Ráno, třetího dne, dávalo opět jasně najevo, že bude den ideální na vyjížďku. Dlouhou vyjížďku. Na tento den jsem měl v plánu dost přes 300 km, po sice většinou údolních, ale přesto moc hezkých silnicích. Většinou podél horských potoků a řek. S několika přejezdy nepříliš vysokých horských sedel. Průsmyk tomu raději nebudu říkat. „Karambol“ předchozího dne byl téměř zapomenut a tak jsme vyjížděli s hezky čistou hlavou.

Od našeho nově nalezeného penzionu to bylo jenom skok k trase, zvané Steierische Blumenstraße. Speciálně úsek mezi obcemi Miesenbach a Birkfeld je jezdecky i případně spolujezdecky moc krásný. Žádmé srázy nebo skály, jedna parádní zatáčka za druhou, podél nádherné říčky. Jezdec si to tady fakt užije. Až do Birkfeldu, odkud je to zase převážně do kopce. Po nejprve mírně, později poměrně strměji stoupající silnici, až do prvního průsmyku, kterým byl 1 163 m vysoký Straßegg. Jakmile začne silnice stoupat z údolí, je to fakt moc hezké svezení. Z průsmyku je nádherný výhled na zalesněná údolí.

Pozn. Nechápu, proč kuřáci musí na každé zastávce hned kouřit. Jako kdyby si ten výhled nedokázali představit bez dýmové clony. No ale budiž jim to přáno.

Odtud, myšleno průsmyk, je zhruba 18 km krásného sjezdu až do Bruck a.d. Mur. Nejprve pár moc hezkých zatáček dolu kopcem a pak příjemná, mírně se kroutící údolní silnice. Stále z kopce, až do údolí řeky Mur. Z Bruck a.d.M. je to nutná, asi pětadvacet kilometrů dlouhá otrava až do Trofaiach. Město, další město, vesnice, pak se jede dlouho podél fabriky Wöest-Alpine a nějakých železničních vleček. Bohužel to nejde projet jinudy. Naším dalším cílem je totiž nejprve horské sedlo Präbichl, ale hlavně vyhlídka na velkolom Erzberg. Znalcům nemusím vysvětlovat co se zde už po několik let, vždy na přelomu května a června odehrává. Totální masakr. Pominu-li motorkářskou akci, je na něj pohled přímo apokalyptický. Zdola to ani není vidět. Ale tam už chybí snad víc než polovina poměrně velkého kopce. Zastávka splnila svůj účel. Mobily (kdo s sebou dnes ještě vozí foťák) cvakaly a cvakaly.

Po kafíčku jdeme znova do sedel a míříme si to k prvnímu otočnému bodu, kterým je městečko Admont. Z Hieflau, podél říčky Enns, je to moc pěkné, takové klidné, pobřežní svezení. Normálně jedeme ve třech, ale u závor v Hieflau se tak nějak mimoděk, když motorkáři předjedou stojící auta, sjela docela početná partička.  A tak se jelo až do Admontu. To hned dostane jiný rozměr.

V Admontu jenom tankujeme (zase s cigárem) a na oběd jedeme do mé oblíbené, zahradní restaurace u Hotel Post v Altenmarkt b. St. Gallen. „Problém“ je, že, kde se vzala tu se vzala, přichází docela hustá dešťová přeháňka. A tak se zpod stromů raději přesouváme do nitra velké hospody. Zvenku by jeden neřekl, co všechno se tam vejde. Oběd je, jak jinak, naprosto skvělý. Což je snad z obrázku, na kterém je moje oblíbená frittaten suppe, asi jasné.

Déšť přešel a zase nám začalo svítit sluníčko. Silnice začaly osychat. Vjeli jsme do údolí nádherné říčky Salza, plné vodáků, a namířili si to do údolí zvaného Wildalpen. Až do Mariazell je to víc než 50 km nádherného svezení. Pořád jsem hledal nějaké příhodné místo, kde by bylo možné šikovně zaparkovat a aspoň si, v nádherně čisté vodě, namočit nohy. Vyšlo to a jak z obrázků patrno, mělo to úspěch. Tedy je pravdou, že Martin tam vlezl komplet, Zdeněk jen částečně a já jenom v botách. Po „čáru ponoru“. Nechtělo se mi zouvat.

