Námět na tento rozhovor vznikl zcela spontánním způsobem. Moje dcera, Bára, mi poslala fotku motorky, jestli nevím, co to je. Taková by se jí prý docela líbila. Hezká stavba, na základě jednoválcové Hondy. Café racer. Na otázku, proč to chce vědět, odpověděla, že by možná začala zase jezdit. Řidičák si dělala v sedmnácti letech a pak se svezla pouze jednou. Je to už pěkných pár let. 

Když jsme spolu o tom mluvili, vznikl nápad na velmi zajímavé téma. Ženský přístup k ježdění na motorkách. Krásné téma, pro mne ale nezpracovatelné. Nejsem ženská.

Od Jany Kolací, z magazínu MOTOR BIKE, jsem dostal skvělý tip na Mirku Lisou, manželku Mirka Lisého, dlouholetou motorkářku a hlavně – zkušenou instruktorku, orientující se právě na výuku žen. Domluvili jsme se. Ne na rozhovoru, jako do časopisu, ale spíš konzultaci, kterou by měla absolvovat každá dívka, či žena, která chce začít jezdit. Z vlastního rozhodnutí. Přesvědčení. Protože si to chce užívat, ne se bát na nevhodné motorce. Pro příjemnou, a hlavně bezpečnou jízdu, v často ne právě ideálním počasí, a ne právě bezpečném provozu, je důležité naprosto všechno. Od helmy až po pneumatiky.

Co je naším přáním, či cílem? Změnit uvažování adeptek ježdění. Poradit jim, jak k němu od počátku přistupovat. Začátečnické chyby se velmi těžko odstraňují. Neřešíme rozdíly mezi ženami a muži. Řešíme samostatnou, suverénní skupinu, mající jiné fyzické i psychické předpoklady a odlišnou motivaci. Často je lepší nechat si poradit od lektorky, nebo zkušenější kamarádky než od svého partnera. 

V této konzultaci se budeme věnovat spíš stránce filozofické. Jak by měla dívka, či žena, toto své rozhodnutí uchopit, aby mělo smysl. Nebo, také se to stává, od svého rozhodnutí ustoupit.

Konzultovaly: Mirka Lisá a Barbora Fryčová

Tak pojďme na to.

M) Báro, kdy sis dělala řidičák na motorku?

B) Už v sedmnácti letech, zároveň s autem. Ještě na střední škole, protože jsme dostali výhodnější cenu. A protože táta v té době začal znova jezdit, tak se to nějak spojilo s jeho „krizí středního věku“. 

M) A na čem jsi tedy jezdila, na čem jsi začínala?

B) V autoškole nejdřív na „fichtlu“ a potom na nějaké prastaré Jawě. Navíc jsem jízdy dělala v listopadu a prosinci. Po Praze. Takže to bylo „děsně fajn“.

M) A udělala si je v pohodě?  I závěrečný jízdy?

B) Já jsem vlastně závěrečné jízdy na motorce nedělala, jenom v autě, protože to kvůli počasí ani nešlo. Dělala jsem je na začátku ledna. Takže mě ve sněhu na motorku neposadili.

M) Tak jsi hned na jaře osedlala nějakou mašinku?

B) Ne. Vůbec jsem nejezdila, až pak jednou tátu napadlo, že v Brandejsku, u Papežíků, mají malého Ducati Monstera, na kterém bych to mohla zkusit. Jen si tak trochu vyjet. Takže jsem vyjela, což bylo docela v pohodě, ale pak jsem v jedné vesnici, v zatáčce, kde byl navíc štěrk, blbě podřadila a položila to.

M) A to bylo asi po jaké době od zkoušek?

B) Asi po dvou letech.

M) A to si neměla obavu, že po dvou letech sedneš na něco, co si neměla vůbec v malíku?

B) Vlastně ani moc ne.

M) Kolik ti bylo let?

B)  20

M) No v tom věku člověk moc zábrany nemá.

