MAGHREB 2026/27

Éra „ALPSKÝ MOTORKÁŘSKÝ PRŮVODCE / HORY & ZATÁČKY“ je za mnou. V prodeji je již pouze poslední z nich. 

Nadešel čas na něco nového. Ještě se necítím tak starý, abych neměl spoustu nápadů. Přečtěte si následující text a dozvíte se proč, co, kam a na jak dlouho. 

PROČ

Kdo mne zná osobně, nebo delší dobu sleduje, nejenom přes mé motorkářské aktivity, ví, čím jsem si v posledních dvanácti letech prošel. Metaforicky řečeno, „Údolím stínů“. 

Toto období jsem překonal i díky přátelům, které jsem poznal v motorkářském prostředí.  

(Metafora „údolí stínů“ pochází z 23. žalmu a symbolizuje období hlubokého smutku, strachu, nebezpečí nebo blízkosti smrti. Představuje mentální či fyzickou temnotu, těžkou životní situaci, kterou člověk prochází, ale s vírou v boží ochranu. Metafora vyjadřuje důvěru a naději uprostřed zmaru.)

V roce 2014 jsem, díky protizákonným praktikám úředníků státní správy, píši to s plnou zodpovědností, přišel o rozvíjející se firmu a o veškerý soukromý majetek. Nemovitý i finanční. Po desetiletém soudním boji se ukázalo, že je to nezvratné, protože protizákonné konání státních úředníků, týkající se zákony zakázaného zasahování do hospodářské soutěže, zákony nepostihují. Vím, že každé přirovnání tak trochu kulhá. Nicméně. Přijít o firmu, kterou vybudujete doslova z ruin socialistického hospodářství, ne vlastní vinou, je trochu podobné, jako když vám někdo unese dítě. Ono sice někde žije, vy se k němu ale nesmíte ani přiblížit a ti, kdo za to nesou vinu nejsou a nikdy nebudou potrestáni. Neboť jsou pod svědomitou ochranou jednak našeho zákonodárného sboru ale také, hlavně, státního justičního systému. 

Ale dost o tom, to bude ve zcela jiném textu, rozhovoru, v jiném médiu.

Letos, v polovině února, mi zemřel pes. Sid. Který se mnou byl přes dvanáct let. Tedy zemřel. Už dávno jsem mu slíbil, že ho nenechám trápit. Po několika dnech mi došlo, že jsem, poprvé ve svém životě, zcela svobodný. „Osvobozen“ od majetku a de-facto od rodiny. Zcela svobodný, nezávislý, mohu si tedy dělat, v mezích svých možností, absolutně co chci.  

A tak jsem se rozhodl, že z tohoto skutečného ÚDOLÍ STÍNŮ, jménem Česká republika, vulgo Česko, vypadnu. Že si udělám, od tohoto morálně pokleslého a velmi toxického prostředí, delší pauzu. Takový DETOX. A tak se ze mne stane – POUTNÍK.

(Poutník je člověk, který se vydává na cestu, často pěšky (já na motorce), za duchovním cílem, sebepoznáním nebo klidem. Na rozdíl od turisty poutník hledá hlubší smysl, vnitřní proměnu a často nese duchovní či osobní motivaci, přičemž překonává fyzické obtíže.)

Moje pouť povede do oblastí, kde se mé myšlení, snad, oprostí od zdejší společnosti ovládané amorálností, pokrytectvím, lží, zlodějinou a tzv. korupcí, což není ničím jiným než zlodějinou. Jen to nezní tak přímočaře.

V říjnu se zbavím všeho zbytného. Předám byt, který si stejně nemohu dovolit, snad prodám veškeré bytové zařízení a svých pár osobních věci zabalím do krabic, které uložím do skladovacího boxu pronajatého na celý rok. Možná po tom roce zjistím, že už je nepotřebuju vůbec.

