MOTO GUZZI V7 III Special – Návrat ke kořenům

Nebo by se dalo napsat: 

Motorka pro krásné letní dny

První dojem? „Ta motorka je strašně malá“. Fakt jsem, od dob ČZ 250, mého táty, na které jsem, před dlouhými padesáti lety, zkoušel poprvé řídit motorku, nejel na něčem tak malém. To není výtka. To je konstatování. Z obrázku je to asi patrné. Jinak se mi ale opravdu moc líbí. Má styl. Old school každým coulem. Krásná, dráty vyplétaná kola, úzká nádrž, poctivý kulatý reflektor, chromovaná řídítka a zrcátka, sedlo připomínající lavici a pořádné výfuky. K tomu dvouválec s rozvodem OHV a pouhými dvěma ventily na válec. A k tomu ještě dva tlumiče po stranách zadního kola, poháněného kardanem. Řemeslně pěkně propracované, jednoduché detaily. Použity kvalitní materiály. Dva krásné, kulaté „budíky“ s minimalistickým displejem, který nám přecvakáváním tlačítka „menu“, na pravé straně řídítek, zobrazí jenom ty informace, které potřebujeme vědět. Na té motorce není nic zbytečného. Asi podle hesla, že v jednoduchosti je krása. Prostě – v moderním provedení klasika jak vyšitá. Tato motorka nezestárne.

 

Motor má přímo „sametový“ chod. Samozřejmě, že od dvouválce, o objemu 750 ccm, s rozvodem OHV, dvouventilovou technikou, výkonem 38 kW (52 HP), při maximálním kroutícím momentu 60 Nm, nebudeme čekat nějaké sprinty. Ani trvale vysokou rychlost. Ale pro to, pro co byl tento stroj zrozen, to naprosto vyhovuje. Navíc oceníme, že motor je velice klidný. Při normálních otáčkách vnímáme jeho příjemný zvuk čistě periferně.  

Na řazení rychlostí je třeba si zvyknout. Je to prostě Moto Guzzi. Buď tomu přijdeme a nebo nepřijdeme na chuť. Mně tam chybí takové to cvaknutí, které nám u jiných motorek indikuje, že jsou kolečka v převodovce na svém místě. Ale to je pouze věc zvyku. U motorky, která není vymyšlena pro rychlou jízdu, kde, přece jen vyžadujeme určitou preciznost, nebudeme bazírovat na takovýchto drobnostech. 

Při jízdě na V7 nebudeme mít opravdu problémy s dodržováním rychlostních limitů. Díky naprosté absenci čehokoliv, co by nás, byť jenom symbolicky, chránilo před tlakem vzduchu, o větru nebo dešti ani nemluvě, je příjemnou rychlostí právě tak ta stovka. Nebo chvilkově lehce nad. Což je, většinou strážců zákona, když vidí takovýto stroj, zcela tolerováno.  Stejně tak městských 50 je také v naprosté pohodě. Dáte tam čtyřku a motor si jen tak vrní. 

Trochu problém je při předjíždění, kde si musíme nechat přece jen větší rezervu. Ale zase. Při letních výletech nejde o čas. A tak si počkáme na vhodnou příležitost, nebo až ten, co nás „zdržuje“, někam uhne. Vždyť nejde o život. Nebo slovy klasika: „Všeliké pospíchání toliko pro hovado dobré jest“.   

No a teď snad něco o tom, jak se, na Moto Guzzi v7 III Special, vlastně jede. Na současných, moderních a sofistikovaných motorkách, když na ně sednu poprvé, chvíli přemýšlím, kde co je. Osahávám, nastavuju, šteluju a hýbu vším, čím se hýbat dá. Prostě proces. Jak předletová příprava. Tady nic takového nepotřebuju. Maximálně si nastavím zrcátka. Nastartuju, dám tam kvalt a jedu. Od prvního otočení kol jako kdybych na ní seděl odjakživa. Tak je ta motorka Bikers friendly. Řekl bych, že ideální také na učení. Pro začínající jezdce, či jezdkyně, protože je nejenom velmi vstřícná, ale díky nízko položenému těžišti a celkově celkem malé výšce je také snadno ovladatelná na místě. No a samozřejmě je to skvělý doplněk k nějaké větší motorce na cestování. Budu-li se chtít jen na chvilku projet, nebo musím vyřídit nějaké pojížďky po městě, spíš sáhnu po takovéto motorce, než po velkém biku. Nemám na ní blbý pocit ani v otevřené helmě, lehké bundě, džínách a nízkých botách. 

