Naše cesta indickým Hymálajem začíná na letišti ve Vídni. Přímým letem se přesouváme do New Delhi, kde přistáváme pár minut po půlnoci. Sedm mužů a jedna žena. Téměř všichni se mezi sebou známe z předchozích cest. Nejmladší, Kristýna – 25 let, jede poprvé a nejstarší Jarda – 73 let. Taxíky se přesouváme na Main Bazar, kde budeme trávit první noc. Jedná se o ulici, kterou by snad neměl vynechat žádný návštěvník tohoto životem pulsujícího města. Plná hotýlků, obchůdků s kořením, suvenýry, ovocem a také plná potulujících se krav, pochutnávajících si na všemožných odpadcích. S Karlem to tam poznáváme. Před pěti lety tam začala naše cesta po Nepálu. Oba uznáváme, že se ledacos změnilo. Dokonce jsme naznali, že je tam o něco větší pořádek. V roce 2010 se někdo rozhodl, snad vedení města, že je ulice úzká a vydali z našeho pohledu velmi netradiční rozhodnutí. Jedna strana ulice se o 3 m rozšíří a hotovo. Majitelé domů tedy museli odbourat zmiňovanou šířku a z obýváku se rázem stal malý balkon s vyčuhující armaturou. Statikou si evidentně nikdo nelámal hlavu. …Měli jsme tedy možnost nahlédnout místním trochu do soukromí. Po pěti letech bylo už vše upraveno, dozděno a začištěno.

Ubytovali jsme se v jednom z hotelů, vypili pár uvítacích panáků, došlo i na Mírův řepák (pálenka pálená z řepy, údajně velmi léčivá, kterou není jednoduché si zamilovat). Nad ránem jsme se vydali vyhledat nějaký to pivo. Letní měsíce jsou v New Delhi opravdu velmi parné se 100% vlhkostí vzduchu. Naše vycházka ale zůstala žíznivá….Hold, jsme ve státě s 1.3 miliardou obyvatel a byť muslimové jsou zastoupeni pouze asi jen 15%, na Main Bazaru jsme narazili na prohibici. Vrátili jsme se tedy do našeho ušmudlaného hotelu, kde se u recepce poflakovalo pět zaměstnanců. Jeden vybíral pasy, druhý diktoval třetímu zapisovateli, čtvrtý spal na zemi a pátý nám ukazoval pokoj, kde se malovalo snad naposled za Angličanů. Po krátkém dohadování nám pikolík vyměnil některé pokoje, na kterých byl opravdu nesnesitelný smrad. Na špínu a bordel jsme však byli připraveni. Polštáře špinavé tak, že pokud bude člověk hodně velký čuně a nebude se celý rok mýt, nebude mít povlečení takto špinavé. To nás nezaskočilo protože jsme měli své vlastní čisťounké spacáky. Spacák já osobně považuji na cestu do Indie za naprostou nezbytnost. Horší a špinavější destinace nás však teprve čekaly. Jak ale říká náš kamarád, cestovatel a sběratel motocyklů Petr Hošťálek, zážitky nemusí být vždy pozitivní, ale musí být silné. Takže vstříc těmto silným zážitkům!!

Naše putovaní  po Indickém Hymálay začíná v lůžkovém vlaku do Kalky, kde na nás mají ráno čekat motorky s našim mechanikem. S pětihodinovým zpožděním tam ráno opravdu přijíždíme, ač o tom někteří pochybovali. Dlouhé čekání na nádraží si krátíme focením. Místní si krátí čas poleháváním na peronu, někdo na kartonu, někdo igelitu, někdo jen tak na zemi. Mladí, staří, rodiny se spoustou pobíhajících dětí…Naše oči se zaměřily přes hledí objektivu do kolejiště. Ani ne tak na pobíhající krysy, ale na upevnění pražců. Indové si s bezpečností moc hlavu nelámou. Kolej přišroubovaná do každého třetího či čtvrtého pražce, ještě z části uhnilého, některé z nás nenechávalo v klidu. Lidé v Indii využívají železnici velmi intenzivně o čemž svědčí přeplněné a dlouhé vlaky s nutností rezervace jízdenek hodně dopředu.