B) To ne, a ona vlastně ta motorka byla taková příjemná.

M) Co to vlastně bylo za motorku? Šestikilo?

B) Šestikilo. Dosáhla jsem z ní příjemně na zem, byla taková malá a lehká.

M) Ale evidentně nebylo všechno OK. Když jsi to položila. Evidentně ti chyběla zkušenost a rozježděnost.

B) No právě tam byl problém s tím řazením. Protože mě vlastně vypustili, tak jako „jeď“. Nikoho nějak tenkrát nenapadlo, jestli tu motorku ovládat budu, nebo nebudu.

M) Nemysli si, že jsi první, nebo jediný případ. Tohle se stává a stávat se to bude. Přijde někdo, kdo má čerstvé papíry, koupí si motorku a odjede na ní ze salonu. Pak to zvedá na zadní a končí v prvním křoví.

M) Byla to tvoje první nemilá zkušenost s motorkou a dál?

B) První a taky zatím poslední. Při pádu jsem si zranila ruku v zápěstí, museli mi ji sešroubovat, a tak jsem si řekla, že mi to za to nestojí. Protože zdravé ruce potřebuju ke své profesi grafika.

M) Nejenom ke své práci, ale zablokovalo tě to i nějak jinak, psychicky? Nastal strach? Ztratila jsi chuť mít svou vlastní motorku?

B) To určitě ne. Před nějakou dobou jsme měli půjčenou elektromotorku a na té jsem jezdila úplně v pohodě.

M) Sama, jako řidič?

B) Jo, sice pomalu, ono to ani moc rychle nejelo. Jezdím i s tátou. Spíš jsem si říkala, jestli mi to stojí za to riziko zranění, a tak jsem to vlastně spíš odsunula.

M) Nepřemýšlíš, že by tam nebyla chuť, nebo láska k motorkám, ale spíš převládají obavy z možného zranění.

B) Asi tak. Chuť bych měla, i se mi to líbí, kolikrát jsem už přemýšlela, jestli začít jezdit, navíc, táta je v tom zažranej, já mu spravuju blog a samozřejmě o motorkách neustále něco poslouchám. Slyším o všech závodech, tak jsem v tom vlastně zajetá. I když, kdyby se mě někdo zeptal, co která motorka má, tak mu to nedokážu říct.

M) Nějaká touha, že by si osedlala nějakou mašinu a jezdila třeba s tátou na výlety, nebo se občas sama svezla?

B) Občas jo. Líbí se mi to. Líbí se mi ten životní styl a všechno kolem.

M) Taková ta volnost?

B) Vlastně celé toto téma přišlo tím, že jsem někde našla obrázek motorky, kdy jsem si řekla, tak tahle by se mi líbila.

M) Která to byla?

B) Café racer, na základě jednoválcové Hondy.

M) Přemýšlíš o stylu toho „kafíčka“, pohody, vyjížďky na kafíčko. Motorka, na které se dá začít jezdit. To je to, co radím žákům, kteří ke mně přicházejí do motoškolky. Přijdou si vyzkoušet jízdu, ještě před autoškolou, jestli je ježdění vůbec bude bavit, jestli by jim to šlo a chtějí slyšet můj názor, kouknu na ně hoďku až dvě a zjistím, jak na tom jsou. Částečně musím být i psycholog. Dostat se k nim blíž. Za léta, co učím, už hodně věcí dokážu odhalit. Vloni už to byla asi pátá žačka, které jsem doporučila, ať raději (zatím) nejezdí. Nejdřív ať si pořídí kolo a na něm jezdí co nejvíc. Naštěstí to uznala. Ona nedělala vůbec nikdy žádný sport, dokonce nejezdila ani na kole. Takže jsem jí doporučila, ať jde postupně. Papíry si chtěla dělat jenom proto, že její přítel chtěl mít motorkářku. Nebyla to její láska k motorkám, její touha. Bylo to úplně špatně. Měl si najít motorkářku a netlačit jí, bez jakéhokoliv sportovního nadání, do dnešního provozu. Což není vůbec jednoduchá záležitost. Motorky nejsou úplně bezpečný koníček. Při tom, co se děje na silnicích. Tak mne poslechla. Byla vlastně ráda. Pouze jsem jí potvrdila to, co ona sama věděla.

