Skoro každý, kdo se rozhodne jet do francouzských hor, míří do částí obecně zvaných Savojské a Středomořské Alpy, případně do Provence a nebo Centrálního masivu. Přitom na cestě tam a nebo zpět může prožít nádherné motorkářské chvíle a poznat krásná, u nás poměrně málo známá místa.

Vyjížděl jsem z centra Ženevy a tak jako první na mém, cca 180 km dlouhém okruhu byl skalnatý horský masiv Mont Saléve.

Mont Saléve, je 1379 m vysoký, na severní straně hodně skalnatý hřeben, táhnoucí se v délce cca 20 km od severovýchodu k jihozápadu (a nebo naopak) v těsné blízkosti jižně od Ženevy. Tvoří její dokonalou kulisu a protiváhu Ženevského jezera a masivu Monts du Jura. Po celé délce hřebene, z Monnetiers-Mornex (severovýchod) do Cruseilles (jihozápad) vede nádherná, 30 km dlouhá, málo frekventovaná vyhlídková silnice, plná skvělých zatáček. Na hřebenovou silici se dá najet také zhruba v její polovině. Ze severu, od Archamps a nebo z jihu, z  La Muraz.

Zastavíme-li se na parkovišti zvaném „Panorama sur les Alpes“ a vyjdeme-li něco málo kroků od silnice. Otevře se nám ničím nerušené 360° panorama. Uvidíme doslova jako na dlani Ženevu a Ženevské jezero, horské masivy Chablix, Chaine des Aravis, za dobré viditelnosti celý Massif du Mont Blanc, dohlédneme až k Lac d’Annecy a na Monts du Jura.

Já jsem na hřeben vyjížděl od městečka Archamps. Mezi námi, když jsem jel ze Ženevy a měl jsem celý masiv před očima, vůbec jsem netušil, kudy cesta nahoru vede. Hustý les a skály tuto nádherně zakroucenou silnici, dlouhou pouhých 4,6 km, na kterých překonáme výškový rozdíl 503 m, dokonale zakrývají. Po již rozpálených městských ulicích to byla příjemná změna. Pro KTM 1290 SUPER DUKE GT a hlavně mně to byl také první test skutečně fest zavřených zatáček. Ještě k tomu byla silnice, po nočním dešti, hodně vlhká. Dalo se jet: dva, v pravotočivých zatáčkách jedna, na krátkých rovinkách sem tam tři. Toť vše až na samotný vrchol.

Jak už jsem psal, z hřebenu je fantastický výhled do všech stran a tak tam lze strávit poměrně dost času.

Směrem k dalšímu „vrcholu“ tohoto okruhu, průsmyku Grand Colombier, vede cesta nádherně zvlněnou, kultivovanou krajinou, kde máme stále na co se dívat. Vzhledem k tomu, že neustále míjíme farmářské usedlosti, je třeba si dávat pozor na provoz zemědělské techniky. Takto je to až k městečku Seyssel, kde sjedeme do údolí Rhôny, podél které (ne doslova) dojedeme do městečka Culoz. Tady odbočíme doprava. Odbočka do průsmyku je výborně značená. A začíná ta pravá legrace. Toto je opravdu jezdecký i turistický zážitek a kdo občas sleduje přenosy z Tour de France, ví o čem je řeč. Na rozdíl od cyklistů, kterých se tady dá potkat dost i ve všední den, my máme výhodu, že se za jízdy můžeme kochat krajinou. A když se nám nějaký kopec líbí, dáme si ho klidně třeba dvakrát za sebou. Můj případ.

Další kopec, na který není zespodu vůbec vidět. Prvních, téměř 4,5 km, je to takové celkem normální svezení. Sem tam se zatočíme kolem nějakého stavení, sem tam si užijeme hezký výhled na řeku. Pak ale přijdou necelé dva kilometry, kvůli kterým sem stojí za to jet. Úplně nám postačí jednička a dvojka. Tedy alespoň v případě KTM 1290 SUPER DUKE GT. Místy máte pocit, pokud ty zatáčky neznáte a vlastně nevíte kam jedete, protože vidíte jenom pár metrů před sebe, že i ta jednička je skoro moc. Navíc, stále vaši pozornost odvádějí čím dál krásnější výhledy přes Rhônu a její plavební kanály až někam k Lac d’Annecy.

Takže ten kopec vyjedeme. Na prvním vhodném místě, až nad zatáčkami, kde to je jenom trochu bezpečně možné, se otočíme a sjedeme je nazpátek. Jednak proto, že jízda dolu je také zážitek a pak, většina míst vhodných k zaparkování motorky je vpravo při jízdě z kopce. Takže pokud chceme něco nafotit, nezbývá nám nic jiného. Dojedeme pod první serpentinu (zdola) a zase se někde bezpečně otočíme. No a protože už máme nakoukáno, nafoceno a zatáčky už trošku známe, můžeme si to dát trochu ostřeji. Nebo alespoň plynuleji. A to je ten pravý zážitek.

V klidu už můžeme dojet až do nadmořské výšky 1 501 m, kde leží průsmyk Grand Colombier a dát si pauzu. Stojí za to si vyšlápnout až na vrchol, ležící v nadmořské výšce 1 534 m. Opět se nám otevře fantastický, ničím nerušený panoramatický výhled na pořádný kus francouzské krajiny. Jsme kousek za otočným bodem a máme za sebou víc než polovinu trasy. Je to také vhodné místo, pokud si s sebou vezeme něco dobrého, na příjemný horský piknik. Budeme-li tam o víkendu, rozhodně nebudeme zdaleka sami.

Po „horské“ pauze se vypravíme k severu, do 1036 m vysokého Col de Richemond. Není odtud nic a ani nikam vidět. Všude kolem je jenom hustý les. V průběhu druhé světové války se zde velmi tvrdě bojovalo. Obdobně jako třeba v burgundském Morvanu. V roce 1944 zde s Němci sváděla boje celá řada skupin francouzských partyzánů. Jedna z nich byla právě v průsmyku Richemond celá postřílena. Tuto událost zde připomíná vkusný památník.

Vyjedeme z lesů a vrátíme se zpět do údolí Rhôny. V Bellegarde-sur-Valserine moje rady končí. Odtud můžeme pokračovat do různých stran. Buď na západ, do Centrálního masivu, nebo na sever do Monts du Jura. A nebo se můžeme stočit k jihovýchodu a jet se třeba vykoupat k Lac d’Annecy. A odtud pokračovat dál do Savojských Alp.

Petr Fryč