SLOVENSKO a YAMAHA XT1200ZE SUPER TÉNÉRÉ – RAID EDITION

Už dlouho jsem tady neměl nic o cestování. Toto není nic cestovatelsky světoborného, ale spíš taková zpověď spojená s příjemným jezdeckým zážitkem.

Na Slovensku jsem nebyl strašně dlouho. Nepočítám-li služební cesty do Bratislavy, to bylo naposled někdy v polovině devadesátých let. Dost ostuda. Hlavně když nespočítám, kolikrát jsem byl na motorce v Rakousku nebo Severní Itálii a ještě k tomu přidám řadu dalších oblastí. Tak by to být asi nemělo. Přitom je to za humny a jsme tam jako doma. Mou hlavní motivací k této cestě bylo, aby si moje nejmladší dcera vyzkoušela, jaké je cestovat na motorce a spát ve stanu. Tak jí připravit na další a delší cesty, které jsme měli o prázdninách naplánované. To, že se všechny naše plány nakonec zhatily je věc jiná. Osud si s námi pohrává a nic s tím nenaděláme.

Na cestu jsme měli, díky laskavosti YAMAHA MOTOR EUROPE N.V., stroj YAMAHA XT1200ZE SUPER TÉNÉRÉ – RAID EDITION. Tedy v nejvyšší cestovní výbavě.

Předpověď počasí byla správně nic neříkající, zcela všeobecná. Dalo se čekat cokoliv. Horko stejně jako déšť a nebo i nějakou tu bouřku. Bylo všechno.

Původně jsme chtěli jet až na Východní Slovensko a kempovat pokaždé někde jinde. Nakonec jsme ale zvolili velmi příjemný kemp Bystrina v Demänovské dolině www.bystrinaresort.sk, kde jsme postavili stan na tři noci. Mohu doporučit. Velmi příjemná cena, klid, nádherná poloha, kvalitní a čisté sociálky, příjemná restaurace přímo v kempu. Kemp má několik velmi dobře upravených ploch, takže nabízí nejenom dostatečnou kapacitu, ale také určité soukromý. A jsou tam krásné západy slunce.

Zajímají-li někoho jeskyně, stačí popojet kousek dál do doliny a jsou tam hned dvě. Demänovská ľadová jaskyňa a Demänovská jaskyňa slobody. Taky jsme tam zajeli. Ale když jsme viděli úplně plné parkoviště a dav lidí, nějak nás přešla chuť. Fronty nebrat.

První den jsme se „jenom“ přesouvali na Slovensko. Znáte to. Chcete vyjet v devět a stejně zmáčknete startér v půl jedenácté. Pak si tak jedete, kilometry hezky ubývají a – přijde Vysoké Mýto s kolonou převážně kamionů. V obou směrech. Přitom opravují celkem nepatrný kousek silnice. Mezi protijedoucími kamiony sice moc místa nezbývá, ale když si dáváme pozor a nikam se moc necpeme, projet se to dá. Takže jedeme pomalu, ale furt. Nakonec je zdržení celkem zanedbatelné. Jet autem, bylo by to mnohem horší. Litomyšl jakž takž jde. Jedeme svižně, ale celkem v mezích zákona a možností provozu.

První zastávku dělám u pumpy v Mohelnici. Tradičně. 102 km za jeden a čtvrt hodiny jízdy. To je tak akorát. Je vedro. Nechci nic přehánět. Po letech ježdění jsem přišel na to, že pauzy dělám buď po hodině a půl a nebo max. 150ti km. To je tak maximum. Záleží na tom co přijde dřív. Většinou čas.

Při takovéto jízdě si vždy říkám, jak je zbytečná honba za obřími výkony motorů cestovních motorek. Stejně ho téměř nikdo nedokáže využít. Buď proto, že to prostě silniční provoz neumožňuje a nebo, že na něj nemá schopnosti. Mít stroj s výkonem, který dokážu využít na nějakých 50% a to se říká kdo ví jestli, je dost velká zbytečnost. Yamaha Super Ténéré má sice „pouhých“ 112 PS při 7 250 otm, což v konkurenci nejnovějších velkých cestovních endur zdánlivě těžko obstojí, ale maximální kroutící moment je 117 Nm při 6 000 otm. A to je údaj mnohem důležitější. Kroutící moment nám dává skutečnou sílu motoru. A tu, tento kultivovaný, vodou chlazený dvouválec (1 199 ccm), s velmi příjemným, hlubokým zvukem opravdu má. Můžeme se jen tak courat krajinou, stejně jako velmi slušným rychlostním průměrem překonávat značné vzdálenosti.