Takže si to k nám přijdou nejprve vyzkoušet. Když pak chodí do autoškoly, chtějí, abych je posunula dál, protože v autoškole není tolik prostoru. Nebo chodí před závěrečnými zkouškami, kdy je driluju na závěrečné testy. A potom k nám chodí na zdokonalovací kurzy. Těch máme velkou škálu. Doporučuji přijít nejdřív na základní trénink, kde jdeme od absolutních základů a pak se posouvají až třeba k individuálním, dvoudenním kempům. No a zároveň se ptají, jakou si vybrat motorku. Chlapi ani tolik ne, u nich to není takový problém. Spíš u žen. Kolikrát přijede žena-motorkářka, má velkou motorku, kterou absolutně nezvládne a padá jak hruška. 

B) Ale vždyť i spousta chlapů je malých?

M) To je pravda, ale mají daleko větší páku v rukou. Já jsem měla, je to asi pět let, žačku, byla to mistryně republiky ve vzpírání, vysoká asi metr šedesát pět, tahala na benč 130 kilo. Přijela na bavoráku, nějakým osmi kilu a při rozjíždění spadla. Ona tak vysokou motorku prostě na těch krátkých nohách neudržela a ve finále měla větší strach než sílu. Prodala ji a příště přijela na motorce, ze které bezpečně dosáhla na zem. Jakmile máš jistotu v nohách, je to úplně o něčem jiném. Já jsem sedlala asi šest let 400 kilovýho Harlye a to pro mě nebyl problém. Já jsem si ho i zvedla, všude jsem dojela, seděla jsem si na něm jak v křesle. A pak sednu na o půlku lehčí motorku, a já s ní mám problém, protože ji v kritických situacích neudržím. Nemám takovou páku jak muži a takových nás je mnoho.  Samozřejmě jsou i ženy, který se jezdecky podobají téměř mužům. Není žena, jako žena. Ale to jsou menší výjimky, kdy ženy dokáží, co muži. Z 85 % jsou ženy obdobné. Je důležité, aby tě motorka nezačala blokovat a brzdit strachem. „Ježíš, já teď zase musím zastavit, já to neudržím. Co když někde spadnu, nezvednu tu motorku. „To jsou aspekty, který tě prostě zastaví na místě a ty furt budeš jezdit špatně, s nejistotou. Když pak sednou na nějakého „prcka“, kterého tady taky máme, tak jedou úplně jinak. Pro mě to třeba není takový problém, jezdím i na Africe, ale v automatu. To je také úplně o něčem jiném, je to jednodušší. Tam neřadíš, nesoustředíš se na spojku, můžeš být vysedlá, pomalu pracuješ pouze s plynem, neřešíš pouštění spojky, takže máš větší jistotu. To jsou tak strašně důležité věci, hlavně pro ženy, že je sice hezký, sedlat velkou motorku, ale má to velký uvozovky.

B) K čemu to je, když na tom sice vypadá hezky, ale …..

M) No, je to prostě takový obr, kdy si každý řekne: „Hele to je ženská. Podívej, co ona ovládá.“ 

B) A ona to nakonec neovládá.

M) Ono to jezdí hezky. Z mého pocitu, tím, že máme v garáži pouze Hondy, tak jediná, která mi z nich sedla (do výše mého pohodlí a zvyku), byla právě Afrika. Nemám ráda takový to napnutí, kdy jedu vlastně v křeči a mám napnuté ruce. Pro mě představa, že na některých motorkách jedu i třeba jen 50 km, je hrozná. Potřebuju sedět pohodlně. 

B) Takže nejde pouze o to dosáhnout nohama bezpečně na zem, ale také pohodlně dosáhnout i na řídítka.

