Indický Kašmír a Hymálajské průsmyky – no.3

Karel Svoboda

Zážitky

Cesta osobní dodávkou na vídeňské letiště byla poznamenána policejní kontrolou v Rakousku pro podezření z transportu běženců.

Let proběhl bez komplikací a na letišti v Dillí se nám podařilo během velmi krátké chvilky najít Laďu Lazara, našeho velmi zkušeného průvodce. V Indii se pohybuje s naprostou jistotou a přehledem jak o cestování, tak co se týká lidských vztahů, navazování kontaktů a využívaní přátel, kterých má spoustu na všech možných i neočekávaných místech. To značně usnadňovalo hlavně průběh policejních a celních kontrol. Výhodou bylo i to, že věděl, kde se dá přespat i při neplánovaných zastávkách.

Hned po „uvítacích“ ceremoniálech jsme se vydali z letištního terminálu na stanoviště TAXI. Přechod z klimatizované haly do venkovního prostředí byl skoro šok. Teplota téměř nesnesitelná, doplněná navíc velmi nepříjemným pachem. Nasedli jsme do taxíku. Malého, tvarem autobus připomínajícího autíčka, kterých tam jezdí stovky. Pro ty, co už se něco doslechli, velmi rozšířený zelený Tuk-tuk. Vozítka, která pojmou bez problému šest velmi propocených pasažérů. Cestou do centra Starého Dillí provoz houstl tak, že popsat je to téměř nemožné. Veškerá vozidla dělí neustále odstup od 30 do 5 cm i méně a tamní řidiči se řídí něčím, co se nedá do jakýchkoliv předpisů o provozu na pozemních komunikacích zahrnout.

Rovněž již popsaný pach houstl tak, že když jsme vystupovali u našeho hotelu, to byl už takový smrad, že jsem se bál nadechnout. Vzduch mi připadal jako těžká, nesnesitelná hmota. Důvod byl nasnadě. Všude hromady odpadků. Zbytky jídla, zboží, tekoucí moč a exkrementy, olej vytékající z agregátů zdejších dopravních prostředků. Taky tam leželi, mj. posvátné krávy, bezdomovci i jejich děti, či děti jen tak, co žádné rodiče nemají.

Po vstupu do hotelu, se zajištěným ubytováním, jsme, po probuzení části spícího personálu, dostali klíče a kupodivu s doprovodem odkráčeli k pokojům. To, co jsem zažil při vstupu do apartmánu, se nedá popsat. Okamžitě jsem byl vymrštěn zpět na chodbu, kde mě můj spolubydlící ujišťoval, že si zvyknu, že jsem zhýčkaný, apod. a bravurně vkráčel do dveří. Během dvou sekund byl vymrštěn za mnou na chodbu. Pach, který se z pokoje linul, nebudu dále popisovat. Jen s velkými obtížemi se nám podařilo přesvědčit personál, že je tam rozbitý záchod a přes zničený sifon se volně propojuje „klima“ městské kanalizace s hotelovým  pokojem, a že vystříkat pokoj osvěžovačem ve spreji asi nepomůže. Nakonec jsme se všichni ubytovali. Apartmány byly vybaveny dokonce klimatizací, sociální zařízení disponovalo koupelnou s kýblem, hrníčkem a někdy teplou vodou. Po „koupeli“ jsme se vydali na prohlídku města.

Uličky Starého Dillí jsou lemovány nespočtem krámků s nápoji, rychlým občerstvením, dají se zde směnit peníze a třeba jen tak posedět u něčeho dobrého.  Taky jsou zde různé řemeslné dílničky, jako např. šperkařství, výroba součástí oblečení, kovářství, taky opravy vozidel a další.

Nesnesitelná atmosféra nás hnala někam do aspoň trochu lepších podmínek. Sehnali jsme taxi, onen Tuk-tuk a odjeli na prohlídku civilizovanější části, do Nového Dillí. Město se tedy dělí na dvě, dá se říct, naprosto odlišné části.

Taxi nás odvezlo na hlavní třídu, Rádžpath, dlouhou snad pět km a téměř kilometr širokou. Po obou jejích stranách se nacházejí vládní budovy a vede až k sídlu prezidenta. Teplota vzduchu se pohybovala – odhaduji zdrženlivě – stále kolem 33 – 38⁰C.