Další, pomalu se pohybující kolonu jsme dojeli na obchvatu Olomouce. Opět zapracoval efekt motorky a její obratnosti a krásně jsme se kolonou propletli bez časových ztrát. Od Hranic už to celkem šlo. Z otevřených rovin moravské Hané přijedeme do Beskyd a hned je to veselejší. Silnice začíná přece jenom trochu stoupat, také se zatáčet a jízda přestane být pouhým nudným přesunem. Navíc je krásné počasí. Přes Beskydy jsem už také dlouho nejel. Takže jsem vnímal všechny změny. Z cesty Slovenskem byl nejhezčí průjezd údolím Váhu mezi Žilinou, Martinem a Ružomberokem. Díky slábnoucímu provozu se jelo velmi příjemně, takže do kempu jsme přijeli včas na postavení stanu a příjemnou večeři.

Boční kufry stačí v pohodě na všechny osobní věci. Spacáky a nafukovací karimatky do válce na nosiči, stan úplně navrch. V noci jsem si myslel, že začalo pršet. I když mi to přišlo divné, protože večer bylo úplně jasno. Všechno měla na svědomí karimatka. Na to jsem přišel až ráno. Když jsem viděl, že má nějaký divný tvar. Nafoukl jsem ji a – bylo to. Uprostřed se nafoukla jak balón. To, co mi přišlo jako déšť dopadajícího na stan, bylo rozpadání se vnitřní struktury karimatky. Také zkušenost.

Verze RAID EDITION má manuálně, do čtyř poloh stavitelný čelní štítek. Podle mne lepší řešení, než elektrika. Stejně si výšku štítku nastavíme jednou a dost. Zpočátku jsem ho měl ve třetí, pak čtvrté, tedy nejvyšší poloze. V obou případech jsem mohl jezdit s otevřenou helmou. Ta zůstala celé čtyři dny úplně čistá. Když k tomu přidám ještě boční deflektory, chrániče rukou a poměrně širokou nádrž, dobře chránící kolena, poskytuje Super Ténéré velmi dobrou ochranu před hmyzem, větrem a asi i vodou.

Druhý den, čtvrtek. Bylo nádherně. Po ránu trochu chladno, ale slunečno. Počasí ideální pro vyjížďku. Jeli jsme na okruh okolo Vysokých Tater. Sjeli jsme do Liptovského Mikuláše, kousek jsme to vzali po dálnici, pak ještě pár kilometrů po rovině a už jsme byli ve Vysokých Tatrách. Jaké tady jsou silnice? No – je to jako u nás. Kousek dobrý, pak horší, potom ještě horší a najednou zase dobrý. A takhle se to různě střídá. Naše první zastávka byla na Štrbském plese. Tam už jsem taky dlouho nebyl. Tuším naposledy v zimě někdy v roce 1976. Tak se není čemu divit, že jsem to tam už vůbec nepoznal. Jenom ty hory kolem jsou stále stejně krásné. Pauzička, kávička, štrůdlíček a jelo se dál. Volným tempem přes Starý Smokovec a Tatranskou Lomnici. Docela příjemně mne překvapilo, jak zarůstají polomy po nedávné doslova katastrofě, kdy Tatry přišly o obrovské plochy lesů. Měl jsem chuť vyjet lanovkou na Skalnaté pleso a nebo až na Lomnický štít. Hory byly ale v hustých mracích. Smůla. Nemělo by to žádnou cenu. Raději jsme volně pokračovali dál. Projeli jsme Tatranskou kotlinou a dostali se do oblasti Belianských Tater. Je to ostuda, ale tam jsem také ještě nikdy nebyl. Krásným údolím Ždiaru jsme stoupali do Tatranské Javoriny a k hraničnímu přechodu do Polska. Na polskou stranu Tater jsem byl moc zvědav. Tam jsem totiž kdysi byl. Hlavně na Zakopané. Celkem hezká silnice vede, bohužel, dost hustým, vzrostlým lesem, takže na hory není moc vidět. První dojem ze Zakopaného byl výborný. Příjemně mne překvapila výstavba nových domů, dodržujících ráz starších staveb. Hodně dřeva, strmé, vysoké střechy a vikýře. Zakopané je celkově velmi živé město. Asi také dost drahé. Je vidět, že to je jediné takovéto horské středisko na polské straně nejenom Tater, ale vůbec polských hor. Zajeli jsme se také podívat ke známým skokanským můstkům. No. Raději tam nejezdit. Jeden stánek vedle druhého a strašně moc lidí. Ale prý je to tam hezké o Vánočních svátcích. Tomu bych i věřil. Tak jsme raději našli cestu z města. Ne údolní silnicí, ale „vymetali“ jsme podhorské vesničky. Nádhera. Začali jsme řešit stupňující se chuť na něco dobrého. Tedy hlad. Ale. Přijedeme do první vesnice na Slovensku a ta se jmenuje – Hladovka. No co dělat? Přidat plyn a jet dál. Odbočili jsme do nádherného údolí Oravice. Trochu jako zjevení v nádherné přírodě působil lidmi doslova obložený Aquapark v Oravici. To mě docela dostalo. Ale. Někdy může přijít možnost vykoupat se a zaplavat si docela k duhu. Až sem pojedu příště, nezapomenu přibalit plavky. Přes Zuberec jsme dojeli ke krásné kolibě Holica. Dali jsme si skvělý oběd. Nepočítám-li krásnou krajinu, tak zážitkem dne, hlavně pro Káju, byl nevelký zoologický parku, ZOOKONTAKT https://www.zookontakt.sk u Liptovského Mikuláše. Proč? Hlavně pro děti je zajímavé dostat se do přímého kontaktu se zvířaty. Ve velké, příjemně klimatizované hale je Motýlí zahrada. V sítí ohraničeném prostoru létají motýli. Uprostřed je ještě jeden, menší „stan“, kde žijí ještě jiní motýli. Odděleně. Šli by po sobě. Ke všem můžeme, jenom na ně nesmíme sahat. Ale když si na nás některý sedne, nic se neděje. Jenom s ním nesmíme vyjít ven. Zajímavější je druhá část zoo parku. Určitě nejenom pro děti. Fotky jsou docela vypovídající. Já jsem jenom litoval, že ta čtyřměsíční lvíčata spala. Medvědi jsou proti nim trochu takový troubové.