M) Jde o to, nemít nepohodlný posed. Posed musí být uvolněný, přirozený, na motorce nesmím být napnutá (alespoň já ☺). Toto je naprosto individuální, každému sedne něco jiného. Hlavně pro začátečníky, tím spíš u žen, jde o to, začínat od „menších-slabších-lehčích“ motorek. Aby se nebály, že ji odřou, že je nová, silná, těžká. Vybrat takovou motorku, aby byly schopny se jí nebát. Aby je to nebrzdilo, ale posouvalo ve výuce. Taky sem na kurz přijela jedna žena a nechtěla zatáčet. Z obavy, že motorku položí. „Ale ty se přece musíš otáčet“. „Ne, to já bych jí položila a odřela“. 

B) Jako jet do zatáčky, nebo ji otočit?

M) My jsme tam měli vytýčené zatáčky (kuželky), ona si nadjížděla velkým obloukem a já jsem ji říkala: „Ale tuhle plochu nikde v provozu mít nebudeš. To máš jenom tady na letišti“. V tomhle jsou ženy trochu jiný. Mnohem víc než u chlapů, je důležitá volba, do čeho jít. Jako ty, když chceš po tolika letech začít jezdit, nemůžeš vybrat motorku, protože je hezká, takhle si můžeme koupit kabelku, ale posadit se na ní, a zkusit, jak ti přilnula. Jak hezky dosáhneš na zem, jak jí udržíš, když budeš sesedat, jestli ta motorka padá za tebou, nebo ji udržíš. Projet se na ní. Teď nemluvím o její síle. Nebezpečné je, když si, s tím, co neumíš, koupíš nějaký nesmysl – vysokou motorku – těžkou motorku – špatně ovladatelnou motorku.

B) Je teda lepší jít si to nejprve vyzkoušet, třeba k vám do motoškolky, na kurzy, natrénovat a pak si teprve vybrat motorku, nebo si vybrat motorku a pak jít do motoškoly. Jak to je převážně u žen?

M) Motoškolky máme pro to, že k nám chodí žáci, kteří buď ještě řidičák nemají, nebo, když ho mají, tak nesedlali dlouho motorku. Přijdou s tím, že si netroufají jet do provozu, aniž by si to nejprve nenatrénovali někde v bezpečí, začínáme na úplně malé motorce a pak se posouváme dál. Když přijde opravdu velký chlap, tak mu půjčíme něco trochu většího a když zjistí, že to opravdu nezapomněl, tak stačí třeba hodina na letišti. Ztratí obavu a může se pustit na své vlastní motorce do provozu.

Další, pokračovací tréninky, které nabízíme, už se jezdí na vlastních motorkách žáků. To je nejlepší. Ty, když se už rozhodneš, koupíš si nějakou motorku, tak já ti můžu doporučit, „hele nejezdila si dlouho, neznáš úplně tuhle motorku, úplně bych to neriskovala, nalož ji na přívěs, přivez ji k nám na letiště a já tě na tom letišti rozjezdím. Já ti dám trochu jistoty, aby si do provozu nevlítla s tím ničím.“ 

B) No jasně, ale když já, jako úplný začátečník, nezkušená, nevím, co mi bude vyhovovat, tak si přece nepůjdu koupit motorku. Protože už vidím, jak mi tam nakecaj hromadu věcí, stejně, jako když si kupuju kde co, protože jejich zájem je hlavně prodat. Takže ti řeknou: „No jasně, tohle vám bude vyhovovat“, pak zjistím, že mi to vůbec nesedí a novou motorku budu prodávat. 

