ŠTÝRSKO

červenec 2021

Když si uděláme víkend uprostřed týdne.

Občas nás na cestu musí někdo vytáhnout. Tentokrát to byli dva slovenští kamarádi, Jožo a Jaro, a hlavně moje dcera, Kája. Které jsem slíbil aspoň malý prázdninový, motorkářský zážitek. Vlastně to měl být takový výlet: „otcové a děti“, který se z větší části naplnil. Jaro vzal svého syna Maťa. Navíc jsem měl k dispozici HONDU GL 1800 GOLD WING TOURING DCT. Takový stroj netrápíme výlety kolem města. Ten musíme vzít na opravdový výlet. Když na něj nasedneme, nastartujeme jeho plochý šestiválec, o objemu 1,8 l., a palcem pravé ruky aktivujeme automatickou převodovku, je nám jasné, že musíme jet daleko. Nebýt nutných zastávek, jeli bychom nejraději pořád.

V našem případě šlo o rakouské Štýrsko. Nepříliš vzdálená oblast s naprosto nádhernou, přívětivou krajinou a do ní skvěle zakomponovanými krásnými silnicemi. Zdejší hory jsou převážně oblé a díky tomu se dostaneme až do těch nejvyšších partií. Kam oko dohlédne jsou pastviny, obdělávaná krajina a nádherná horská panoramata. Všude je zde navíc živo. Když k tomu přidáme mnoho údolí, kterými protékají krásně čisté, divoké potoky a řeky, nemá to tady chybu.

Byli jsme domluveni, že se sejdeme v jedné z nejpopulárnějších tamních motorkářských hospod, v Kalte Kuchl (GPS: 47.8873186N, 15.6837194E). Kdo zná, ví, o čem píšu. Kdo nezná, doporučuji navštívit. My jsme to měli skoro na cestě a z Bratislavy je to co by kamenem dohodil. Nic méně, člověk míní a Pán Bůh mění. Takže díky mnoha dopravním omezením, silnému provozu kamionů na trase z Pardubic, přes Havlíčků Brod a Jihlavu do Znojma, se moje asi půl hodinová rezerva začala povážlivě tenčit, a nakonec se přehoupla na pěknou časovou sekeru. Navíc jsme ještě, mezi Křemží a St. Pöltenem, chytli dost mizerně značenou a nepřehlednou objížďku. K tomu jsem nebyl ještě úplně kamarád s navigací, která je na GW spíš jako v autě a na její prostudování jsem neměl čas. Situaci zachránil Jožo, který mi volal, a za jízdy jsme se domluvili, že se sejdeme až v penzionu. Komunikátor INTERPHONE U-COM 16 fungoval dokonale. Takže jsme dál jeli sami, krásným údolím, kterým protéká horská říčka Treisen, směrem k Mariazell. Nakonec jsem se rozhodl počkat na ně na odbočce z hlavní silnice do údolí, kde byl náš penzion. Když přijeli, způsobili jsme malou dopravní zácpu ☺. Ale za pár minut jsme byli v penzionu, kde nás čekal skvělý Wiener schnitzel a k němu pár piv. Zasloužených. Bylo nás pět, na třech motorkách. Všechno Hondy. Asi sedmnáct let „staré“ Varadero, Pan European, poslední prodaný kus v Evropě a „můj“ Gold Wing.

Na další den jsem měl naplánovaný nádherný, více než 300 km dlouhý okruh štýrskými horami. Neustále z kopce do kopce, se spoustou krásných výhledů a velkým množstvím zatáček všech možných a doslova nemožných poloměrů. Chtěl nostalgicky zavzpomínat na doby, kdy jsme sem jezdili pravidelně, někdy i dvakrát za sezónu a také vyzkoušet, jak se bude, téměř 2,5 m dlouhá a bez mála 400 kg vážící motorka, navíc s automatem, chovat na horských silnicích. Cestou tam totiž zase až tak moc skutečných zatáček nebylo. Jenom takové táhlé, údolní, které projedete na všem.

Ráno nejprve absolvujeme bohatou snídani a kolem půl desáté v klidu vyjíždíme. Počasí je jako obrázek. Nádherné polojasno. Předpověď je taková – vrtkavá – a v horách bývá počasí nevyzpytatelné, ale to budeme řešit až to přijde a – pokud to přijde. Po úzké asfaltce sjíždíme na údolní silnici č. 21 (Guttensteiner Straße) a hned první čtyři serpentýny, k Mariazell, dávají tušit, že toto bude velká zábava. Ještě stále si ale dávám pozor v náklonu, zcela zbytečný, o hlavy válců. Níž jsou přece stupačky ☺.

