INDIAN SCOUT

Na tomto místě měla být původně recenze na INDIAN FTR. Osud tomu chtěl (ztráta SPZ), že jsem, po modelu INDIAN SCOUT SIXTY, dostal do ruky o něco výkonnější a lépe vybavený INDIAN SCOUT. Další náhoda byla bohužel příčinou, že toto ježdění, ne vlastní vinou, nedopadlo zrovna dobře pro motorku, ani pro jezdce. Ale naštěstí jsem měl už nafoceno, i naježděno, a tak o tom mohu přece jenom něco napsat.

Díky tomu, že už to byla druhá příležitost, nemusel jsem se na motorce „hledat“ a pustil jsem se rovnou do hustého pražského provozu. Tady jsem si fakt vychutnával nízký posez. Známe to všichni, kdo jezdíme na vysokých cestovních endurech. Když před křižovatkou musíme, krom jiného, koukat, jak jsou hluboké vymačkané koleje, abychom nestoupli do prázdna. Ideálně zajet do nich. Tady nic takového neřešíme. Prostě dáme nohy ze stupaček. Skvělým prvkem Scouta je silný, pružný motor, dokonale sladěný s přesně řazenou a odstupňovanou šestistupňovou převodovkou. Radost řadit. Motor nám dopřává skvělou akceleraci z křižovatek, při předjíždění i řešení krizových situací, vysokou pružnost a také brzdný efekt. Takže nemusíme tak často řadit. Navíc nádherně, lineárně táhne už od nízkých otáček. 

Vzhledem k tomu, že při cestě z Prahy do Pardubic jsem měl v zádech, od severozápadu přicházející silný déšť, jsem to tentokrát vzal po D11. Za příjemného bručení motoru jsem si to upaloval, tak mezi 130 až 140 km/h, a i když jsem dešti neujel a „napadl“ mne ze severu, byl mi celkem jedno. Čelní plexy štít (střední velikost) funguje tak, že jsem měl na bundě lehce navlhlé pouze lokty a spodní lemy kalhot od odstřikující vody. Jinak jsem byl v naprostém suchu. Na to, že motorka nemá žádnou jinou kapotáž, to byl skvělý výsledek.

Co se jízdních vlastností týká, musel bych opakovat co jsem už minule napsal o SIXTY. Příjemné, pohodlné, tuhé, dostatečně jisté. Scout se perfektně vede v jakýchkoliv zatáčkách. Pochopitelně, díky své charakteristice od něho nemůžeme očekávat žádné divy na našich rozbitých okreskách, ale na to není stavěn. Stejně tak, když na dálnici musíme absolvovat betonové úseky s dilatačními spárami, kde máme někdy pocit, že jedeme po železničních pražcích. S tímto opravdu konstruktéři žádných motorek nepočítají. Asi by to zlepšila výměna zadních tlumičů. Celkově je jízda na INDIAN SCOUT velmi příjemným zážitkem a věřím, že se na něm dá dojet opravdu hodně daleko. Při velmi solidních rychlostních průměrech.

Následující řádky sice mají souvislost s motorkou, na které jsem letos dojezdil, ale už je berte jako krátkou úvahu o naší vášni. Pokud to tak můžeme nazvat. O ježdění na motorkách. Protože pokud to pro někoho není vášní, ale jen pózou, protože je to tzv. COOL, ať toho raději nechá. 

Od okamžiku, kdy jsem se, po 22 let trvající pauze, ve svých 45 letech, vrátil do sedla motorky, jsem často přemýšlel a občas i psal o tom, proč to vlastně děláme. Co nás k tomu táhne. Ježdění na motorce je přece naprosto iracionální činnost. Mokneme, trpíme vedrem, nic na tom nepřevezeme, občas vlastní, či cizí vinou havarujeme a odneseme to, byť v lepším případě jenom dočasně, na zdraví. A ještě to stojí spoustu peněz. Ale přitom chceme, aby nám tato naše vášeň, či záliba vydržela co nejdéle. I když se její intenzita, s přibývajícím věkem, může snižovat.  

Když začínáme jezdit, dáme většinou na radu zkušenějších kamarádů. V lepším případě na vlastní náturu. A tímto rozhodnutím se někam nasměrujeme. V mém případě, protože jsem nebyl vyhraněný, jsem se do sedla motorky vrátil na velmi univerzálním čtyřválci HONDA HORNET 600 S. Nejsme-li ale ve svých názorech ortodoxní, což by byla škoda, náš motorkářský život prochází určitým, snad logickým vývojem. Hodně jezdců začíná na rychlých, sportovních motorkách. Po pár letech, pokud to přežijí, si ale začnou uvědomovat, že je to buď už nebaví, protože na normálních silnicích stejně nemohou nikdy využít jejich potenciál, nebo je začnou trápit bolesti krční páteře. Většinou i v kříži. Můžou to ale být i jiné typy „zběsilých“ strojů, které svým charakterem provokují k razantní, dravé jízdě. Často za hranicí zdravého rozumu. To si samozřejmě uvědomíme až zpětně. Prošel jsem si tím, tak vím, o čem píšu. Když dojde k mírnému zklidnění, přijde přechod na něco krotšího. Sportovní cesťák, cestovní enduro, nebo něco skutečně klidného, cestovního. A taky snad méně „našlapaného“ elektronikou, která z dnešních motorek dělá, po pár letech provozu, těžko opravitelné spotřební zboží. Bohužel. Taky nás už nebaví jezdit po stále stejných silnicích a potřebujeme jet někam dál. 

Ježdění na motorce se pro nás také může stát, s postupujícím věkem, spíš sváteční záležitostí. Jen pro požitek z jízdy krásnou krajinou. Nemusíme už sobě, ani nikomu jinému dokazovat, jakou vzdálenost jsme schopni za den ujet. Ani jak rychle jsme schopni ji ujet. 

A v tom je celá podstata otázky, jak se v sedle motorky dožít co nejvyššího věku. 

A tady se dostanu k meritu věci. 

Když jsem se poprvé trochu víc bavil, o filozofii značky INDIAN, s asi největším znalcem u nás, Petrem Liškou st., zaznělo z jeho úst krásné motto: 

„Indián se neprodává, Indián se dědí“.  

A v tom je celé kouzlo této značky. Motorka, která s námi, budeme-li se o ní dobře starat, zestárne. 

A my s ní.

Petr Fryč 

foto-14

WEB-RGB_Indian_Headdress_RedH&Z_2-2020_uvodni-foto_knizka_2

   

       

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s