M) To určitě ne. To je stejné, jak s oblečením. Máš ráda jednu značku, nebo styl, tak se toho držíš. Tobě se třeba líbí pohodové ježdění, tak si budeš hledat nějaký café racer. Ty dělá několik značek. Ale taky ti nemusí každý sednout. Ty si na něj sedneš a zjistíš, že se ti nesedí pohodlně. Můžeš jít třeba na veletrh a tam si je vyzkoušet všechny. Ale to se neprojedeš. Tohle už je třeba o nějakých fórech na sociálních sítích, kam napíšeš svůj dotaz a lidi začnou reagovat. Začnou psát své názory. A z toho se dá už něco vytáhnout. Prakticky všechny salony mají motorky na půjčování.

B) To je to, co já myslím. Jestli je lepší se to nejdřív naučit na nějaké, jakékoliv motorce a pak se rozhodnout. 

M) Třeba v tvém případě bych to viděla jít nejprve od motoškolky. Přišla by si ke mně s tím, co neumíš, tam by si řekla, třeba, po první lekci, že chceš ještě další hodinu, nebo hodiny, protože se ještě necítíš, aby sis sedla na nějakou velkou motorku a jela do provozu. Je to čistě o tvém uvážení. Jak se budeš cítit a zároveň ti já řeknu, jestli už tě v provozu vidím, nebo jestli máš ještě přijít a dál budeme jezdit. Pak tě posadím na velkou motorku, třeba 650ku. Mám několik žaček, které jsem si pak třeba vytáhla do provozu, jezdily za mnou, ukazovala jsem jim stopu a určovala rychlost. Takže bych navrhla tento postup. Většinou to mívám tak, že se žáci přihlásí do motoškolky, po telefonu se domluvíme, co už umí a co očekávají. Sdělí mi informace, jako ty, a napasuju jim výuku. Třeba řekne, že vloni najezdila 5000 km. Tak přijede na letiště a už jí nedávám malou motorku, ale rovnou velkou. Vždy to napasujeme na míru. Když jsou žáci tak uvážlivý, že jsou ochotni přijít do motoškoly, nebo zavolají, já to kvituju, protože mi to přijde ohleduplný vůči sobě i okolí. Nebo, když k nám přijde mladý kluk, nebo holka. Zatím k nám chodí spíš ti starší, protože mladí na to nemají peníze. Což je škoda.

Takže u tebe bych to viděla tak, aby si přijela do motoškolky. Začneš na malé, pak přesedneš na velkou motorku. A pak si můžeš vybrat motorku a přijít na další kurzy. Mám jednu už dlouhodobou žákyni, vlastně už kamarádku, která jezdí opakovaně. Na letišti už jezdí samostatně a já jí jenom občas něco řeknu, opravím, poradím a takhle se posouváme. A ona si jenom jezdí. Všechno je o ježdění a o vedeném tréninku, trénovat a trénovat Já, když jsem si udělala řidičák, jsem najezdila každou sezónu cca 20 000 km. Za jeden den jsme ujeli také 1 100 km. Na 400 kilovým Harley. Přes Alpy. Ve vracákách to vůbec nezatáčí. Rveš to tam silou. Ale byla to strašně velká škola. Samozřejmě jsem tehdy nadávala, ale když si na to zpětně vzpomenu, byl to nádherný, dokonalý zážitek a zároveň velká škola.

Dnes už jsem ale někde jinde. Jsem starší a opatrnější, hlavně mám ráda pohodu, časový prostor na reakci při problému v provozu a také mít čas se rozhlížet po krajině.

Bára je typický flegmatik. Nechce a nebude nikam spěchat. Chce si užívat jízdu volnou krajinou. Ať s někým, nebo klidně i sama. 

M) Takže mé doporučení je. Kup si nějaké „pětikilo“. Pro mne už je to dost slabý, ale pro tvé začátky by to bylo akorát. Ale je to hlavně o tvém jízdním stylu. Jestli nepotřebuješ všechny předjíždět, jestli se chceš kochat krajinou, bude to stačit. Pro začátek nepotřebuješ silnější. Ale určitě také ne slabší. 

