NIKDY NENÍ POZDĚ…

Už jako malé holce se mi zdávaly sny o tom, jak jezdím na motorce v sexy černém koženém oblečku. Proti vůli rodičů jsem si udělala v 18. letech řidičák. Mimochodem, na jedné z lekcí jsem to položila i s instruktorem. Poté jsem se párkrát svezla na přítelově motorce.

Pak přišla rodina, děti a z přítele se stal manžel. Na ježdění nebylo ani pomyšlení. Děti jsou na prvním místě. Ovšem manžel pořád nějakou tu motorku doma měl. Tak nějak uběhlo 20 let. Jednou si manžel jel koupit novou motorku a vzal mě s sebou. Ve chvíli, kdy se otevřela vrata hangáru, mě přestal zajímat manžel i jeho nová motorka. Můj pohled přitáhla, jako magnet, YAMAHA DRAGSTAR 650, v nádherně antracitové barvě. A bylo vymalováno. Manžel odjel z prázdnou, zato já šťastná a plná vzrušení i obav současně. Přeci jsem na tom 20 let neseděla.

YAMAHA DRAGSTAR 650, byla na první pohled srdeční záležitost. Byl to neplánovaný zásah do hluboko uložených dětských snů. Jak jsem se zmínila, byla plánována koupě manželovy motorky, ne mašina pro mě. Ale věci se někdy dějí jinak, než si je naplánujeme.

Znovu začínat bylo náročné. Bála jsem se vůbec zatočit. Přišel první pád, strach, nedůvěra sama v sebe……. Také provoz na silnicích se za ty roky podstatně změnil. Manžel je výborný a trpělivý trenér, který ale nemá slitování. V dobrém slova smyslu. Proto mě co nejdříve vzal na cesty do zahraničí. Do Rakouska. První cesta vedla do termálních lázní Laa A.d.T., vzdálených asi 115 km. Co jsem později velmi ocenila? Nádherný klid a pohodu sotva překročíte hranice. Nikdo vás na silnici nechce zabít, vytlačovat ani předjíždět. Pro mne velmi milé překvapení a do budoucna pro všechny zahraniční cesty pravidlo: „Hlavně přežít cestu v Česku, po hraniční přechod, a pak nastává ráj“. Pozn. nerozumím většině českých řidičů. Jet a předjíždět jako blázen? Ohrožovat ostatní kolem sebe? Kam asi spěchají? O pět minut dřív do cíle?

Zpět k první velké jízdě. V roce 2009, do lázeňského města Laa A.d.T. Přijela jsem úplně vyčerpaná, ale šťastná a nadšená. Když to srovnám s dnešním cestováním, r. 2020, je to pro mě krásně úsměvné a milé vzpomínání.

Následovaly další výlety do Rakouska, samozřejmě do Alp. Jako první cíl bylo městečko Mariazell a jeho okolí. Nevyjímaje motorkářskou „Mekku“, hostinec v Kalte Kuchl. Mimochodem výborný penzion s domácí kuchyní a možností se vykoupat v chladivém přírodním jezírku. Celou sezonu jsme jezdili a jezdili, každou volnou chvilku. Právě v horách jsem poznala nový nádherný prožitek při jízdě na motorce. Jsou to všechny ty vůně, které v autě nepoznáme. Každou chvíli voní něco jiného. Také záleží na ročním období, ve kterém oblast projíždíme. I to jsou vůně odlišné, nepopsatelné. Stejně jako nádherná příroda a prázdné, krásné cesty všude kolem, umožňující klidně trénovat jízdu v nekonečných zatáčkách. Pořád dokola. Dokonce teď už vím, že i každá země má svou specifickou vůni. A to miluji. Vjet do nové země, nasávat vůně, pozorovat lidi, vnímat krásu přírody. Vím, že spousta lidí nemá odvahu vyjet za hranice. Já, díky manželovi, musela hned, a jsem tomu strašně ráda.

Po první sezoně jsem však usoudila, že Drakouš je sice nádherná motorka, ale slabá při předjíždění. Necítila jsem se bezpečně. Pozor. Jezdím v pohodě, podle přepisů, jsem máma od rodiny a chci se k nim vždy vrátit v pořádku. Jen, např. na dálnici, za to občas musíte vzít.

