Díky pozvání italské firmy APRILIA jsem měl v loňském srpnu možnost se podívat do zákulisí závodu Moto GP, na německém okruhu SACHSENRING. S radostí jsem pozvání přijal. Podívat se do garáže (depa) stáje Moto GP je velký zážitek. A Sachsenring je navíc doslova za humny.

Vím, že už je rozjetá nová sezóna silničních motocyklových závodů. A je to už víc než půl roku. Ale tento článek není aktualitou. Je spíš takovou reminiscencí. Ke které mne vede řada fotek, uveřejňovaných na různých motorkářských skupinách facebooku, z dílen a garáží mnoha motorkářů, kterak probíhají poslední přípravy jejich strojů na novou sezónu. Tak něco pro inspiraci.

Asi nemusím nikoho přesvědčovat, že takovéto pozvání se nedalo odmítnout. Prvním, co mne na Sachsenringu příjemně překvapilo, byla rychlost „odbavení“. Vyřídit akreditace a volný vjezd nezabralo snad ani 10 minut. Během několika minut jsme byli zaparkovaní a mohli se vrhnout do víru událostí. Po pravdě řečeno, ač jsme mohli skoro všude, tedy i do bezprostřední blízkosti tratě, sledovat závody mne nezajímalo zdaleka tak, jako dění v depech. Když stojíte na obslužné komunikaci, hned vedle tratě, tak kolem vás, během mžiku, doslova proletí těžko identifikovatelná, pestrobarevná, strašně rámusící kolona motorek a je pryč. A toto se opakuje zhruba co dvě minuty. Sice se během závodu trochu natáhne a potrhá, a sem tam někdo i spadne, nebo odpadne, ale to je vlastně vše co se na trati děje. Né, neberte mně doslova. Je fantastickým zážitkem vidět závody úplně zblízka. Po pár kolech už motorky a jezdce dokonce začnete i identifikovat. Takto si člověk teprve uvědomí, jaká je to šílená rychlost, jak jezdci dokáží jet v obrovské rychlosti těsně na sobě a jak televize, v které běžně vidíme přenosy ze závodů, strašně zkresluje. Je tam taky úžasná atmosféra. A navíc, na obřích projekčních stěnách, které jsou všude kolem tratě, vidíte úplně celý závod. Takže to není jenom takové „bzum“, nic, zase „bzum“ a zase nic, jako to bývalo za dávných časů, když jsme ještě jezdili na starý Masarykův okruh.

A TEĎ POJĎME DO TÉ GARÁŽE

Protože nás bylo víc, byli jsme rozdělení do menších skupinek. Jeden by čekal, když to bylo v době volného tréninku před kvalifikací, navíc v italské stáji, že tam bude volnější režim. Nebylo to tak docela pravdou. Na focení jsme byli, mezi motorky, pouštěni vždy jen po jednom. A to ještě jenom na jedno místo, ze kterého jsme se nesměli skoro ani hnout. Jen se otáčet na místě. Nesměli jsme nikomu a ničemu překážet. Všude na stěnách je spousta velkých monitorů, na kterých jsou zobrazována všechna možná data. K tomu spousta počítačů a pečlivě uloženého, dokonale čistého nářadí. Vše má své přesné místo, nic se nesmí hledat. Každá časová ztráta a nebo zaváhání má obrovskou cenu. Přitom v garáži vládne absolutní klid a pohoda. Dokonale propracovaný řád. Každý ví přesně co a kdy má dělat. Zkrátka jsou to úplně všichni naprostí profesionálové. Jezdci, manažeři i všichni mechanici. Nemá cenu dál popisovat. 

Podívejte se, na několika fotkách, jak to v takové závodní garáži, kde parta sehraných mechaniků, doslova za pár minut, dokáže závodní motorku téměř rozebrat a zase jí poskládat, tak, že může vyrazit do dalších rychlých tréninkových kol, vlastně vypadá.

Pobyt v garáži byl srovnatelným, ne-li větším zážitkem, než celý závod. Bylo dost velké horko a tak to bylo na slunci poměrně únavné, zatímco v depu byl docela příjemný chládek.

Petr Fryč