B) Další věc je vysvětlit pojmy, jako „pětikilo“, „šestikilo“, atd. Já se v tom ztrácím. Já mám nějaké povědomí, ale stejně, než si uvědomím, o čem je řeč, chvilku to trvá. A teď si uvědom, že za tebou přijde holka, která jenom viděla někde někoho jet, nebo má přítele, který ji nebude sice do ničeho nutit, ale ona si řekne, že je to hezký životní styl a chce to zkusit taky. Ale vůbec tomu sama nerozumí. Kam si má jít pro informace, když bude dost rozumná. Aby si nenechala něco jen tak nadiktovat od někoho, kdo na to má úplně jiný pohled. Kde má získat informace, které potřebuje. Které pro ni budou srozumitelné. Aby se dokázala zorientovat. Kdo by ji to měl učit a jak si vůbec vybrat učitele. 

M) Určitě bych s tímto dotazem nešla přes sociální sítě. Nejjistější je obrátit se přímo na odborníky. Když si zadáš do internetového vyhledávače třeba heslo: „motoškola“, objeví se ti jich hned několik. Pak si můžeš vybírat a hledat reference.

B) Takže vyhnout se sociálním sítím. Najít si je na internetu a vybrat si podle referencí. 

M) Nebo se zeptat kamarádů, koho znají a jaké mi na ně mohou dát reference. Nehledat informace přes uživatele sociálních sítí. Zvlášť jako žena. Našla bych si skutečné odborníky, kteří mají něco za sebou a od těch bych získávala informace. Skutečně dobrých, zodpovědných motorkářů, profesionálů, je celkem dost. Je třeba se vyhnout chybám. Přijela mi jedna žákyně a já jsem ji říkala: „Půjč mi tu motorku, já se na ní svezu“. To bylo tak strašný. Já bych na tom nebyla schopná ujet ani půl kilometru. Motorka nebrzdila, nezatáčela. A ona na to řekla: „Ale mně to stačí“. Na mou poznámku, že se na tom zabije, odpověděla: „Ale to mi dal přítel“. 

B) Mně to připomíná, že je to jako s auty. Kdy chlap má nové, lepší a manželka, která navíc vozí děti, má to horší.

M) Případů, kdy ženy dostanou naděleny naprosto nesmyslné motorky, je dost. Přijel manželský pár, chlap jak hora a jeho manželka přijela na tom nejtěžším Harley. Padala, plakala, ale podle něj: „To přece zvládneš. Neřvi tam“. Byla úplně nešťastná. Mně jí bylo tak strašně líto. To je asi sedm let, možná více, zpátky. Tohle je pro ženy strašně špatně. Bohužel dost žen nemá peníze, aby šly a sami si koupily motorku, kterou si přejí, nebo třeba kvalitní helmu. Ony čekají, co jim bude naděleno. 

B) Takže to je už od základu špatný přístup. Ženy, i kdyby chtěly jezdit, tak nakonec nejezdí.

M) Já jsem přesvědčena, že nemalé procento žen jezdí proto, že manžel už jí vozit nechce a ona jezdí, protože s nimi chce jezdit. Spíš být. Někdy v tom může být i žárlivost. Aby ji ten její neujížděl na nějaké srazy ☺ a tak si raději udělá řidičák, osedlá, co dostane a jezdí s ním. Znám případy žen, které k ježdění na motorkách přivedou tyto důvody. Ty, které touží už od mala být motorkářkou, mnoho neznám, ale občas vede ženy k ježdění na motorkách myšlenka, že nemají štěstí na chlapy a když budou sedlat motorku, tak se snadněji seznámí a s partnerem budou mít společný koníček.

B) A jak to dopadá? 

M) Často je to tak, že baby jezdí spolu. Sebere se třeba deset žen a někam jedou. Nakonec přijdou na to, že na motorku stejně žádného chlapa neuloví, a tak jezdí spolu. Místo chlapa získají kamarádky a něco v tom přece jenom najdou.

B) Takže v tom najdou příjemné hobby.

B) Jak je to s vybavením? Helmy, oblečení, boty atd.?

