Moto cestování po zemích neležících na evropském kontinentu mě nikdy moc nelákalo. Jsem cestovatel, který má při cestování rád pohodu, klídek, příjemné ubytování, večer koupel, čisto, dobré jídlo, včetně pití. To další, neméně důležité, je případná zdravotní péče. Občas se může něco neočekávaného přihodit, a potom se může nějaký evropský Dr. House hodit. To vše splňuje cestování po zemích jako jsou: Rakousko, Německo, Itálie, Slovensko, Francie, atd…, prostě Evropa.

Proto vždy, když se začne plánovat cesta mimo Evropu, sám sebe nechápu, proč se přihlásím jako účastník zájezdu.

Při přípravě cesty do Indie jsem opět přemítal, proč si to vlastně dělám. Měl jsem nejasnou představu o tom, co mě nebo nás tam může čekat. Měl jsem doslova hrůzu z toho, jaká bude hygiena, jaké bude jídlo, co budeme pít, kdy začnou první žaludeční nebo střevní potíže. Zážitky těch, kteří tam už byli, mě moc neuklidňovaly. Nakonec ale vždy převládne chuť poznávat něco nového, podívat se tam, kde jsem ještě nebyl a dokázat si, že jsem stále mladík.

Popisovat příběhy, ať už pozitivní nebo negativní, nikomu moc neřekne, pokud je sám nezažije. Proto jsem se rozhodl moje zážitky vyměnit za pár praktických informací, které se mohou hodit. Například zásuvky 220V. Nevím, jestli je to dřívější britskou nadvládou, ale zásuvky na dobíjení telefonů, foťáků a kamer byly většinou bez problémů. Tam, kde není elektrický rozvod, se používají benzinové agregáty, které ale běží jen v určitý čas, většinou až večer mezi 18:00 a 21:00 hodinou. Powerbanka se také může dobře hodit, hlavně v těchto odlehlých místech.

Další rada je pro businessmany a workoholiky. Od města Shimla se začal pomalu ztrácet signál, dál na sever už nebyl žádný. Ze tří týdnů cestování jsme byli určitě 12 dnů naprosto bez signálu. Zajímavé bylo, že při vyhledávání operátorů váš telefon v klidu najde třeba 10 sítí, ale na žádnou se nepřipojíte!!! Ještě zajímavější je ujištění českých operátorů, kolik mají smluvních partnerů po celé Indii a to i přes přesnou informaci o cíli vaší cesty. Až v Indii jsme získali informaci, že od 3 000 m n.m. není na signál šance žádná. Dost jsem spoléhal na Wi-Fi, například zkušenost z Vietnamu byla, že každá hospoda měla funkční volnou Wi-Fi, Kambodža na tom byla podobně. V Indii to tak není, na každém pátém baráku, hotelu, restauraci je sice reklama, ale skutečnost je jiná.

Potraviny a nápoje – u nápojů v petkách je jedno zásadní pravidlo, které platí jak v Egyptě, Vietnamu tak i v Indii. Zkontrolujte uzávěr láhve a to důkladně. Že vidíte i spodní kroužek pod uzávěrem nestačí. Musí držet a při otevírání musí praskat spoje. Indové jsou šikovní a zkusí vám prodat cokoliv. Vlastní zkušenost! „Indie je producent kávy“…tak na to můžete rovnou zapomenout, všude dostanete pouze Nescafe a pokud si výslovně neřeknete jinak, bude nepředstavitelně sladké a s mlékem. To stejné platí i pro čaj. Alkohol – pivo se dá sehnat, ale někdy to trvá a tvrdý alkohol je opravdu velký oříšek.

Strava – drůbeží maso minimálně, jehněčí skoro vůbec. Indie je vlastně země vegetariánů. Pokud ale maso dostanete, tak bude vždy připraveno výborně. Převládají luštěniny – hrách, čočka, fazole. Kupodivu to velké množství luštěnin, které naše tělo každý den dostávalo, nemělo žádný negativní dopad na naše střeva, a tím pádem ani na okolní ovzduší. Spousta výborného koření, chilli, zelenina nebyl problém, jako příloha jsou nejčastěji placky – máslový, česnekový naan nebo rýže. Když byla nouze nejvyšší, tím nemyslím ani tolik hlad, ale spíše hygienu, byly dobrým řešením i u nás dobře známé čínské polévky s nudlemi. V horách potom mají chlazená vejce uvařená natvrdo. Když je hlad, tak je to pochoutka. Já sám jsem rozhodně hladem netrpěl a změnou stravy jsem dal dolů příjemných 5 kg. Co mě ohledně stravy překvapilo nejvíce, vůbec nikdo se za celou dobu neposr…

Nadmořská výška – přestože jsme jeli i po nejvýše položené silnici na světě –Khardung La a valnou část pobytu jsme se pohybovali ve výškách nad 3500 m, neměli jsme žádné zásadní problémy s řídkým vzduchem. Bylo to určitě i tím, že jsme měli dostatek času se aklimatizovat a do výšek okolo 4000 m a výše jsme se dostávali pozvolna. V Lehu jsme se náhodou potkali se skupinou motorkářů, také z jižní Moravy. Cestu si naplánovali jinak. Letadlem přiletěli přímo do Lehu. Ti si trochu stěžovali na bolest hlavy, která je přešla asi po dvou dnech a několika Ibalginech. My jsme přes den nepociťovali žádné bolesti hlavy ani nedostatek kyslíku, tělo si asi samo pomohlo zvýšením dechové frekvence. Já jsem v noci, ve výškách nad 4000 m, pociťoval při spánku lehký nedostatek kyslíku, který mě občas budil. Jednou jsme měli odpoledne skvělý nápad, že si uděláme výlet na blízký kopec s modlitebnou. Kopec podle odhadu neměl na výšku více než 150 m od základny. Výstup byl náročný, ve výšce okolo 3800 m opravdu není dost kyslíku. Pokud člověk mlčí, soustředí se na výstup, klade tupě nohu před nohu, vše klape. Jakmile ale otevře pusu a začne mluvit, okamžitě má nedostatek kyslíku, následuje vynucená zastávka s nutnosti popadnout dech.