Z tohoto důvodu jsme začali hledat jinou variantu. A trvalo dalších osm sezon, než jsem našla to, co jsem hledala.

Po pečlivém vybírání mě naprosto dostala zn. MOTO GUZZI. Konkrétně GRISO 1100. Jeli jsme se na ni podívat a nezůstalo jen u okukování. Rovnou jsme si ji i odvezli. Nádherně voněla a já byla šťastná. Manžel však netrpělivě očekával, jak budu reagovat po první jízdě. Při koupi nám nebylo umožněno si motorku projet. A byl to děs…. Strašně se třepala. Jako traktor. Byla sice nádherná, ale já měla slzy v očích, že ta jízda je hrůza… Manžel mě utěšoval, že po zajetí se zklidní a bude to ok. Jako vždy měl pravdu a mě po pár kilometrech čekala překrásná a pohodová jízda v sedle, pro mě, top motorky. Následovalo několik sezon jízdy na této motorce. Sbírání nových zkušeností, také mírný pád. Jezdili jsme převážně v Rakousku. Jezera Atter see, Faaker see, Berchtesgaden, Orlí hnízdo a další zajímavá a krásná místa. Také v Itálii. Např. jezero Lago di Garda, Passo Fedáia a jiné krásné trasy. Jedna z cest byla do chorvatského města Pula. Za dcerou, která zde reprezentoval ČR ve volejbale. Tak nějak to ale nebylo pořád ono. Myšleno motorka. Ne co do krásy, ale co do ovládání!!! S přibývajícím věkem, ať se nám to líbí nebo ne, ubývá sil a já měla potíže, vzhledem k její váze, s manipulací na místě nebo s tím, že nedosáhnu nohama na zem. Tak jak bych si představovala, abych měla klid pro manipulaci na místě.

Opět začal stejný koloběh. Vybírání, hledání, diskuse pro a proti. Čirou náhodou se na trhu objevila MOTO GUZZI NEVADA 750. Super. Krásně dosáhnu, docela předjíždí a moc se mi líbí.

S těžkým srdcem jsem se loučila s Grisem, ale vzhledem k váze nešlo jinak. Nová kámoška si mě hned získala. Dalších pár sezon jsme spolu trávily co nejvíce času. Víme, jak krátké je období dlouhých letních dnů a sezona celkově. Toulání po Alpách, nahlédnutí do Itálie. San Marino, naše velmi oblíbené Bibione, Jesolo. Také Chorvatsko a Slovinsko. Bovec, Mangart, jezero Bled a okolí. Něco malinko i v ČR.

Všechno bylo fajn, než přišly pracovní problémy a naprosté vyčerpání. Přesto touha po jízdě zůstala!!! I v této chvíli jsem hledala řešení, jak se nevzdávat ježdění. Věděla jsem, že se na jízdu na Nevadě nesoustředím. Kvůli řazení. Pro někoho nepochopitelné, ale i tak se dá v práci vyčerpat. Řešení jsem našla ve skútru HONDA INTEGRA 750. Perfektní svezení i na dlouhé cesty „bez přemýšlení“. Chvilku jsem váhala, jestli se mám stydět, že jezdím na skútru, ale pak jsem si uvědomila, že nebýt této volby, tak bych se nesvezla vůbec. Naopak, skútr mě hodně posunul. Měla jsem spoustu času odstraňovat zlozvyky a pilovat techniku.

Mimo jiné jsme podnikly krásnou cestu do Chorvatska, tentokrát za synem, který reprezentoval ČR ve fotbale, v překrásném historickém městečku Novigrad.

Po celou dobu, zhruba devět let, se mě manžel trpělivě věnoval. Nejenom jako trenér, ale i při výběru mých motorek. Hledali jsme neustále něco lehkého, aby manipulace byla co nejlepší. Něco obratného, spolehlivého a také svižného. Podmínkou bylo i dosáhnout nohama na zem. Samozřejmě krásného, zkrátka motorka na míru. Problém jsou i malé ženské ruce, chodidla a jiné drobnosti. Je to nadlidský úkol. Trvalo 10 let, než jsme objevili mou nynější krásku.