Později odpoledne jsme se vrátili do hotelu a po krátkém občerstvení se připravili na cestu vlakem do asi 150 km vzdáleného městečka Kalka. Vlak přijel se zpožděním „jen“ tří hodin. Asi nic neobvyklého i z pohledu na vlak čekajících domorodců, ležících s naprostou přirozeností na dlažbě nádraží. Do Kalky jsme přijeli ráno. Po vystoupení z vlaku jsme za nádražím našli našeho  mechanika, s motocykly Royal Enfield 500, které měly být připraveny na cestu dlouhou cca 2000 km. Abychom se do motorkářského oblečení neoblékali zpoceni z vlaku, kde bylo jako v sauně, vrátili jsme se na nádraží, kde jsme se mohli „vykoupat“. Tento rituál stojí za krátkou zmínku. Jde o WC, kde není jakékoliv příslušenství. Jen díra do země a nad ní sprcha, přesněji vodovodní kohoutek ve výši cca 60 cm. Pod kohoutek jsem nepřirozeně zdeformoval svou tělesnou schránku pro omytí potu a špíny z cestovatelského zážitku z jízdy vlakem, za výbuchu smíchu přihlížejícího kamaráda (Dana), kterého ovšem tato  procedura teprve čekala.

Po nezbytných přípravách, převlečení, převzetí motorky, naložení zavazadla a stanovení stručných pravidel přesunu jsme nastartovali své jednoválcové stroje. Chod motorů nás vrátil do 60. let minulého století.

Vystartovali jsme na první přesun do města Shimla. Cesta vedla poměrně nerovnou, různě se zužující silničkou, místy kvalitou podobnou těm našim, do kopců, občas lesním porostem. Po projetí městem Shimla jsme pokračovali dále na první stanovený cíl s noclehem. Bohužel zde, cca 10 až 15 km za městem se stala příhoda, která nám cestování mírně zkomplikovala, protože jediná, nejvíce opatrovaná a jinak dobře jedoucí motorkářka Kristýnka, havarovala a s vážným zraněním skončila v nemocnici v Shimle.

Podrobně to již popsal Broňa Piňos a tak to přeskočím. Tedy nás zůstalo šest plus průvodce Laďa. Tady musím vyzdvihnout jeho zkušenost, oddanost a operativní přístup, bez kterého by celá příhoda určitě dopadla mnohem hůře, ve smyslu zorganizování lékařské péče, komunikace s policií a taky následné zajištění transportu na letiště do Dillí. Po zajištění transportu zraněné a jejího otce, jsme mohli pokračovat v cestě. Je třeba říct, že po prvních kilometrech se ukázalo, že motocykly, aspoň z mého pohledu, jsou poznamenány ukončením modernizace někdy před 40 lety. Jejich provozuschopnost byla zajišťována doprovodným vozidlem s řidičem a mechanikem, které by ovšem, bez zásahů mechanika, také nedojelo. Poruchy na motorkách byly způsobeny špatnou přípravou před cestou a zastaralou konstrukcí nevhodnou pro tento typ terénu. Jinak celkem slušně fungující motory byly deklasovány naprosto nepředvídatelně pracující převodovkou, která si u mnohých motorek řadila podle vlastní úvahy při drcnutí na větších i menších nerovnostech. U jednoho stroje se bezdůvodně ohnuly přední teleskopické vidlice a musely být vyměněny. Zajímavé bylo, že byly připraveny na doprovodném vozidle. Asi s tím mechanik počítal. No a potkala nás spousta dalších drobných závad jako např. přetržený řetěz, vyteklá ložiska v zadním kole, porucha řazení, vypínací mechanismus spojky, nastavení zapalování, atd.

Vzpomněl bych zajímavou zastávku v jakýchsi kasárnách, památníku nesmyslného válčení, z našeho pohledu o nic, o pohoří Tiger Hill, označované jako – Indicko-Pakistánský konflikt.