YAMAHA XT1200ZE SUPER TÉNÉRÉ – RAID EDITION je velmi pohodlná, na jízdu velmi příjemná motorka. Robustní, účelně vybavený, perfektně vyvážený stroj, nabízí nejenom vysokou míru pohodlí, ale také velmi snadné ovládání při nízké i vysoké rychlosti. Na dokonalých i velmi rozbitých silnicích. Díky elektronicky stavitelnému podvozku, jak je dnes u této kategorie motorek již zvykem, si můžeme nastavit jeho vlastnosti k obrazu svému. V kombinaci s možností volby palivové mapy a kontroly trakce nám tak nabízí nepřeberné možnosti doslova personifikace našeho stoje. Upřímně řečeno nevím, jak se to projevuje. Protože si normální jezdec jednak rychle zvykne, takže změny v nastavení vlastně přestane vnímat a pak, pokud vůbec, málo kdy se dostaneme do tak limitní situace, aby to podvozek nezvládl. Protože pouze tam se různé jízdní asistenty projeví.

Třetí den, pátek. Měli jsme namířeno do Nízkých Tater. Tedy – na výlet kolem nich. Zvolna projíždíme Liptovským Mikulášem a za pár minut už odbočujeme do nádherného údolí, stoupajícího podél horské říčky Boca. Kocháme se krajinou až do horského sedla Čertovica, v nadmořské výšce 1 232 m. Tady máme první zastávku. Je příjemné užívat si klid, který je jenom v horách. Po pauze sjíždíme do údolí a v Bystré odbočujeme na úzkou silnici vedoucí přes Tále. To je správná motorkářská silnice. Povrch nic moc, ale nepotkáte tady živou duši. A navíc, díky hustému lesu je tady i v parném dni příjemně. Jenom škoda, že to není delší. Banskou Bystrici míjíme po dálnici. Hezké to zase začíná být až za odbočkou na Donovaly. Silnice pozvolna stoupá a jen tak mírně se vlní vzrostlým lesem.

Na oběd zastavujeme na Donovalech. Ono jiných možností také moc není. Kromě těchto turistických center je tady tak trochu „mrtvo“. Koliba Goral, hned vedle hlavní silnice na horní straně parkoviště. Krásný, dřevěný, roubený interiér, příjemná obsluha a vrchní taky motorkář. Vyprávěl jak byl před pár dny na Šumavě. Když k tomu přidáme ještě dobré jídlo, tak to nemá chybu. Nikam nepospícháme. Jenom nesmíme zapomenout si někde cestou koupit karty. Abychom měli večer ve stanu co dělat.

