Proč jezdíme na motorkách? Pro ZÁŽITEK. 

Někdo má zážitek z rychlosti, jiný ze zdolávání terénních překážek a jiný pro kochání se krajinou a poznávání cizích krajů. Nemusí být ani příliš vzdálené. Je až s podivem, jak úžasné lokality, protkané hustou sítí skvělých, málo frekventovaných silnic, se nachází doslova za humny. A když k tomu přidáme příjemnou společnost podobně, v tom nejlepším slova smyslu, nakažených jedinců, je zážitek o to silnější. A také trvalejší.

Toto není cestopis, ani reportáž, ale spíš zpověď. Či vyznání. Měl jsem tu čest a potěšení se na této akci aktivně podílet. Tím, že jsem její účastníky provázel krajem, který dobře znám. Hodnocení, jaké to bylo a co jim to dalo, ponechám na nich samotných. Pro mne to byl nádherný zážitek, určitě jeden z nejkrásnějších víkendů za celou mou motorkářskou dráhu. Můj velký dík tedy patří nejenom managementu firmy CFMOTO, za to, že tuto myšlenku přijal, ale hlavně všem jejím účastníkům, kteří vytvořili skvělý tým, se kterým se nádherně nejen jelo, ale i trávil čas po návratu do penzionu. Kdo někdy vedl nějakou skupinu motorkářů, dovede si představit, možná i nedovede, co je to mít za sebou 16 motorek, bez vzájemné radiokomunikace komunikace, jak je moderní. To je tak dlouhá kolona, že ani na rovných úsecích není její konec v dohlednu. A když po návratu do penzionu vidíte jenom rozesmáté tváře, je to úžasné zadostiučinění.  

Myšlenka na „Jarní rozježdění“ se zrodila před podzimním srazem CFMOTO, v Rožnově pod Radhoštěm. Když má něco za něco stát, nesmí se to uspěchat. A tak si myšlenka zrála. Já jsem si hrál s mapami a cizeloval jezdecký program, Eda Šlampa, obchodní a marketingový ředitel firmy JourneymanCZ, dovozce čínských motocyklů CFMOTO, přemýšlel, jak akci napasovat do jejich vlastního, hodně nabitého programu a jak to udělat, abychom se vešli do penzionu s omezenou kapacitou. Termín jsme, s Andym (Andreas Starkmann), majitelem ideálně položeného, motorkářského „Gasthof Pension Drei Hacken“, v dolnorakouském Ysperu, dohodli už někdy v listopadu, na poslední květnový víkend 2023. Od chvíle, co jsme to takhle pěkně domluvili, jsem ani na chvilku nezapochyboval, že tato akce dopadne. Proč? Komunita, vytvořená kolem značky CFMOTO, totiž žije příjemně aktivním životem. Lidé v ní mezi sebou neustále komunikují, sdílejí své zkušenosti s motocykly CFMOTO i jezdecké zážitky. Toto jsem u jiných značek nezaznamenal, a tak jsem si řekl, že pro ně stojí za to něco zajímavého vymyslet. A to i přes to, že jsem se už před drahně lety, po několika – řekněme – nepříliš uspokojivých zkušenostech, rozhodl, že už žádné větší akce organizovat nebudu. Dnes jsem opravdu hodně rád, že jsem toto své předsevzetí zrušil a na této akci měl to potěšení se podílet. Tak a teď jak to vlastně všechno bylo.

Většina se nás sešla ve čtvrtek v poledne, či pár minut po dvanácté, na slavonickém náměstí. To je úplně ideální meeting point, protože je svou vzdáleností přijatelný, ať jedeme odkudkoliv z Čech či Moravy. Odtud už jsme jeli společně. Menší část si to namířila kratší cestou do penzionu, větší jela mírně delší, ale o to zajímavější trasou, aby hned první den ochutnala zatáčky. Byl to takový předkrm, který jim myslím docela zachutnal.

 Popis tras je stručný, orientační, není tím nejdůležitějším. Jak jsem psal v úvodu, důležitý je zážitek.

Neměl jsem žádnou představu, kdo pojede, a tak jsem zvolil takovou náročnost a délku okruhů, aby je zvládl i nejméně zdatný, či zkušený jezdec. Ono i nějakých 200 km, v mírně horském terénu, je pro méně zkušené jezdce docela slušná porce. A právě proto padla volba „základny“ na městečko Ysper. Leží blízko od našich hranic a v jeho okolí se dá vymyslet celá řada různě dlouhých a jezdecky zajímavých okruhů.

