COL D’ARAVIS, COL DE LA COLOMBIER a AVORIAZ

Průjezd ranní Ženevou byl zase o nervy. Do práce bezhlavě pospíchající lidé v autech, na motorkách a hlavně na skútrech a kolech. Dopravní zmatek. Křižovatky jedna za druhou a po nějaké zelené vlně ani vidu ani slechu. Musel jsem se dostat přes most, na který se soustředí snad 3/4 místní dopravy. Při stoupající teplotě vzduchu začala i motorka pěkně topit. Takže jsem byl vděčen, když jsem vyjel z centra a namířil jsem si to do již francouzského městečka Annemasse. Krajina se začala trochu otevírat a silnice mírně stoupat. Díky tomu se dalo jet i trochu rychleji a motor se začal normálně chladit.

V Bonneville jsem vjel do údolí říčky Le Borne a tam už začalo být příjemně. Nepálilo sem slunce a od vody šel fajn chládek. Jenom provoz mohl být trochu slabší. Podél řeky jsem dojel do známého horského střediska letních i zimních sportů, La Clusaz. Tady jsem se chvíli rozmýšlel, jestli vyjedu i do průsmyku „Col de la Croix Fry“. Nakonec jsem to zamítl. Asi to byla chyba. Jel jsem rovnou na Col d’Aravis (1 486 m n.m.). Ze severní strany nic moc. Pouhých pár zatáček a mezi nimi dost dlouhé rovinky. No aspoň jsem mohl celkem v pohodě předjet auta i pár obytňáků. V sedle je krásně. Nebudu popisovat, od toho jsou fotografie. A nebo raději vlastní zážitek. Jihovýchodní strana, zdola od La Giettaz, je, co se zatáček a výhledů týká, mnohem zajímavější. Dal jsem si ji dolu a zase nahoru. Je to fajn svezení. Mohl jsem vlastně poprvé pořádně vyzkoušet, jak KTM 1290 SUPER DUKE GT táhne ze zatáček. Táhne pořádně. Ještě jsem se zastavil v průsmyku, abych v zdejším obchůdku koupil nějakou drobnost na památku a odstartoval.

Dalším cílem byl Col de la Colombier (1 613 m n.m.). Oba tyto průsmyky jsou známé spíš českým cyklistům, než motorkářům. Často tudy vede Tour de France. V roce 2016 také. Památky na ni byly na okolních pastvinách stejně jako přímo na asfaltu.

Sjel jsem zpět do Saint-Jean-de-Sixt a odbočil na Le Grand-Bornand. Centrum městečka bylo plné účastníků nějaké sportovní akce a tak nezbylo než ho minout a jet přímo do průsmyku. Na jihozápadní straně je stoupání poměrně mírné, silnice široká a přehledná. Takže se dá doslova vyletět. V sedle jsem dal pauzičku na ohromně dobrý salát se stejně dobrým pečivem a místní vodou ve džbánu. Tak velký a skvělý salát u nás, pokud vůbec, dostaneme málokde. Pokud vůbec.

Dlouhou chvíli jsem se kochal vysokohorskou krajinou a inhaloval svěží horský vzduch. Musím se přiznat, že do údolí se mi vůbec nechtělo. Představa, jaké vedro musí být v údolí řeky L’Arve, mi docela bránila v odjezdu. Nakonec jsme musel, ale pro cestu jsem si vybral jednu takovou málo frekventovanou, ale dokonale vyhlídkovou silnici, v závěru vedoucích doslova po skalách, kterou jsem přijel do Cluses. Moje obava z horka se naplnila. „Užíval“ jsem si ho až do Samoëns, kde silnice začala přece jen stoupat a trochu mizet v lesích. Dojel jsem do Morzine a odtud začal stoupat do lyžařského střediska Avoriaz. Na dost příšernou architekturu řady francouzských lyžařských středisek už jsem si skoro zvyknul, ale co je tady, to překonalo mou představu. Něco tak ošklivého se v horách skoro nevidí. Nezdržel jsem se tam. Také z toho důvodu, že jen jsem se přiblížil k závoře, už ke mě běžela nějaká uniformovaná osoba s kasičkou. No dost už o tom. Raději jsem to ani nefotil.

Výjezd z Morzine do Avoriaz byl ale parádní. Jenom na bitumenem zalitých spárách to sem tam lehce klouzlo. S tím si ale hravě poradila kontrola trakce. Tak jsem to mohl držet pořád hezky pod plynem a užíval si zatáčky.

Hned pod Avoriaz jsem odbočil doprava, na Route des Lindarets, vedoucí podél krásného horského jezírka Lac de Montriond. Zajímavější byl ale průjezd, rychlostí pěší chůze, osadou Les Lindarets. Krokem se muselo jet proto, že se všude po návsi motaly kozičky. A že jich tam bylo. Ulice podle toho i vypadala. Na druhou stranu tam byla spousta nadšených dětí. Hlubokým, úzkým údolím jsem sjel na silnici N902, vedoucí až k Ženevskému jezeru. Já jsem ale odbočil už v Le Jotty a po celkem pěkných, takových podhorských silnicích jsem dojel až skoro na okraj Ženevy. Takže jsem si ještě dal Col de Terramont (1 092 m n.m.), Col de Cou (1 113 m n.m.) a nakonec Col de Saxel (943 m n.m.)