Po dobrém obědě se loučíme. Sedáme na motorku a odjíždíme na poslední část našeho výletu. Ta vede kousek do údolí a v Liptovské Osadě odbočujeme ostře doprava, do horského sedla Prievalec, v nadmořské výšce 1 100 m. Silnice je místy hodně špatná, ale nám to celkem nevadí. Jednak jedeme na motorce, která je na to dělaná, ale také nikam nespěcháme. Takže se kocháme hezkým zalesněným údolím, kterým proudí krásně čistý horský potok. Tato nádhera trvá až do obce Partizánska Ľupča. Tady odbočujeme ostře doprava na sinici č. 18. Ta je zajímavě postavená. Je dost rychlá, s minimálním provozem a vždy přes kopeček se točí doleva a v dolíku doprava. Tedy v našem směru. Moc příjemná jízda. Dojíždíme do Liptovského Mikuláše a kupujeme důležité karty. Na závěr dne máme v plánu sjet prý nejdelší bobovou dráhu na Slovensku. Ještě k tomu s největším výškovým rozdílem. Ale když se tak na to z parkoviště díváme a ještě zvažujeme jaké je nám horko, tak se nám vlastně vůbec nechce. Dojíždíme do kempu, dáváme sprchu a jdeme mazat karty. Prázdninová zábava.

Večer přichází lehká bouřka a příjemný, letní deštíček. Jdeme na lehkou večeři a pak ve stanu zase hrajeme až do tmy karty. Úžasný. Pro mne je důležité, aby to Káju bavilo. Odpoledne jsem začal mít nepříjemný pocit z levého oka a začal se obávat, že z našich dalších letošních motorkářských plánů sejde. Znáte to. Když se nám jednou něco stane, tak poznáme, když se začíná blížit stejný problém. A nic s tím nenaděláme. Takže je potřeba užívat si každý okamžik, protože nikdy nevíme, jestli a nebo kdy se to bude zase opakovat. Přestával jsem vidět na levé oko. To byl důvod, proč jsme museli změnit naše plány. Místo sobotního courání se přes Malou Fatru a Javorníky, s plánovaným návratem až v neděli někdy k večeru, si to musíme namířit nejkratší cestou domu.

YAMAHA XT1200ZE SUPER TÉNÉRÉ – RAID EDITION je podle mých zkušeností s ní neprávem dost opomíjená motorka. Působí poměrně nenápadně. Nevyniká nějak výrazným designem. Nemá ostré tvary, výrazné aerodynamické prvky a nebo obří, nevyužitelný výkon. Její design je ale nadčasový, účelný a hlavně propracovaný. Takže „morálně“ pomalu stárnoucí. Dalo by se napsat – solidní. Je to motorka, která má na to stát se klasikou. Nebo už jí je?

Sobota je, bohužel, dnem vynuceného zrychleného přesunu domů. Ráno se ani nezdržujeme se snídaní. Stavíme se někde u pumpy. Stan balím po dešti ještě úplně mokrý. Nevadí. Za pár hodin jsme doma a dám ho uschnout. Naštěstí je docela slabý provoz a tak se dá jet poměrně rychle a přitom bezpečně. Jedeme v opačném směru stejnou trasu jako první den. Na snídani se stavujeme u pumpy v Ružomberoku. Dáváme si fakt skvělý Hot Dog a kafe. Kája něco řeší na telefonu, já si čtu ve slovenských motoristických magazínech, kterých mám za zády plný regál. To nám bodlo a můžeme jet dál. Z Makova na Bumbálku jedeme bohužel v pomalu jedoucí koloně, kterou není možné nikde předjet. Normálně bych uhnul na Velké Karlovice a do Rožnova pod Radhoštěm bych jel přes Solanec. Ale dnes na to nějak nemám náladu. Tak jedeme po hlavních silnicích. Další zastávku děláme zase u pumpy v Mohelnici. Tu mám rád. Potkáváme se tam s partou motorkářů, kteří jedou tam, odkud se my vracíme. Když koukám na hodinky tak si říkám, že mají kluci co dělat.

Bezpečně dojíždíme až domů. Bylo to dobré rozhodnutí. V neděli bych už na motorku nesednul. Levé oko už vidí tak maximálně z jedné třetiny. A s jedním fungujícím okem se na motorce fakt jet nedá. Natož bezpečně, s tím nejdražším „nákladem“, jaký si dovedeme představit.