Přebíráme motorky, seznamujeme se s našim mechanikem a řidičem v jedné osobě, oblékáme se a vyrážíme na prvních 100 km do Shimly, na místní poměry moderního lázeňského města, využívaného ještě anglickými kolonizátory, kteří sem vybudovali i úzkorozchodnou železnici táhnoucí se zařezaná do prudkých svahů, aby se sem mohli pohodlněji dopravovat do svých rezidencí.

Už 10 km za Shimlou však naše cesta dostává zcela jiný „směr“. Jedeme každý svým tempem úzkou asfaltovou silnicí, kde se vyhnou tak tak dvě auta. Občas zastavujeme, děláme si pár fotek a čekáme na zbytek skupiny. Minuty utíkají a stále nikdo nejede. Po čtvrthodině na nás místní řidič volá anglicky ,,crash, crash“.Vracíme se tedy zpět stejnou cestou se staženým žaludkem. V jedné zatáčce sedí na svodidle zbytek výpravy a Kristýna mezi nimi není. Mladá absolventka Karlovy Univerzity, která si tuto cestu vybrala se svým otcem a našim kamarádem Karlem jako zaslouženou dovolenou po ukončení studií, padá v jedné zatáčce z motorky a zraní se. Co se přesně stalo v tu chvilku nikdo netušil. Jízda vlevo, zatím ještě málo zažitá motorka, pobíhající krávy kolem cest a ne příliš ohleduplní indičtí řidiči, to všechno patrně sehrálo roli při jejím pádu, byť první kilometry zvládala nad očekávání dobře, jak se později všichni shodli. Kolem jedoucí auto ji s našim průvodcem a dlouholetým kamarádem Láďou Lazarem nakládá a odváží do nemocnice v Šimle, kam se tedy vracíme také.

Všude plno lidí, budova nevzbuzující příliš mnoho důvěry, opice běhající po parapetech, tohle je nemocnice Indiri Gandiové v Shimle. Dlouhé čekání končí příchodem Ládi s diagnózou. Vykloubený kyčel, možná naštípnutá pánev a něco s kolenem pravé nohy. To byla pro Kristýnu konečná. Jednohlasně se shodujeme na změně plánu. Ubytováváme se v Shimle a diskutujeme, jak dál. Byť jsme všichni zkušení cestovatelé, sbíráme první zkušenosti s našimi pojišťovnami, které se Vám při sjednávání pojistky zaručují vším možným. Tohle na cestách neřešíte každý den…

První negativní zkušenost s pojišťovnou je, že se ze zahraničí s tarifem kolem 80,- Kč za minutu dovoláte na stejnou linku, kam pan Pávek právě nahlašuje, že s vétřieskou shodil Pražákovi sloupek. Pokud tedy máte signál. Všichni naši operátoři mají smlouvy jen s některými ze spousty místních operátorů a ti jsou jen v některých městech (podotknul bych, že jsme byli asi 14 dnů úplně bez spojení). Čekáme a čekáme s pocitem, že jsme v pořadí, jelikož operátorka obsluhuje klienty, kteří se dovolali před vámi nahlašující, z našeho pohledu, naprosté kraviny. Někomu na druhém konci světa ale může jít o život. V případě, že máte limitovaný roaming, končíte možná po pár telefonátech a v zahraničí nejspíš umřete. To, že Vám pojišťovny mohou volání případně proplatit, není nic platné, když jste odříznutí z důvodu provolaného roamingu.

Karel s Kristýnou zůstává přes noc v nemocnici a ustýlá si pod postelí, jako většina Indů starajících se o své blízké. Asi třicet lůžek na pokoji, pod každým někdo spí, kdo se nevejde na pokoj, spí na chodbě. Ráno proběhne chlápek v plášti, snad doktor, rozdá nějaké papírky, příbuzní před nemocnicí v malém domečku připomínající komunistickou trafiku koupí léky, pokud mají peníze, a běží zpět ke svým nemocným. Pro středoevropana asi velmi těžko představitelné.

