„Stvořeno pro největší dobrodruhy, V85 TT navozuje legendární atmosféru rallye Paříž-Dakar a dalších známých závodů. 

Spojuje půvab slavného orla z Mandella s linkami moderních klasiků a vytváří tak perfektní motocykl pro jakýkoli druh cestování na libovolném terénu“.

Tolik z firemního webu. Něco na tom bude. Ta motorka je robustní a jednoduchá.

Dlouho jsem přemýšlel, jak svůj text začít. Jaký mu dát úvod. Takže. 

Jsou za námi opravdu požehnané a krásné Velikonoce. Podle provozu, jaký jsem viděl na mnoha silnicích, vyjel asi každý, kdo jenom trochu mohl. Kdo nemohl, asi jenom tiše záviděl. Bylo opravdu nádherné počasí, jaro v rozpuku a prostě tak. Nedalo se odolat. Já měl to velké štěstí, že jsem měl celé svátky k dispozici letošní novinku, MOTO GUZZI V85 TT (Tutto Terreno). Dokonce vybarvenou v téměř velikonočních barvách. No a když píšu požehnané, tak v případě právě tohoto stroje je to doslova. Došlo k tomu na sobotním žehnání, v obci Pohoří. Pan farář to bral takovým fofrem, že jsem ho nestačil ani vyfotit. Na motorce jsem jezdil každý den a slzu v oku jsem měl pokaždé, když jsem musel před domem vypnout motor. 

Nedělám si vůbec žádné iluze, že by se po vyjití tohoto mého článku strhla nějaká MOTO GUZZI V85 TT mánie a fabrika nestíhala vyrábět. Ale. Uvažujete-li někdo o motorce, v kubatuře do 1 000 ccm, která se liší od ostatní produkce, rozhodně o této volbě hodně přemýšlejte. Už ve svých krátkých zmínkách, na FB profilu Hory & Zatáčky, jsem naznačoval, že to stálo za to. Takže si to rozebereme trochu víc do hloubky a šířky.

DESIGN

MOTO GUZZI V85 TT působí na první pohled velice sympatickým a solidním dojmem. Kvalitní komponenty, materiály a hlavně, velice jednoduchý, neotřelý, doslova minimalistický a nadčasový design. Ta motorka je prostě svá. Nenajdete na ni nic zbytečného. Vezmeme-li to od předu. Blatník ve stylu enduro, připomínající orlí zoban. Dva kulaté reflektory s denním svícením ve tvaru stylizovaného orla, přimontované na nádherně provedeném trubkovém rámu. Jednoduše stavitelný plexy štítek má docela úspornou velikost. I přesto ale překvapivě dobře funguje. Zrcátka se vůbec nechvějí a je přes ně nádherně vidět za sebe. Možná i díky absenci dnes obvyklé, mohutné přední kapotáže, působí motorka menším dojmem, než jaká je skutečnost. Se svými 185 cm jsem neměl sebemenší problém ani při delší jízdě. Poměrně plochá, hezky tvarovaná, přitom dostatečně objemná (nejobjemnější ve své třídě) nádrž, využívá možnost být zapuštěna mezi hlavy válců, svírajících pravý úhel. Krásná vyplétaná kola opatřená brzdiči Brembo. Velmi pohodlné a hezké dvousedlo poskytuje výborné vedení stroje a zároveň dostatečné pohodlí. No a jsme u zádi motorky, kterou zdobí příhradový rám nosiče. Při pohledu zezadu upoutají dvě kulatá koncová a brzdová světla. Jako celek je to velmi povedený designerský kousek, který se během pár let neokouká. Nezestárne. K designu mám jedinou drobnou výtku. Ale chápu, je digitální doba. Docela bych si dovedl představit, místo použitého TFT displeje, dva kulaté analogy. Nebo třeba i TFT, ale kulaté. Víc by to ladilo k dvěma reflektorům i koncovkám. Ale to je čistě subjektivní názor staromilce.

Tak a teď se vrhněme na techniku. Ale. Nebudu opisovat, co je na webu zde: www.motoguzzi.com/cz

MOTOR, PŘEVODOVKA, KARDAN

Srdcem každého stroje je motor. Když jsem si přečetl, že je to vzduchem chlazený „dvouventil“ a ještě k tomu OHV, byl jsem hodně zvědavý (přiznám se, že jsem do této doby nevěděl, že pro MOTO GUZZI je rozvod OHV tradiční). Možná jsem byl dokonce až skeptický. Moje překvapení bylo ale veliké, až převeliké. S tak příjemným a elastickým motorem jsem už dlouho nejel. A výkonu má až dost. Čím to? Fakt nevím. Prostě se ten motor povedl. A i s takto „archaickou“ technikou, když se to umí a zvolí se ty správné materiály, je evidentně možné dosáhnout skvělý výsledek. 

Jdeme na to. 