Po silnici č. 20 (Mariazellstraße), jedeme přímo k jihu. Toto je jeden z pouhých tří trochu přímějších úseků na celém, více než 300 km dlouhém, okruhu. Prvním vyšším kopcem je Seebergsattel (1254) se sérií nádherných zatáček, v našem směru z kopce. Před vrcholem dojíždíme kolonu aut, takže za nimi jedeme i z kopce. Naštěstí se moc neflákají. Není tady prostor na bezpečné předjíždění. I přes to si ty nádherné zatáčky užíváme. A já přicházím na to, jak je příjemné nechat část řazení na automatu a těsně před náklonem si ještě palcem levé ruky, jemným pohybem, podřadit, abych mohl už v náklonu jet pěkně pod plynem a zatáčku tak nádherně vykroužit. Na poznání a využití potenciálu Gold Winga bude takových zatáček třeba ještě habaděj. 

V osadě Au odbočujeme doleva na Turnau a odtud už je to stále levá – pravá – levá – pravá a z kopce do údolí a zase na kopec. Přes takové nenápadné, ale krásné horské sedlo, myslím, že se jmenuje Pretal, na kterém jsou nádherné zatáčky, přijedeme do Krieglachu a odtud stoupáme do dalšího průsmyku, kterým je Am Alpsteig (1199). Tady je také silnice s nádhernými zatáčkami. Jenom už není v takovém stavu, jako ji pamatuji. Nějak nám to ti Rakušáci zanedbávají. Že by se už také neobešli bez dotací? Ale nechme toho. Stále je to krásná silnice, na které můžete asfaltu věřit a pořádně tahat za plyn. 

Naší první zastávkou je vesnička Sankt-Jakob-Im-Walde, kam jsme léta jezdili, do rodinného Gasthof-Penzion Posch. Objevil jsem ho v roce 2004. Tentokrát bylo zavřeno a nevypadalo to, že je jenom „zavřeno“. Takže jsme si sedli naproti a dozvěděli se, že rodina Posch svůj Gasthof prodala. Či prodává. Škoda. Odškrtávám jedno příjemné místo. Naštěstí je v okolí mnoho dalších.

Sjíždíme do Waldbachu, odbočujeme doprava a tady začíná opět další velmi zábavný úsek. Celá tato oblast, nazývající se Joglland, respektive její městečka, má v letních měsících úžasnou atmosféru nesoucí se v duchu soutěže o nejkrásnější květinové město. Takže je zde všude bohatá květinová výzdoba a různé truhlíky, necky, trakaře, vozová kola a další rekvizity doslova přetékají záplavou pestrobarevných květin. Hlavně pro dámy to bývá doslova pastvou pro oči. Silnice se zde kroutí mezi sytě zelenými, spasenými loukami, v nádherných zatáčkách. Přejedeme krásně zaoblené návrší a začneme klesat do údolí Miessenbach. Toto je moc hezký úsek vedoucí podél meandrujícího potoka, kde mají zatáčky nádherný rytmus. V Birkfeldu tankujeme a odtud vede naše cesta na jedno z nejkrásnějších zdejších míst, náhorní planinu Teichalm, rozkládající se v nadmořské výšce 1200 m.

(Jezero Teichalmsee se nachází v přírodní rezervaci Almenland. Přímo vedle jezera je vstup do rašeliniště. Rašeliniště tvoří významný krajinný prvek, nachází se zde mnoho druhů alpských rostlin a živočichů. Přímo u jezera stojí dřevěná socha vola „Almi“, symbolizující hlavní zdejší produkty. Plášť plastiky tvoří 22 000 dřevěných šindelů.)