Ráno nepřineslo příliš dobré zprávy. Kyčel se pod narkózou podařilo dostat zpět a zatížit cihlou přes kladku proti opětovnému vypadnutí, podezření na naštípnutou pánev se zatím také nepotvrdilo, ale koleno podle místních lékařů vyžadovalo okamžitou operaci. Probíhaly opětovné telefonáty na pojišťovnu s dotazy, zda pro nás posílají letadlo, zda ,áme dát pokyn k operaci, jestli se máme se přesunout do New Delhi. Pokaždé jiný operátor, pokaždé stejná odpověď: „ Čekejte, víme o Vás, budeme Vás informovat.“ Souhlas k operaci by byl pro místní nemocnici jistě solidním přínosem do rozpočtu, ale rozhodnutí, co nejrychleji se přesunout do New Delhi, kde je zdravotní péče na vyšší úrovni, se ukázalo později za správné. Druhý den večer už Kristýnu v doprovodu Karla převáží pohřebák za 10tis Rupíí do nemocnice v New Delhi. Sanitku jsme prostě nesehnali a Kristýna musela ležet. Když se konečně, po provolaných několika tisících, ozvala pojišťovna, byla Kristýna s Karlem už pryč. Tlak místních lékařů na okamžitou operaci by všechno o několik dnů jen zpozdil a pobyt v takových nemocničních podmínkách byl opravdu depresivní.

My po dvou dnech zpoždění ráno pokračujeme s upraveným plánem cesty údolím řeky Satluj a Spiti směrem k Lehu. O dva dny později, díky intervenci všech známých a tlaku na pojišťovnu, si Indická posádka letadla předává naší pacientku v Istanbulu a za pár hodin přistává český speciál v Brně na letišti. Všem se ulevilo. Karel ji následuje linkou přes Dubaj, jelikož se do speciálu nevešel.

Po několika dnech přijíždíme několika horskými sedly ve výšce přes 5000m nad mořem do Lehu, hlavního města oblasti Ladakh, kde si dopřejeme třídenní odpočinek. Mezitím si jen tak na lehko, bez zavazadel, vyjedeme po nejvýše položené silnici na světě do sedla Kardung la, které bylo jedním z našich cílů. Leží ve výšce 5606 m n.m. Termín silnice není asi zcela na místě. Asfalt končil někde kolem 4000 m n.m. Pak už jen kameny a prach. Na vrcholku sedla děláme pár fotek, užijeme si hezkého výhledu a vracíme se do Lehu.

Pomalu opouštíme  Ladakh, míjíme poslední sochu Budhy a vjíždíme do oblasti Kašmíru. Jako když mávne kouzelným proutkem. V další vesnici zahalené ženy burkami byly neklamným znamením, kam jsme přijeli. Ano, projíždíme muslimským Kargilem. Cestou zastavujeme u památníku pod kopcem Tiger Hill, kde v roce 1999 probíhaly tvrdé boje mezi Indy a Pakistánci, kteří je napadli. Kopec, na kterém není žádný strom, nerostné bohatství, nic než kamení, se stal místem bojů. Cestou do Shrinagaru projíždíme horská sedla za kouřícími náklaďáky převážející lidi, zboží, zvířata, prostě všechno, co jde naložit. Co se naloží u nás na auto s nosností 15 tun, tady zvládne hravě sedmituna. Je to jediná cesta do Shrinagaru horskými sedly, plná nebezpečí, o čemž svědčí popadaná auta do několikasetmetrových propastí. Sesuté svahy, přetížená auta, zavařené brzdy, zoufalý technický stav stařičkých aut, únava řidičů. Když se to všechno sečte, má každá nehoda fatální následky. Cestou jsme kontrolováni úředníky při průjezdech sedel či údolích, zapisují čísla pasů, čísla víz, kde bydlíme, kam jedeme. Všechno se zapisovalo do ušmudlaných sešitů, ze kterých to těžko někdo někdy k něčemu použije. My jsme také zapisovali, co nás zrovna napadlo, úředníci se usmívali, my jsme se taky usmívali, všichni byli spokojeni a my mohli pokračovat v cestě. Čím primitivnější národ, tím větší byrokracie. Ve Shrinagaru si užíváme pohodlné ubytování na velmi hezky zařízených hausboatech kotvících na jezerech. Nakupujeme kašmírové šátky, kde jinde, než právě tady a pomalu si uvědomujeme, že naše cesta se chýlí ke konci. Opouštíme Shrinagar. Před Kalkou najíždíme na dálnici a jsme z toho naprosto zaskočeni. Po cestách necestách-asfalt, dva pruhy tam a dva zpět. Jsme z toho zaskočeni nejen my, ale i místní řidiči, kteří neřeší jízdu vpravo, vlevo, předjíždění z jedné či druhé strany. Naprostá anarchie. Ostatně jako ve většině států Asie. Naše cesta indickým Himálayem končí. Nakládáme Enfieldy na náklaďák a balíme. Motovýbava, která vzala cestou za své, boty, přilby, chrániče odevzdáváme na hromadu našemu mechanikovi s malým obnosem Rupii jako pozornost a dík za jeho služby. Tady to místní bikeři ještě zcela jistě zužitkují. Řidič i mechanik byli evidentně rádi. Chytáme zde také pakistánského operátora a načítáme po 14 dnech SMS. V dnešní době neuvěřitelné! Dostáváme také dobré zprávy od Kristýny, která se v Bohunické nemocnici úspěšně rehabilituje. Vše se nakonec obešlo bez operací. Jedeme taxíkem na nádraží a vracíme se lůžkovým vlakem do New Delhi, kam dorážíme tentokrát bez zpoždění.