Minimum nutných věcí naložím na motorku a odjedu. Zbavím se antidepresiv a prášků na spaní. Když už být poutníkem, tak někde, kde je teplo. Kde svítí slunce. I v zimě. Kde je levně. Kde mi každý den, každý pohled nebude připomínat čím jsem prošel. Můj rozpočet je opravdu velmi omezený. Vlastně chci vystačit s tím, co mi zbyde z důchodu po exekučních srážkách. Mým obydlím bude stan. Kempy, pokud jsou otevřené, jsou v té době velmi levné nebo někde na divoko. Kde to půjde. Třeba na atlantickém pobřeží. Žádné hotely. V Alžírsku stojí benzín zhruba čtvrtinu oproti našim současným cenám. Jídlo koupené na trhu je vždy čerstvé a také mnohem levnější než v našich obchodech. No nepřipadá vám to jako výzva?   

Takže kudy, kam a na jak dlouho.

Tato cesta nemá žádný pevný plán. Chci vidět zajímavá, ideálně málo navštěvovaná místa, poznat, jak tam žijí obyčejní lidé, fotit, filmovat, psát a nasát co nejvíc z atmosféry míst, do kterých se dostanu.

Projedu si podzimní Itálii až na Sicílii. Tak dva týdny. Nemusím nikam pospíchat. Pojedu kudy mne napadne a zastavím kde budu chtít. Jediným jistým bodem je přístav v sicilském Palermu, kde naložím motorku a sebe na trajekt, mimochodem to nestojí moc, a přeplavím se do Tunisu. Plavba trvá asi dvanáct hodin. 

A tam to teprve začne. Žádná pobřežní letoviska, ta mne nezajímají, ale vnitrozemí. Málo kdo u nás ví, co vše se tam skrývá. Vlastně neskrývá. Jen tam nejezdí cestovní kanceláře. Je tam třeba několik zajímavých národních parků. Tam budu, počítám, celý listopad. 

V Tunisu budu muset s motorkou do servisu, protože v sousedním Alžírsku nemá CF MOTO žádného partnera. Z Tunisu je to do saharského Tamanrassetu (Alžírsko), kam chci dojet, nějakých dva a půl tisíce kilometrů. Ale celá ta cesta bude stát za to. Okolí trasy ale hlavně samotného Tamanrassetu je totiž neskutečně krásné. Alžírsko je tak zajímavé, a dokonale neznámé, s výjimkou pobřeží, že tam chci být alespoň tři měsíce. A stále budu mít co objevovat. O čem přemýšlet. Co fotit. Filmovat. O čem psát. Díky jeho obří rozloze se nejspíš nevejdu do servisního intervalu. Takže s sebou určitě povezu rezervní olejové a vzduchové filtry a také řetěz. Zajímavé je, že v našich obchodech nelze koupit žádnou publikaci o této obrovské zemi. Aspoň já jsem ji nenašel.   

Na přelomu února a března se přeplavím z alžírského Oranu do španělské Almérie. Mezi Alžírskem a Marokem není ani jeden otevřený hraniční přechod. A jihem, přes Mali a Mauritánii, se mi samotnému jet nechce. Ve Španělsku nejenom motorka ale i já budu určitě potřebovat nějaký servis.

Maroko je, z pohledu českých a moravských motorkářů, určitě nefrekventovanější africkou zemí. Jenomže, až na pár výjimek, tam jedou tak na týden. Jasně, odvážejí si krásné zážitky, a proto se tam vracejí. Já se chci po Maroku potulovat celý březen a duben. Protože kdo ví, zda se tam ještě někdy vrátím.  

Nejprve se „zrychleně“ přesunu, což bude tak týden na úplný jih. Podél atlantického pobřeží. Ze španělské enklávy Ceuta je to na samý jih Západní (Španělské) Sahary bezmála 2300 km. A odtud se budu, zase takovým poutnickým tempem, zcela bez pevného směru, posouvat na sever. Když mne zaujme nějaké pěkné vádí nebo horská vesnice, klidně se tam zdržím. Vysoký Atlas je prý nejkrásnější v dubnu.