Páteční okruh jsem situoval do oblasti krásného pohoří Weinsberger Wald, dosahujícího nadmořské výšky 1000 m. Rozkládá se severně od Dunaje, od Lince na jihozápadě, po Krems na jihovýchodě. V tomto prostoru je doslova labyrint nádherných vyhlídkových, a přitom zcela bezpečných silnic, s minimálním provozem, na kterých můžeme strávit klidně několik dní a nebudeme se nudit. Jsou ideální pro trénink průjezdů zatáček a také, aby se celá formace naučila spolu bezpečně a plynule fungovat. Ne každý jezdec má zkušenosti s jízdou ve formaci většího počtu motorek.

První úsek vedl, jedním z mnoha krásných údolí, k Dunaji, s odbočkou na silnici č. 119, která je populární u rakouských motorkářů. Hlavně o víkendech je tady velmi živý provoz. Tady bylo první fotografování a filmování průjezdů zatáček. Odtud, přes Königswiesen a Bad Zell, jsme dojeli do Freistadtu. Už docela dlouho jsem tudy nejel, a tak jsem byl překvapen, jaký tyto silnice nabízejí zážitek. Na náměstí, v centru starého města, jsme motorkami zaplnili značnou část parkoviště. Příjemná restaurace s velkou zahrádkou a českou obsluhou, což se skoro dalo čekat. Z Freistadtu jsme se trochu severnější, také krásně zakroucenou, vyhlídkovou trasou, vrátili do Königswiesenu a v zatáčkách silnice č. 124, směrem na Arbesbach jsme dali další možnost fotografům pořídit zajímavé fotky a video.

Když vedu nějakou skupinu, je jedno, jestli jsou jezdci dva nebo šestnáct, sleduji neustále zpětná zrcátka. Už je to skoro takový tik. Pokud za mnou jede někdo, kdo se mi stále ztrácí v dáli, ať jedu sebepomaleji nebo mi naopak jede na zadním kole, že ho nevidím v zrcátkách, je to docela nervák. Tentokrát to bylo, hned napoprvé, jak z učebnice. Pro mne doslova požitek. Nejenom, že všichni jeli v ukázkovém „zipu“, nepředjížděli se a nechávali si bezpečné odstupy, ale i z pohledu přes zrcátka bylo vidět, že je to baví. V takovéto pohodě jsme, s ještě jednou zastávkou na vyhlídce nad Ysperem, dojeli nazpátek do penzionu Drei Hacken, kde pro nás Andy, připravoval, na návsi před hospodou, k páteční večeři skvělou, na ohni pečenou makrelu a úžasné klobásky. A k tomu různé saláty. No a aby toho nebylo málo, na velké pánvi ještě připravil fantastický Kaiserschmarrn, po našem trhanec. Prostě hodokvas. Chutě se nedají popsat, a tak musíte vzít za vděk jenom obrázky. Po příjemně stráveném dni v sedlech následovala stejně příjemná večerní zábava. Pilo se jen mírně, a tak v sobotu ráno byli všichni v dokonalé jezdecké pohodě. 

Na sobotu jsem připravil okruh trochu náročnější a také delší. Číslo, udávající jeho délku, není podstatné. Podstatný je zážitek, který přinesou. Po pátku jsem věděl, že to všichni v pohodě zvládnou, a navíc nám mimořádně přálo počasí. 

Tentokrát jsme vyrazili na jih. Do oblastí Schneealpe a Rax. Projeli jsme zvlněnou krajinu jižně od Dunaje a prvním jezdeckým zážitkem byl přejezd horského sedla, In der Luft (627). Sjeli jsme do dalšího údolí a pak zase krásnými stoupavými zatáčkami do sedla Moarigrabensattel (687). Jel jsem tudy, ale v opačném směru, asi před dvaceti lety. Nevím, z které strany je to lepší. Vrcholem první části okruhu, s cílem u snad nejpopulárnější rakouské motorkářské hospody, Kalte Kuchl, kde bylo, bohužel, beznadějně plno, což se v sobotním poledni dalo čekat, byl deset kilometrů dlouhý přejezd přes Ochsattel (861). Z tohoto úseku pocházejí další jezdecké záběry a natočené průjezdy zatáček. Tady už byl patrný pozitivní vliv projetých horských zatáček na jezdecký styl. Prostě – zatáčky, na horských silnicích, ničím nenahradíš. To je nejlepší, zábavná a zcela přirozená škola jezdeckého kumštu. Na těchto deseti kilometrech se rozhodně nikde nejede rovně. Buď do zatáčky, hodně do zatáčky, nebo ještě víc – do zatáčky. V pravidelném rytmu. A co zatáčka, to originál. 