Opět sedíme na Mein bazaru, v jedné z lepších restaurací u večeře, kde popíjíme pivo a bilancujeme. Smůlu jsme si vybrali hned na začátku a další větší nehody se nám pak už vyhýbaly. Pádům jsme se sice nevyhnuli, ale vždy to byl jen odřený plech nebo roztržené kalhoty. Těžko říct, zda jsme vše přežili díky našim zkušenostem, nebo šikovnosti místních řidičů, kdy míjení v nepřehledných zatáčkách bylo opravdu o fous. Putování na motocyklu Royal Enfield považujeme všichni, kteří již něco projeli, za nejnáročnější a nejnebezpečnější cestu, kterou jsme doposud absolvovali. Jednomyslně se nedá doporučit lidem nevyježděným a nezkušeným, hledajících systém, pořádek a pohodlí evropských destinací. Tady nikdo nic neřeší a všechno má svůj čas. Smutné však je že 1,2 miliardy lidí neřeší ani likvidaci odpadků, nebo dnes často diskutované emise. Odpad včetně plastů se pálí v sudech před domem, nebo se  vysype do řeky a je uklizeno. Za pár měsíců se objeví někde na pláži v Indickém oceánu. To už ale není problém místních. Musíme s politováním konstatovat, že ekologicky smýšlející Evropan svět opravdu nezachrání. To je ale asi jiné téma.

Po návratu domů zjišťujeme od Karla druhou negativní zkušenost s pojišťovnou. (jednalo se mimochodem o Kooperativu ). Měl s Kristýnou velmi dobré pojištění, následky úrazu, smrt, škody způsobené druhé osobě, storno zájezdu apod. Pojišťovna sice zaplatila léčebné výlohy, převoz Kristýny domů, ale storno dostali jen necelou polovinu, jelikož je údajně pouze do 15.000,- Kč. Poškození motorky, byť bylo doloženo neuhradili, jelikož se nevztahuje na svěřené věci. Převoz motorky do New Delhi pochopitelně bylo také zahrnuto do této kategorie, ač bylo doloženo. Převoz pohřebákem zůstal také nezaplacen, jelikož nebylo využito smluvním partnerem. Snad je jim jen ke cti, že částku přesahující 3 000.000,- Kč za přepravu a léčbu uhradili celou.

Co z toho pro cestovatele plyne? I když se dobře pojistíte, víte kam jedete, co tam budete dělat a smluvní partner pojišťovny se tváří, že je vše v pohodě a nic vás nemůže zaskočit, musíte šestým smyslem předpovídat a kreslit katastrofické scénáře o všem, co by se mohlo stát, protože se pohybujete v oblastech, kde Vám opravdu nikdo nepomůže a můžete umřít třeba na apendix. Některé oblasti Severní Indie do této oblasti určitě patří. To bychom ale nemohli vytáhnout paty z domu a cestování by nepřinášelo silné zážitky a ten správný adrenalín.

Broňek Piňos