Jak jsem již psal, tato cesta, pouť nemá žádný pevný plán. Takže nevím, jestli budu v Maroku dva nebo tři měsíce. Jaro na plážích atlantického pobřeží by mohlo být také krásné. Fotit a filmovat západy slunce nad Atlantikem.

No ale je jasné, že jednou se budu muset vrátit zpět do České kotliny. Zajít k doktorům abych zjistil, jestli jsem na tom hůře nebo naopak lépe, v což doufám než před odjezdem. Také absolvovat nějaké návštěvy a setkání ale hlavně se někde zavřít a dokončit na čem budu průběžně pracovat. O těchto třech severoafrických zemích totiž v knihkupectvích, jak už jsem zmiňoval, nenajdete nic. Myslím nic použitelného. Nic, co by probudilo jakýkoliv zájem. Chuť.

Cesta z marocké Ceuty nebo Tangeru povede přes Portugalsko do severozápadních regionů Španělska. Lákají mne tam středověké hrady. Samozřejmě Pyreneje až do Andory a odtud do francouzského Centrálního masivu. Tady chci projet některé tzv. balkonové silnice vytesané ve skalních masivech. Pak do Vogéz a Schwarzwaldu. Chci se zastavit ve městě, ze kterého přišli do Čech, v první polovině osmnáctého století, moji předkové po mužské linii. No a pak už se budu motat Německem zpátky do Čech. Kruh se uzavře. Nevím, kolik dnů strávím v sedle motorky, kolik dnů se budu věnovat něčemu jinému a kolik kilometrů najedu. To není vůbec důležité. Proto tuto pouť podniknout nechci. Záměrem je, co jsem psal na začátku.

Určitě si značná část čtenářů tohoto textu pomyslí, že jsem naprostý blázen. Šílenec. Cvok. Vydat se, v téměř dvaasedmdesáti letech, ještě k tomu sám, on by se mnou stejně nikdo dlouho nevydržel, na takovouto cestu. Já na to, proč ne. Proč nevyužít „nabytou“ svobodu. Zážitky, zkušenosti, poznání a vzpomínky je něco, co nám nikdo neukradne. O ty nás nepřipraví ani stát. Jednou možná Alzheimer. Ale také, pokud to přežiju, může tato cesta inspirovat i další. Kteří chtějí prožít penzi aktivním způsobem, ale pro dobrodružství nemají odvahu.   

Sebelepší video na Instagramu nebo You Tube, je pomíjivé. Převalí se přes něj další. Dobrá knížka ale zůstane v knihovně. Knížky se nevyhazují a vracíme se k nim. 

Dnes je trend založit tzv. crowdfunding a snažit se získat peníze od různých dárců. Patřím do jiné doby. M jsme si na všechno museli peníze vydělat. Ne vyžebrat. 

Nic méně, pokud by mne někdo chtěl v tomto dobrodružství podpořit, nebráním se tomu. Ale tak, že si koupí mou knížku, HORY & ZATÁČKY TOP 55+. Tato knížka neposlouží jen motorkářům ale všem, které baví cestování. Je to jednoduché. Objednat buď přímo u mne, stačí napsat mi na e-mail: petr@fryc.cz nebo na WhatsApp, což je pro mne nejlepší. Nebo na e-shopu mého největšího prodejce, magazínu MotoRoute. 

Přinese mi to hned dva efekty. Budu mít alespoň nějakou finanční rezervu a nebudu je muset nikam stěhovat a skladovat. A vám se třeba budou líbit. Přímo ode mne ji můžete mít i s věnováním.

(Fotografie jsou pouze ilustrační)

Příště napíšu něco o motorce na které pojedu a o vybavení, které budu používat.

Děkuji, pokud jste dočetli až do konce.

Petr Fryč