U Kalte Kuchl jsme měli opravdu jenom krátkou přestávku, abychom se spočítali a svištěli jsme dál, krásným údolím řeky Schwarza, ze kterého jsme odbočili do průsmyku Preiner Gscheid (1070), sjeli do údolí řeky Murz, odtud zase vyjeli do průsmyku Niederalpl (1221) a dojeli do známého a krásného městečka Mariazell, proslulého nádhernou bazilikou, která rozhodně stojí za alespoň kratší prohlídku. Je v ní skutečně co obdivovat. V Mariazell jsme si udělali delší pauzu na pozdní oběd na terase, s výhledem na živé náměstí.  

Mariazellská bazilika je unikátní propojením gotické a barokní architektury a je, díky dřevěné, pozdně románské sošce Panny Marie, zvané Magna Mater Austria, nejvýznamnějším poutním místem v Rakousku. 

Při každé zastávce jsem si opravdu užíval rozesmáté tváře hlavně těch, kteří něco podobného na motorkách ještě nezažili. To je pro průvodce tou nejlepší odměnou. Když na horské silnice přivedete někoho, kdo jim propadne a pochopí, že stojí za to se do nich vracet. To je prostě nádhera. 

Na trase z Mariazell do Ysperu nás čekal ještě jeden krásný jezdecký zážitek a sice přejezd přes Wastl am Wald (1110). Prvních 20 kilometrů z Mariazell je takové – „lážo plážo“, krásně se zatáčející široká, přehledná silnice. No ale pak se odbočí doleva, do docela prudkého stoupání a následuje dalších, skoro 20 kilometrů, stále v pravém nebo levém náklonu. Když tady chytíme správný rytmus, krásně zakulatíme pneumatiky až na hranu. Po této jezdecké nirváně, kdy nechceme, aby skončila, následuje sjezd z hor zpátky do mírné pahorkatiny podél Dunaje. Po přejezdu veletoku nás čekaly poslední krásné kilometry stoupání, podél západního úbočí hory Ostrong, zpátky do Ysperu. 

Sobotním večerem „oficiální“ část akce skončila. Andy nás opět překvapil skvělými grilovanými žebry, s úžasnou oblohou a na závěr dortíčky. Populární dobrodruh a cestovatel, Jarda Šíma, měl večerní přednášku o svých cestách, s důrazem na 90 000 km, najetých za 19 měsíců, na CFMOTO 800 MT. Takže pro mne skončila „práce“. V neděli už si jel každý podle svého gusta domů. Jenomže – „práce“. Pro mne to byl možná ještě větší zážitek než pro ty, pro které jsme to dělali. Proč? Dělal jsem řadu motorkářských akcí. A jak jsem už psal, před lety jsem se zařekl, že už to dělat nebudu. Ale tito lidé mne přesvědčili, že to stojí to za to. Nejenom, že dokázali dát najevo, že se jim to líbilo, že je to bavilo, a co jim to dalo, ale často zaznívalo, že to příští rok musíme udělat znova. Na stejném místě. Na jednu stranu je to, jak už jsem psal, pro mne tou nejlepší odměnou a svým způsobem i referencí, ale je to hlavně velký závazek. Protože bude-li nějaké příště, tak to musí být minimálně stejné. Dají se jet stejné okruhy, pouze by stačilo otočit směr a je to zase něco nového. Ale já už mám představu o nových okruzích. Dolní Rakousko má naštěstí velice hustou síť krásných silnic a nepřeberně nádherných míst. A je fakt za humny.

Když jsem přijel v nedělním podvečeru domů, příjemně unaven, všechno jsem uklidil, umyl helmu, převlékl se z motorkářského do domácího a nalil si sklenku mé oblíbené „highland single malt scotch whisky“, měl jsem přímo blažený pocit, že se to všechno povedlo a že, podle zpráv, které se doslova sypaly, dojeli všichni bezpečně a spokojeně domů. 

Takže přátelé, už se těším, že se zase se všemi setkám a společně se projedeme.

Petr Fryč

Fotografie: Ivan „Scoob“ Bezděk MOTORBIKE, fotografie a video: Matěj Oliva QUAD MAGAZINE