Od prvního momentu jsem nějak podvědomě věděl, jak s ní jet. Jako kdyby měla nápovědu. Jízda na V7 mi přišla zcela přirozená. Jednoduchá. Od prvního okamžiku. Bez problémů se rozjedete, nehledáte, kde zabírá spojka, protože motor si nechá hodně líbit. Pak přijde první zatáčka a vy přesně víte, jak do ní najet. Brždění? Žádný problém. Skoro všechno se dá odbrzdit motorem a navíc, tím, že sedíte zcela kolmo, tak jakmile uberete plyn, fungujete jak brzdící padák. Praktická výhoda absence jakýchkoliv aerodynamických prvků. Ale vážně. Na takovéto motorce nemají stejně co dělat. Bylo by to takové – nepatřičné. Takže brzdy potřebujete jen sem tam. 

Protože V7 rozhodně není motorka na dálnici, tak jsem cestou z Prahy jel jenom po okreskách. Jen pro představu po trase: Modřany, Točná, Říčany, Mirošovice, Sázava, Uhlířské Janovice, Kutná Hora a Pardubice. Proč to popisuji? Jen pro představu, že to byl, co do kvality, velmi reprezentativní průřez našich silnic. Převládají již, hezky opravené silnice. Ale místy je to stále spíš off-road. Ale zase jsou ty silnice dobré na vyzkoušení podvozku. Ten, ač je docela jednoduchý, obstál velmi dobře. Samozřejmě všechno posuzováno s ohledem na styl jízdy, který byl výletní.

Druhý den jsem M.G. V7 vyvezl na výlet do Železných hor. Takže absolvovala to, k čemu byla podle mne stvořena. Odpolední výlet krajinou plnou hezkých zatáček, úseků vedoucích lesem, se zastávkou na kávu v Motobikes Bylany. No prostě romantická krajina a k tomu ještě krásné počasí. Pár zatáček, které dobře znám, jsem dal v ostřejším tempu a V7 i tady obstála. Stopu drží dokonale a vede se úplně lehounce. Ale záhy jsem přišel na to, že mně na ní rychlá jízda vlastně nebaví. Že mně skutečně baví jízda naprosto uvolněná, bezstarostná. Kdy si můžu užívat krajinu a motorku nechat doslova jenom zvolna jakoby plout. To byl ten správný zážitek. Při takovéto jízdě si naopak vychutnáváte absenci čehokoliv, co je překážkou volného proudění vzduchu. A snesete i když vás do tváře „střelí“ nějaký ten brundibár. Vždyť to k tomu také patří.

Když jsem vezl V7 zpátky do Prahy, zvolil jsem opět okresky. Dohromady to dalo téměř rovných 160 km. Se dvěma krátkými přestávkami na protažení zad. Myslím, že to bylo asi rozumné maximum, co se dá na této motorce najet za půl dne. Bez delší pauzy. Třeba někde na dobrý oběd.

Takže závěrem, ať to zbytečně nenatahuju. Není to motorka na cestování. Jednak by byl hřích na ní věšet cokoliv objemnějšího a pak, při nutnosti častějších přestávek a nižší průměrné rychlosti bychom daleko nedojeli. I když, dá se jet i na skútru nebo mopedu. Ale toto je motorka pro radost z jízdy, kterou si nejvíc vychutnám tak, že po (příklad) nedělním obědě, pozvu partnerku třeba někam na kávu. Ideálně do restauračního zařízení, které má předzahrádku. Před kterou mohu svou naleštěnou MOTO GUZZI V7 III Special zaparkovat a při pití kávy, případně konzumaci něčeho dobrého, se na ní dívat.

foto-23

Petr Fryč

P.S. Příště se vrátím do sedla MOTO GUZZI V85 TT. Tentokrát ale ve verzi TRAVEL. No a aby byla nějaká změna, tak poprvé na tomto blogu to bude také z pohledu spolujezdkyně. 

foto-24H&Z_2-2020_uvodni-foto_knizka_2

         

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s