Doslova magické místo, kde je, i v parném létě, velmi příjemná atmosféra. Mnohokrát jsme se tady stavěli na oběd. (GPS: 47.3522472N, 15.4612953E)

Prudkým, zatočeným klesáním sjíždíme do údolí potoka Breitenauer Bach a podél něj dál, k jeho soutoku s řekou Mura. Podél ní dojíždíme do Bruck a.d. Mur, kde, protože nemám rakouskou dálniční známku, nám nezbývá nežli přetrpět několik městských kilometrů, asi 17, do Leobenu. Za Leobenem se stočíme k severu a po rychlé, stále stoupající silnici si to mažeme do průsmyku Präbichl. Tentokrát tady nezastavuji. Už jsem tudy jel několikrát a z památníku obětí pochodů smrti, které tudy vedly těsně před koncem 2. Sv. války na mne vždy šla deprese. Místo s krvavou historií. My zastavujeme o něco dál a níž, na vyhlídce na obrovský lom Erzberg, ukusující horu nad městem Eisenerz. Ne, že by vyhlídka na lom byla něčím zajímavým, ale je to místo pořádání asi nejdrsnějšího závodu motorek do vrchu, který se kde jezdí. Koukáme – koukáme, že se nad horami, kam máme namířeno, nějak povážlivě zatahuje a mraky dostávají nepříjemně tmavošedé zbarvení. Je z nich cítit voda. Hodně vody. Ve snaze zkrátit vzdálenost, po kterou nás – je to možné – čeká jízda v dešti, jdeme do sedel a vyrážíme. Stále ještě nejsem kamarád s navigací. Mrzí mne to o to víc, že nás čeká trocha kvaltování a jsou místa, kde by se mi docela hodilo vědět, jak moc se silnice zatáčí. Ale budiž. Oživím paměť. Jel jsem tudy už mnohokrát. Sjíždíme do Hieflau, odbočujeme doprava, pak znova doprava a do třetice zase doprava do nádherného údolí řeky Salza, kterému se říká „Wildalpen“. Je to 52 km naprosto luxusního svezení, po, někde více, jinde méně stoupající, dokonale postavené a krásně zatočené silnici, proti proudu řeky Salza, až do obce Gußwerk. Rád bych občas zastavil u řeky a zdržel se, ale cítím ve vzduchu vodu a mám zodpovědnost. V Gußwerku odbočujeme doleva a po pěti km jsme na náměstí v Mariazell. Ve městě je jako po vymření. Trochu lidí sedí v kavárnách a katedrála, kam jsem se chtěl jít jako tradičně podívat a ukázat Káje její nádhernou sakrální architekturu, je zavřená. Jdeme se najíst. Od hostinského se dozvídáme, že nedlouho před našim příjezdem tam lilo jako z konve a padaly i kroupy. Takže jsme měli zase jednou kliku. Bouřka šla sousedním údolím. To je nevyzpytatelnost hor. Jsou-li mraky dostatečně nízko, horské hřebeny je rozříznou, nebo nepustí do sousedního údolí. Takže jedno může být zalité sluncem a v druhém se mohou čerti ženit. Dáváme si dobrou brzkou večeři a jedeme bydlet. Přijíždíme do penzionu, kde nám majitelka dala důvěru, večer je na nějaké akci, a tak se u pípy obsluhujeme sami. Kromě nás tam není ani noha. Sedíc u piva, už za naprosté tmy, nechce se nám nic rozsvěcet, mudrujeme o životě. Konečně už na to máme věk.

Na Gold Wingu jezdím teprve druhý den. U naprosté většiny motorek to mám tak, že první den si na ně zvykám a druhý den už docela vím co s nimi. Gold Wing je ale něco jiného. Po chvilce ježdění, máme-li samozřejmě něco najeto a dost zkušeností zjistíme, že se ovládá neskutečně snadno, příjemně a získáme velmi slušný pocit jistoty. To může být ale trochu zrádné a tak, pro ovládnutí stroje s jeho potenciálem, potřebujeme najet přece jen víc kilometrů. Díky náročnosti profilu našeho okruhu, jsem měl vše ve velmi koncentrované podobě. Při jízdě po dálnici, nebo placatou krajinou motorku nepoznáme a nic se na ní nenaučíme. Ujedeme-li ale za den 320 km, kde minimálně dvě třetiny, spíš tři čtvrtiny jsou buď z kopce, nebo do kopce, a doleva či doprava, v různých poloměrech, nejedeme prakticky vůbec rovně, tak tam motorku poznáme a máme to zároveň jako rychlokurz jejího ovládání. Těch skoro 400 kg a dva a půl metru délky se ovládá snadněji než leckterá motorka, u které bychom snadné ovládání a agilitu předpokládali mnohem pravděpodobněji. V těchto horách jsem jezdil na celé řadě motorek a pamatuji si to velmi dobře. Ale takovou míru jistoty, jako na tomto „mastodontu“, jsem zažil jenom málokdy. V zatáčkách se vede s naprostou lehkostí a jistotou. Překlápění ze zatáčky do zatáčky je věcí myšlenky. Vlastně proto musíme udělat pouze, že se lehce opřeme do té správné strany řídítek a motorka dělá přesně co po ní chceme. Díky obřímu kroutícímu momentu, totálnímu klidu plochého šestiválce, velkému rozvoru, geometrii a nízkému těžišti si tak můžeme, hlavně ve stoupavých vracečkách, dovolit styl jízdy, který jsem si nedovolil ani na Triumphu Tiger 1050, na kterém jsem po horských silnicích najezdil tisíce kilometrů. Jaro, který jezdil za mnou jako druhý, mi ale řekl, že mám v zatáčkách stále slušnou rezervu. To byla velká výzva.         