Na pár dní jsme zakotvili v městečku Srinagar, kde bylo skutečně zajímavé ubytování. Údajně z důvodu velmi drahých pozemků, jejich nedostatku a hledání jiných možností zde kdysi Angličané začali stavět botely – hausbóty na jezeře Dal. Náš hostitel pokračoval v provozování tohoto podniku po svém otci a z jeho slov se nám dostalo informací, že první ze tří provozovaných lodí – botelů je stará cca 80 let. Stavěl ji původní Angličan, od něj ji koupi jeho otec, který později postavil, cca před 50 lety, další a ta třetí je cca 30 let stará. Podmínkou kolaudace je skutečná schopnost plavby. Po kolaudaci botel zakotví a v tomto přístavu již bez hnutí plní svou funkci. Zde jsme taky navštívili rozsáhlé Mughalské zahrady, které zde sloužily v dobách vlády Mughalů, 16. až 17. století, jako letní sídlo. Zahrady jsou plné květin, dodnes velmi udržované, plné funkčních vodotrysků, kaskád postavené vždy ve svahu tak, aby voda přirozeně proudila v regulovaném toku přes celé zahrady. Zmíním se zde o nepodstatné drobnosti, která je pro gurmány milující sladkosti. Ve volném čase jsme navštívili tržnici, se spoustou kamenných stánků s vždy naprosto čerstvým a hlavně přirozeně dozrálým ovocem a mnohými pochutinami. Chci vyzvednout výjimečnou dovednost zdejších cukrářů, v jejichž výrobcích se snoubí přitažlivá nazdobenost s naprosto nepopsatelnou chutí, jež při zakousnutí vyvolá pozornost existence chuťových pohárků, o kterých většina konzumentů do okamžiku požití těchto zákusků ani neměla tušení.

Poslední úsek naší cesty vedl do Jamu. Je třeba říct, že cestování, které se pro mnohé může, z pohledu náročnosti, jevit jako takový běžný výlet, leč opak je pravdou. Je nutné opravdové soustředění na cestu v každém okamžiku.Cesta v horských oblastech  neodpustí žádnou chybu. Jezdí se pár centimetrů od příkrých, několik set metrů hlubokých srázů, po nerovných, kamenitých cestách, z vrcholů se neustále kutálejí i velké balvany. Cesty musí být nepřetržitě udržovány těžkou technikou, neustále dochází k jejich závalům a přerušení provozu. To vše komplikuje velmi časté bezohledné chování řidičů nákladních aut. Mnozí snad až záměrně najíždějí na bezbranné motorkáře. A tak pro některá tato nákladní auta končí jejich cesta téměř v nedohlednu dna rokle, kde připomínají krabičku od sirek. Tak končí velikost jejich arogance – maličkostí jejich existence.

Nás šest projelo trip bez zdravotní újmy. Cestou drobné i když na první pohled zle vyhlížející nehody dopadly dobře a malé oděrky se nepočítají. V Jamu jsme předali motorky majiteli, který si vyčíslil náklady u některých oprav, řekl bych mnohé i neoprávněně, vzhledem k jejich cenám přehnaně, ale v zájmu pohody jsme nelibost dali najevo velmi citlivě.

Poslední úsek našeho výletu jsme absolvovali nočním lůžkovým vlakem, asi 600 km do Dillí. Tam už nám, ne tak jako při příjezdu před třemi týdny, prostředí nepřipadalo tak odpudivé. Zvykli jsme si na tamní „komfort“ koupelen. Kbelík s vodou a hrníčkem na splachování špíny a potu nám připadal jako orgasmus.

Protože jsme přijeli ráno, prošli jsme se ještě uličkami Dillí, nakoupili dárky a pozdě odpoledne se sešli na společné slavnostní večeři. Jídlo v Indii je vždy více či méně kořeněné, spíše však na chilli, někdy až velmi ostré, avšak chuťově pestré a velmi příjemné.

Pozdě večer jsme odjeli taxíkem na letiště a hurá domů.

Zůstali nám hluboké zážitky, na nepříjemné si člověk už ani nevzpomene. Indové, z mého pohledu, jsou v oblastech, kde převažuje hinduizmus a buddhizmus, velmi slušní a přátelští. Nemají sklony jakkoliv ubližovat, krást, apod. Kašmír je trochu jiný, horší, nebezpečnější. Indové jsou obzvlášť zde velmi leniví, hygiena je nikterak neoslovuje, žijí ze dne na den, jen výjimečně hledají trvalé zaměstnání.

Co je zde odstrašující a asi v dohledné době neřešitelné, je ekologie. Hospodaření s odpady neexistuje, co kdo nepotřebuje, hodí na zem, úklid se provádí jen tehdy, kdy už vzniknou hromady bránící např. chůzi. Kanalizační systém končí někde bez likvidace. Technika provozovaných automobilů osobních a hlavně nákladních je poplatná poválečné technice v Evropě a je jasné, že se to dlouho měnit nebude, neboť ani náznak nějaké změny k nápravě, byť v jediném exempláři nákladního vozidla nebyl spatřen!

Ještě snad stojí za zmínku poznání, že řady Indů nemají žádné doklady, rodí se bez jakékoliv evidence a tak se dá zpochybnit uváděný počet obyvatel, 1,2 mld. Řekl bych, že je jich mnohem, mnohem více.

Karel Svoboda

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s