Když nastartujeme, motor se lehce zachvěje, mírně se projeví gyroskopický efekt, ale jenom na okamžik a motor začne příjemně bručet. Je to „vzducháč“ a tak ho necháme trochu prohřát.  

Tady bych si teď dovolil upozornit potenciální nováčky značky MOTO GUZZI. Na řazení je nutné si zvyknout. Jak řekl jeden kamarád, samozřejmě v nadsázce, protože je sám majitelem jedné MOTO GUZZI, je to trochu jako šlapání do bláta. No budiž. Ale dlužno podotknout, že to „bláto“ řadí rychle a přesně. Ale jak jsem psal. Je nutné si na to zvyknout. 

Skoro neslyšně a plynule tam padne jednička a můžeme se rozjet. Spojka zabírá úplně sametově a tak i rozjezd do kopce, ve dvou, je úplnou hračkou. Motor není samozřejmě žádná „cirkulárka“. Efektivně se pohybujeme v rozpětí od tří do pěti tisíc otáček. Přičemž motor skvěle táhne už tak od 2 500 otáček. Nejvíc mu ale sedí tak 3 500 a trochu víc. Ve všech jízdních režimech má velice příjemný, kultivovaný, takový docela „chlapácký“ zvuk. Prostě příjemně bručí. Intenzita bručení se moc nemění ani se zvyšováním otáček. Prostě neřve, pouze bručí – snad jen o trochu rychleji. Díky své pružnosti si motor nechá docela líbit i lehké podtáčení. Kromě dlouhých, přímých úseků si vystačíte s kvalty 2 až 5.

MOTO GUZZI patří k firmám s velkou zkušeností s pohonem kardanem. Vlastně nevím, jestli není jedinou, která u svých motorek používá pouze kardan. Ono to má, vzhledem k uložení motoru, celkem jasnou logiku. Ale ke kardanu. Vlastně o něm vůbec nevíte. Za mě – SUPER. Aspoň bych nemusel přemýšlet, jestli jsem s sebou vzal a nebo nevzal olej na řetěz. 

PODVOZEK A BRZDY

Vše nese pevný a parádně provedený trubkový rám. Ten poskytuje obrovskou stabilitu i v rychle projížděných zatáčkách. Rámu dokonale sekunduje přední i zadní odpružení od Kayaby, se zdvihem 170 mm. Absolutorium si zaslouží i brzdy, čtyřpístkové Brembo. Samozřejmě s ABS.

Jen malou chvilku po usednutí na V85 TT začnete mít dojem, že tu motorku znáte. Uvědomíte si, jak extrémně snadno se ovládá. Při tom to není až zase takový drobeček. Ona jenom tak na první pohled vypadá. Jasně, že je to subjektivní, neměřitelný pocit. To, že mě vyhovuje takováto šířka a poloha řídítek a sedačka neznamená, že to je univerzální. Navíc, snad každou motorku lze trochu „personifikovat“. Změnit sklon řídíte, případně je trochu zvednout, vyměnit plexy za větší. V nabídce je i nižší a nebo naopak vyšší sedlo. Určitě bude časem v nabídce mnoha firem spousta individuálního příslušenství. Každou motorku je ale důležité si nejprve trochu osahat. Výjezd z Prahy je na to skoro ideální. Jakmile ale hned první den nezískáte k motorce důvěru, je něco špatně. Mezi jezdcem a motorkou musí být určitý soulad. Tady byl už po několika málo kilometrech. V85 TT je, díky nízko umístěnému těžišti, geometrii a koncentraci hmoty doprostřed stroje, velice stabilní. Ani jednou jsem neměl pocit, hlavně se to projevuje při pomalých manévrech a nebo manévrování na místě, že mi motorka spadne. Zná to každý. Motorka se nakloní trochu víc a – na škodu je zaděláno. To zde neplatí. Na místě se s ní manévruje jak se skútrem a při vysoké rychlosti v zatáčkách dokonale sedí. Brzdy jsou pěkně ostré, ale nezáludné a dokonale se dávkují. Mám ve zvyku si přibrzďovat i zadní brzdou. Když, při silném brzdění, použijete přední i zadní, motorka si jakoby sedne a zastaví doslova na pár metrech. Takže za mne, skvělá práce. 

Abych jenom nechválil. Ale je to zase spíš subjektivní, protože kolik těchto motorek, bez dodatečných úprav, vyrazí do skutečného terénu. Na motorce se svezli dva enduro jezdci, obutí do skeletových enduro bot. S normální chlapskou velikostí.  Jejich výtka vedle ke stupačkám, respektive, k držákům těch zadních. Které svým tvarem nedovolují postavit se do stupaček. Ale i tady je jedno elegantní řešení. Vzít imbusní klíč a jednoduše je odmontovat. Pak tam bude místa dost. Mně spíš trochu překážel chránič výfuku, nebo levé boty, navařený na boční stojánek, do kterého jsem kopal patou. To bych si dovedl představit vyřešené trochu jinak. Asi přímo na výfuku. Ale s tím by si šikovný mechanik určitě také snadno poradil.

