářském doupěti, na kávu a pokecat trochu s Milanem Davidem a v půl druhé odpoledne vypínám motor před domem. 

Začíná na mne padat příjemná únava z posledních čtyř dnů. Na „denním“ počitadle tachometru je příjemně a zajímavě najetých 1 501 km. 

CFMOTO 700 CL-X HERITAGE + POWER KIT + brašny SHAD

V celém textu jsem se zatím nezmínil na čem jsem vlastně jel, proč, a hlavně – jaké to bylo.

Měl jsem možnost je na tuto túru na CFMOTO 800 MT TOURING. Což by byla motorka jistě pohodlnější, hlavně na dlouhých přejezdech, včetně dálničních kilometrů a také vhodnější na šotolinové úseky díky tomu, že je to enduro a dá se na ní jet ve stupačkách. Ale to bylo vlastně jenom pár kilometrů. Neměřil jsem to.

Na své CFMOTO 700 CL-X HERITAGE jsem to jel proto, že jsem ji chtěl mít na fotkách z hor. Památka. A také si dokázat, že se na ni dá jet i na takovouto cestu. Toto byl její skutečný test. Navíc ji mám, díky této cestě, už opravdu v ruce. Vím, co si s ní a k ní mohu dovolit a co mi za to dá. A dává toho opravdu vrchovatě. 

Podělím se s Vámi o své dojmy a zážitky. 

První den jsem strávil převážně na rychlých silnicích nebo dálnicích. D1 je lepší se vyhnout na každé motorce, a i tentokrát jsem si připadal, že jedu po železničních pražcích. Pravidelné příčné spáry nedělají žádné motorce, snad kromě těžkých cruiserů, vůbec dobře. Na rakouské to bylo o poznání lepší. Jel jsem přes Semmering, kde je přece jenom o poznání menší provoz než směrem na Graz. Udržoval jsem stálou rychlost kolem 110 až 120 km/h. Na motorce bez jakékoliv aerodynamické ochrany je to rychlost naprosto dostačující. Tuto část cesty zvládlo jak CL-X tak já, zcela bez problémů. Byl jsem zvědav, jak mne po takovémto dni v sedle budou bolet záda. A ono vůbec NIC. Večer a ani ráno. Svědčí to nejenom o tom, že na ni mám velice přirozenou polohu, ale hlavně o kvalitě podvozku.

Páteční kilometry byly pouze na horských silnicích. Nepřeberně zatáček všech poloměrů, stoupání a klesání, kde se projeví, jak precizně se motorka vede. Jak podvozek reaguje na nerovnosti, včetně podélných spár, vyplněných bitumenem, po kterém to občas klouže nebo ničím, což zase dokáže motorku pěkně rozvlnit. Protože se ještě necítím tak stár, většinou, když mám před sebou nějaký pěkně stoupavý, zatočený úsek, nota bene, který dobře znám, tak ve mně tak trochu chytnou saze a začnu přikládat pod kotel. Motorku dělá rám a podvozek. Vše ostatní je v rukou jezdce. 

Rám CL-X je tuhý, podvozek naprosto spolehlivý a ve spojení s motorem, u kterého vřele doporučuji dopřát mu POWER KIT, máme ve svých rukách stroj, se kterým klidně pokoříme nejednu výrazně „silnější“ motorku. Nájezdy do zatáček mohou být rychlé, náklony pořádné a o akceleraci ze zatáček raději ani nemluvě. CL-X dokonale drží stopu. Navíc vše doprovází krásně burácivý zvuk, linoucí se z hodně povedeného výfuku. Málokterá jiná motorka takový má. Nevyluzuje žádné pískání. Toto je skutečný ZVUK. Vzpomínal jsem, kdy jsem jel a na které to bylo motorce, která by vydávala pouze ten správný zvuk. Která by nevydávala různé jiné zvuky, někdy pazvuky. Pár jich bylo, ale také bylo dost těch vydávajících různé rušivé pazvuky.

Jediná místa, kde bych přesedl na něco lehčího, na užších pneumatikách s výraznějším vzorkem a možností jet ve stupačkách, byly stoupavé úseky na PASSO DEL CASON DI LANZA a PANORAMICA DELLE VETTE. Ale bůh ví, jak by to dopadlo. Takto jsem jel tempem odpovídajícím svým schopnostem, zadní pneumatice šířky 180 mm a nemožnosti jet ve stupačkách. Na druhou stranu, neměl jsem problém kdekoliv zaparkovat, protože jsem naprosto bezpečně dosáhl na zem. Jeden z italských jezdců velkých endur, se kterými jsem se sešel (viz. fotografie) měl velký problém otočit zaparkovanou, tuším DUCATI MULTISTRADA, protože z ní na nerovnostech nedosáhl bezpečně na zem. O nemožnosti se nohama odstrčit ani nemluvě. 

Ani po návratu domů, po těch jeden a půl tisících kilometrech, jsem se necítil „rozlámaně“. Prostě pohoda. Další den bych na to mohl sednout znova a vyrazit zase někam jinam.

Takže závěrem, speciálně pro majitele CFMOTO 700 CL-X HERITAGE a ADVENTURE. 

Vůbec se nebojte vyrazit na svých strojích na takovouto túru. Motorka na to s velkou rezervou má. Nádrž o objemu 13 l. není nijak velká, ale počítám-li s tím, že tak jako tak musím dělat zastávky, nijak mne to neomezuje. Já jsem, na přejezdech tam a zpátky, tankoval při každé druhé zastávce. Motorka je dostatečně pohodlná, motor výkonný, brzdy zcela spolehlivé a má podvozek, který vás nikdy nezradí.

Doporučuji doplnit stroj o boční skeletové brašny SHAD. Jsou velice funkční, dostatečně objemné a designu motorky nijak neškodí. Dokonce si dovolím tvrdit, že motorce sluší. Myšleno model HERITAGE. Na ADVENTURE se hodí víc měkké brašny a na SPORT nic. Maximálně malý tank bag nebo tašku na kryt za sedlo. Přepravní kapacitu“ jsem ještě doplnil taškou na zadní sedačce. Vozím v ní na takovéto cesty pořádně vybavenou (polní) lékárnu, se kterou jsem schopen poskytnout skutečnou první pomoc, včetně sobě samému. Sadu na opravdu pneumatik, univerzální nářadí, vždy lahev s vodou, dvě ochranné folie, nepromok a občas malý stativ (co kdyby). Vše musí být okamžitě po ruce. 

Petr Fryč

editor

HORY & ZATÁČKY