M) U vybavení je to ok. Hodně žen jezdí se svým partnerem. Proto se výrobci vybavení na ženy zaměřují. Na rozdíl od výrobců motorek, kteří k ženám nepřihlíží. S tím máme problém. Honda třeba přišla s pětistovkou, Rebelem, což je spíše choper styl, nízkou pětistovku CBF a 750 S. Tyto motorky jsou vhodné i pro ženy.

B) Existují třeba u cestovních nebo enduro motorek varianty pro ženy? Třeba od jednoho typu „pánská“ a „dámská“, menší verze?

M) Ono nejde ani tak o velikost, nebo váhu motorky. Ale o výšku sedla. Když stojíš na místě a na zem dosáhneš jenom špičkami-palci, je to šílený. Potřebuješ stát nejlépe celou plochou nohy a pokud možno mít nohy ještě alespoň malinko pokrčené. Jinak s motorkou nikam nehneš. Držet motorku v nohách, je něco úplně jiného než v rukách. Jde také o výšku těžiště. Když máš třeba i o něco menší motorku, ale s obrovskou nádrží, třeba na 20 litrů, tak má hrozně vysoko těžiště. Harley je sice kráva těžká, ale má těžiště hodně dole. Kdežto sice mnohem lehčí motorku, ale vysokou, a ještě k tomu s plnou nádrží, máš problém udržet a nikam s ní sama nehneš. Výjimky se samozřejmě najdou ☺. 

B) Je nějaká značka, která by vyráběla typ motorky vyloženě pro ženy? 

M) Ne. To neexistuje. Máš malý, větší a velký motorky, ale typ specificky zaměřený pro ženy neexistuje. 

Jakmile ale dostaneš stroj, kterého se nebudeš bát, který tě nebude omezovat, „hele zase červená, budu muset zastavit, proboha kopeček“, tak tě bude posouvat. Uklidní tě. Budeš klidná. Já to vidím na některých svých žačkách. Už jsem viděla tolik strachu na zbytečně velkých motorkách, kdy mi odmítaly provádět i poměrně jednoduché cviky. „Ne to nebudu dělat“. „A to se nebudeš někde potřebovat otočit na místě?“. „Ne. To nikdy. My vždycky jedeme tam, kde se otočím“. ☺ ☺ ☺ Přitom stačí někde špatně odbočit. 

Je třeba stále trénovat. Pak se budeš posouvat. Není možné si říkat: „Ale já na to nemám čas“. Pak se stávají maléry. Tenhle sport je na velké zamyšlení, co od něj očekáváš. Kolik mu jsi schopná a ochotná dát času. Je to náročné. Protože je to nebezpečné. Řada mých žaček mi občas volá, nebo napíše, kolikrát si při jízdě vzpomenou, co jsem je učila. Je důležité vědět, jak to uchopit. Koho se ptát, od koho si nechat radit. 

Poznámka:

Tento rozhovor je zdánlivě nedokončený. Je to ale tak rozsáhlé, zajímavé a závažné téma, že by mohl trvat i několik hodin. A pokud by do něj bylo zapojeno víc diskutujících, tak klidně i déle.

Neřešíme, co ježdění na motorkách je. Zda sport, volnočasová aktivita, způsob dopravy, či cokoliv jiného. Pokud je to způsob společného trávení volného času, musí být příjemné. Bez stresu. Pokud je společné, dvou, nebo více lidí, vždy se vše musí pořídit „nejslabšímu“ jezdci/jezdkyni. Náročnost, délka trasy i rychlost jízdy. Takže pánové, kteří často chcete mít poslední slovo. Chcete-li, aby s vámi vaše partnerky jezdily rády, bezpečně a spokojeně, řiďte se v první řadě jejich přáním. Nevnucujte jim svůj názor. Svou představu o ježdění. Ony mají svou.

Příště se, s Lucií Pulkrábkovou, která prodává motorky, budeme věnovat tomu, co se může dít, když je vybírána motorka pro ženu.