Nejenom na celkovém estetickém dojmu, ale hlavně na skvělých jízdních vlastnostech mají bezpochyby svůj podíl také krásně vyplétaná kola. Vpředu 19“, vzadu 17“. V tomto případě obutá do lehce terénních pneumatik Michelin Anakee Adventure.

No a teď tedy jak se mi na ni vlastně jezdilo.

Motorka je věcí zcela iracionální a naprosto individuální, ale jezdil jsem na motorkách, které jsem nerad vracel a rád vracel. MOTO GUZZI V85 TT patří do té první skupiny. Loučil jsem se s ní hodně nerad. Z několika důvodů. Líbí se mi design. Je jednoduchý, klasický a nadčasový. Takže jeho morální zastarávání bude velmi pomalé. Pokud vůbec. 

Skoro, nebo snad vůbec nic bych na ni nemusel měnit. Možná kromě té věci na stojanu. Ani to relativně malé plexy. Stačilo vzít imbus, který je pěkně po ruce pod sedačkou, povolit dva šrouby a nastavit ho do strmější polohy. Zajímavé bylo, že i při rychlostech dost nad povolené limity, jsem nepociťoval žádné turbulence. Znáte to. Na některých motorkách, i s větší ochranou proti živlům, to s vámi, při větších rychlostech, začne házet ze strany na stranu. Tady ne. Ani když proletíte kolem protijedoucího kamionu. Zvláštní a příjemné. Určitě jsem nedosáhl její maximální rychlosti. Taky proč. Plyn jsem zavřel, když jsem začal mít pocit, že mi vítr serve přilbu z hlavy. To bylo asi ve 165 km/h. Opravdu příjemná rychlost je rozumných 120-130 km/h.

Už jsem psal o tom, že na některých motorkách jsem měl občas problém v ostrých pravotočivých zatáčkách. Jak jsem zjistil z některých reakcí, nejsem zdaleka jediný. Takový to, třeba když jedete z východu na Passo Stelvio, kde má pravotočivá zatáčka vnitřní poloměr asi jeden a půl metru. Tady byl tento efekt úplně pryč a v pohodě jsem zatáčel doslova kolem nohy. Střední oblouky jsou úplnou hračkou. Naprostou lahůdkou je překlápění ze zatáčky do zatáčky. V85 TT jede přesně a jistě tam, kam se koukáte. Když hlavou otočíte víc, ona víc zatočí. Tak, jak podvozek funguje na perfektních silnicích, funguje i na našich vyasfaltovaných polních cestách, pamatujících ještě málem prvorepublikové cestáře. Jak jsem psal, asi málokterá V85 TT se dostane do opravdového terénu. Ani já jsem to nezkoušel. Ale co se zpevněného povrchu týká, má u mne hodně plusových bodů. 

Čím mne také dostala, byla spotřeba. Aby mi bylo věřeno, raději jsem to vyfotil. Najezdil jsem asi 1 000 km. Sám, občas ve dvou. Sice jsem netrhal asfalt, ale nijak jsme se neflákal. Svižná, ale bezpečná jízda. Většinou jsem se pohyboval po podhorských a horských okreskách. Průměrná spotřeba, za celý můj „test“, 3,9 l/100 km, udávaná na TFT displeji, mi přijde fakt super.

Pravdou je, že jsem nevyzkoušel různé moderní vymoženosti, které u motorek nepovažuji za úplně nutné. Nevyzkoušel jsem tempomat. Protože pokud možno nejezdím po dálnicích. Nevyzkoušel jsem ani kontrolu trakce. Protože ji mám už léta letoucí v zápěstí pravé ruky. Nevyzkoušel jsem jízdní režimy Rain (ani nekáplo) a Offroad (nebyl jsem v terénu). Jezdil jsem s ní tak, jak bych jezdil se svou vlastní motorkou. Tak, jak by asi jezdila většina z nás. Snad. 

Takže co závěrem. Jak jsem psal už někde v úvodu. Hodně zajímavá motorka, která nezapadá do současného mainstreamu a proto se určitě nebude prodávat jako housky na krámě. Naštěstí. Díky tomu se neokouká. Osloví pouze část jezdců. Dovolím si uvažovat, že těch vyzrálejších, kteří nejezdí pro zvyšování si hladiny testosteronu, ale spíš serotoninu. To je ten hormon, který nám způsobuje lepší náladu a někdy je třeba jeho produkci vyvolat konzumací antidepresiv. Při jízdě na MOTO GUZZI V85 TT toto není třeba. Je to vlastně takové technické antidepresivum. Má na svědomí spokojeného jezdce. 

Petr Fryč