Za sebou máme krásný, požehnaný den.

Je čtvrtek ráno a před námi je cesta domů. Bohužel. Po snídani vyrovnáváme svou útratu, děláme společné fotky s paní majitelkou a v klidu se chystáme k odjezdu. Vzájemně si popřejeme brzké shledání, startujeme stroje, ještě si zamáváme a jsme pryč. Protože se chceme ještě společně projet, jedeme na sever, přes Mariazell a horské sedlo Wastl am Wald směrem k Dunaji. Jako je tomu vždy, přijíždíme do bodu, kde se naše cesty rozdělí. Naši slovenští přátelé odbočují doprava a po silnici č. 39 míří na St. Pölten a my, s Kájou pokračujeme dál po silnici č. 28 a dál, po silnici č. 25 až do Ybbs an der Donau, kde přejíždíme na severní břeh Dunaje. Podél řeky dojíždíme do městečka Grein, na nábřeží parkujeme u restaurace a dáváme si příjemný odpočinek s výhledem na Dunaj. Nespěcháme.

Po pauzičce se vracíme kousek po proudu Dunaje a odbočujeme na silnici č. 119. Kdo zná, ví, o co jde. Kdo nezná, ať si to vyzkouší. Ve zdejším kraji mezi motorkáři nejoblíbenější silnice. A tady se mi daří, aniž bych se o to snažil, ale ty zatáčky prostě takové jsou, zúročit zkušenosti z předchozích mnoha set zatáček. Není to nic zběsilého, ale poznenáhlu se ozývá povědomí, lehce drnčivý zvuk a jemné brnění do chodidel nejprve levé a pak i pravé nohy. Prostě ten náklon jet jde. A Gold Wing se v něm chová naprosto klidně, sebejistě a předvídatelně. Samozřejmě to předpokládá, že „čteme“ silnici a vidíme kam a do čeho jedeme. V Lindenu odbočujeme na Königswiesen a odtud, po silnici č. 124 jedeme až do Zwettlu. Končí zábava a začíná přesun.

Pokračujeme do Slavonic na pozdní oběd. Někde musíme na objížďku, ale protože je tady všude krásná krajina a kvalitní silnice, je nám to vlastně úplně jedno. Baví nás jízda. Na slavonickém náměstí je, překvapivě docela dost lidí. Nacházíme si ale místečko v předzahrádce a docela příjemně poobědváme. Odtud už je to taková klasika. Dačice, Telč, po objížďce do Jihlavy, Havlíčkův Brod a pak už svištíme k domovu. A je po výletě. 

Byly to velmi příjemné tři dny ve společnosti přátel, u pohostinné paní „bytné“, v krásné, většinou sluncem zalité krajině a nadto v sedle skvělého stroje. Přiznám se, že dřív jsem, k těmto „těžkotonážníkům“, měl vztah indiferentní, možná až ambivalentní. Prostě šlo to mimo mne. Možná přicházím do let, potřebuji něco pohodlnějšího, či jsem k tomu jenom vývojově dospěl. Ale baví mne to. A rád se na něčem podobném zase svezu.

HONDA GL 1800 GOLD WING TOUR DCT je natolik sofistikovaný a skutečně zajímavý stroj, že se mu budu věnovat v samostatném textu. 

Petr Fryč

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s