K této volbě přispěl i fakt, že jsme se s dětmi rozhodli manželovi za jeho lásku a obětavost splnit sen. Navštívit na motorce Jižní Ameriku. I přes zmiňované pracovní problémy jsme to dokázali a ke kulatinám dostal dárek. Právě tento zájezd. Předcházely mu tréninky v enduro škole v Praze. V této době jsem začala pokukovat po tom co to obnáší, kde se vlastně jezdí a jak se trénuje. Manžel se z Ameriky vrátil velmi nadšený s tím, že mě tam musí vzít. Což znamenalo opět výměnu motorky.

Podle jeho vyprávění jsem už dříve tak trochu tušila, že černý sexy obleček, z mých dětských snů, se konat nebude. A taky, že ne. Vyměnila jsem ho za nepromokavé, cestovní oblečení.

Zcela logicky tedy následovala koupě tréninkové motorky. Byla jí XAMAHA XT600. Pro mě to znamenalo první seznámení s jízdou ve stupačkách, první teoretické i praktické cvičení v lehkém terénu. Tréninky pod vedením manžela doprovázely i drobné pády, naštěstí vždy do měkkého!! Vše se obešlo bez vážnějších zranění. V úvodu se zmiňuji o tom, že nikdy není pozdě. To je sice pravda, ale v tomto věku jsem jistě opatrnější a předvídavější. Věděla jsem, že tento typ motorky jistě není poslední. Na jedné straně jsem se nemusela bát ji položit a plně sloužila k tréninkům, ale na druhé straně je to takový malý hromotluk, ze kterého jsem opět nedosáhla na zem.

V červnu roku 2019 jsme úplně náhodou narazili na ROYAL ENFIELD HIMALAYAN. Trefa do černého!!! Manžel mě z ní od té doby nemůže dostat. Na Himalayanu mám zatím projeto 25 států a najeto 25 000 km. V letošním roce, i když jsme všichni byli v obavách z koronaviru, jsme vyrazili na cestu, a nakonec dojeli až k oceánu. Když jsme vyjížděli, tak hranice s Portugalskem byla ještě neprůjezdná. V turistických oblastech, kde bylo všechno ještě zavřené, různé podniky a kempy se otevíraly velmi pomalu, byli jejich provozovatelé rádi, když viděli turisty. Většinou jsme byli v letošní sezóně úplně první. Často, když nás domorodci zahlédli, dávali se s námi do řeči a na tvářích měli velmi krásný a pokorný úsměv. Zářila z nich radost z toho, že život půjde normálně dál, turisté se vrátí a zase bude dobře….

Po 10 letech přesně vím, co chci. Moje současná kráska, ROYAL ENFIELD HIMALAYAN, splňuje téměř vše, co od motorky vyžaduji. Jen to předjíždění, bohužel. Ve chvíli, kdy jsem se pro tento model rozhodla, následoval bolestný prodej Nevady i Integry, Ale také velká radost z nové krásné vůně Himalayana!!!!

Přestože jsem rok od roku mladší a mladší, a mám větší a větší obezřetnost, zkouším tréninky v terénu a moc mě to baví. Zatím jen lehký terén, rovnováha, brzdění, jízda ve stoje v pomalé rychlosti atd. Objevuji nové rozměry, krásu, volnost a svobodu při jízdě na motorce.

10 let trvala moje cesta ke spokojenosti při výběru motorky. Máme za sebou necelé dvě sezony a jsem naprosto nadšená. Výměnu nechystám, i když nenápadně pokukuji po YAMAHA TÉNÉRÉ 700, kterou má manžel.

Možná můj příběh některým ženám usnadní a urychlí výběr při koupi motorky a nebude jim to trvat 10 let jako mě.

Čas velmi rychle běží, ale pořád platí, že nikdy není pozdě. A že v každém věku si můžeme plnit své sny i sny svým nejbližším. Stačí je jenom poslouchat!!!!!