Pohonné hmoty – v některých částech severní Indie se neměří vzdálenost mezi čerpacími stanicemi na kilometry, ale na dny. Nesmí vás proto překvapit informace „tady natankujeme plnou nádrž, protože další benzínka bude za tři dny“. To ale ještě neznamená, že bude mít benzín. Závaly na indických silnicích jsou na denním pořádku a odklízení závalu může trvat i několik dnů. Benzín dojde rychle.  U jedné benzinové stanice natankovala polovina motorek, následně čerpadlář pověsil pistoli s tím, že benzín není. Ukázalo se, že benzín je, ale že nejde elektrika. Na otázku, kdy ji zapnou, následovalo pokrčení rameny, posléze lakonicky prohodil, že minule to trvalo mnoho hodin.

Průvodce – dobrý průvodce má obrovskou cenu, což se bohužel nejlépe pozná, až když nastane pořádný průšvih. Průvodce, který je navíc znalý místních poměrů, má cenu zlata. Náš byl k nezaplacení. Kde se najíst, co si objednat k jídlu, kde koupit pití všeho druhu, kde jsou levnější suvenýry, kde vyřizovat různá povolení na vjezd, atd…, to vše dobrý průvodce ví.

Hotely – nocleh je důležitý. Nemohu psát o žádných hororových příhodách v hotelech, kromě špíny, která je všudypřítomná. Je nanejvýše vhodné vzít si spacák nebo spacákovou vložku. Osobně doporučuji spacák spíše teplejší. Dvě noci jsme nocovali ve stanech místních osadníků, boky stanů jsou sice kamenné, ale střecha je igelitová a mezi zdí a střechou jsou mezery až 10 cm široké. Na konci srpna už venku mrzlo a deky na přikrytí pocházející nejspíš jsou asi z dob britské nadvlády, byly špínou ztvrdlé. Náš průvodce měl většinou vytypované hotely, které měly na pokojích i toaletu, v mnoha případech klimatizaci, tekoucí vodu, někdy dokonce i teplou. Legrace je, že kohoutky jsou cca 60 cm nad zemí a po anglickém způsobu má teplá i studená voda vlastní vývod. Proto je pod kohoutky kýbl na namíchání vody. Namočit, namydlit, opláchnout a ještě ušetříte hromadu vody. Jedno z nejlepších ubytování jsme měli v klášteře u mnichů. Za relativní čistotu jsme ale draze platili. Na území kláštera musí být klid a hlavně, žádný alkohol.

Příroda a lidé – v oblastech, kde žijí buddhisté a hinduisté, se cestuje příjemně. Samý úsměv, klid a pohoda. V oblasti Kašmíru je to přesně naopak. Muslimská část Indie není moc veselá, místní jsou zamračení, nemají zájem vůbec komunikovat. Nepochopitelné pro nás bylo, že snad pro svoji lenost nebo antipatie nechtěli místní obyvatelé vydělávat ani peníze. Dočkat se obsluhy v restauraci je běh na dlouhou trať a jednou jsme se nedočkali vůbec.

Bezpečnost na cestách. V minulosti se často objevovaly různé informace o Pákistánu. I s vědomím, že existují určité nevyřešené problémy mezi Indií a Pákistánem, jsme neměli pocit, že by nám hrozilo nějaké nebezpečí a to přestože všude kolem nás bylo neskutečné množství vojenské techniky, zbraní a vojáků. Na druhou stranu má tato okolnost tu výhodu, že do této části Indie se turisté moc neženou.

Závěrem – severní Indie a Kašmír určitě patří k nejúžasnějším místům, na která jsem se kdy dostal. Moje nejdelší dovolená do této doby byla vždy maximálně 2 týdny, tento moto trip trval 3 týdny. Nikdy mi neutekla dovolená tak rychle, byly to nepředstavitelně krásné tři týdny. Každý den se bylo na co dívat! Od obzoru k obzoru nekonečná pole zasněžených štítů, spousty překrásných kroutících se řečišť, ze kterých občas koukala i nějaká střecha nebo podvozek nákladního auta. V níže položených místech jsou krásně zalesněná údolí, kolem cest spousty klášterů, paláců a modlitebních míst. Byla ale jedna okolnost, která to vše krásné kazila a mě přiváděla v Indii k šílenství a zuřivosti. Bylo to neustálé houkání, troubení aut, autobusů a náklaďáků. V horách, před zatáčkami, do kterých nebylo vidět, a na které se s obtížemi na šířku vejde pouze jedno nákladní auto, může to houkání i zachránit život. Jenže oni troubí pořád. Možná z nudy nebo jenom proto, že zrovna někdo někde jinde zatroubil. Pořád a pořád dokola samé troubení!

Jsem rád, že jsem se rozhodl navštívit severní Indii, a že si tento obrovský kus země mohu odškrtnout ze seznamu zemí, kde jsem ještě nebyl.

Daniel Fibír