Po osvěžující chvíli u Salzy jsme dojeli na krásné náměstí v Mariazell. Zajít do zdejší nádherné katedrály je vždy povznášející. Takže jsme si ji prošli i tentokrát. Po prohlídce kostela nastala chvíle posezení a odpočinku na terase jednoho ze zdejších hotelů. Do Zdeňka (na dietě) padl obří štrůdl. Lehce se nám začalo zatahovat a mě napadlo, jestli se, čistě náhodou, nebude opakovat první den. Už byla pomalu doba, kdy před dvěma dny do hor přišly kroupy.

Když jsme sedali na motorky, tak už drobně pršelo. Znáte to. Jdete do sedla a říkáte si; „To za chvíli přejde“. A ono pěkný pendrek. Vyjedete, dvakrát se zatočíte a je vám jasný, že do toho vletíte s plnou parádou. A taky, že to tak bylo. Přesně. Vyrazili jsme na jih, na Seebergsattel a černo černé mraky šly přímo proti nám. Když jde fronta proti vám, tak je to dobrý. Máte šanci, že ji projedete a bude zase dobře. Je pravda, že nám pršelo zrovna jenom do průsmyku, což je asi 20 km. Takže vlastně pohoda a docela příjemné zpestření letního dne. Jediné co na tom dešti bylo nepříjemné, byl úplně nový asfalt. A to nikdy jeden neví, co to na mokru provede. Sem tam jsem z toho neměl zrovna akurátní pocit. Sice jsme nemuseli, ale zastavili jsme pod kopcem v Seewiesen. Dvojitá duha se přece jen tak často nevidí a tak jsme museli fotit. Mobily zase cvakaly.

Déšť už skoro ustal. V osadě Au jsme odbočili na takovou hodně sympatickou silničku, vedoucí přes zcela nenápadný Pretalsattel, sjeli do Krieglachu a před námi byly dva poslední, hodně pěkné kopce. Silnici jejíž stoupání začíná hned za Krieglachem a vrcholí v sedle Alpl mám opravdu rád. Už pod prvníma zatáčkama ve mě vždycky „chytaj saze“ a začínám tahat za plyn. Nevím čím to je, ale v těchhle zatáčkách se vždycky, na suchu i na vodě, cítím úplně skvěle. Poloměry zatáček jsou téměř dokonalé, šířka silnice dostatečná k tomu, aby prominula sem tam nějakou tu chybu ve stopě, sklon tak akorát. Takže plní snad všechny předpoklady pro to, aby se to dalo jet opravdu hodně pod plynem. Tedy pozor s jednou výjimkou. Pokud nemáte kufry. Už jsem jich odtud viděl dost odřenejch. No a když takhle vyletíte na ten kopec, tak se můžete v sedle pěkně protáhnout a volným, vyhlídkovým tempem sjet až do Rattenu. Tady odbočíme nejprve doleva, po pár stech metrech doprava přes můstek a jedeme znova vzhůru k oblakům. Pár hezkých zatáček lesem a potom pěkná, celkem úzká, ale to nevadí, vyhlídková silnice po pastvinách a lesem až do Wenigzell.

K penzionu přijíždíme už za sucha a podvečerního, k západu se chýlícího slunka. Čeká nás otevřená garáž a opět dokonalá večeře. Ti dva jsou na dietách ☺, takže večeřím sám. Můžete se podívat, o co přišli.

A to byl poslední společný den. Kluci druhý den ráno odjížděli služebně do Švýcar a já, jako poslední dobou už po několikáté, jsem si dal sólo jízdu domu. Sólo jízdy jsou pro mě úžasně uklidňující. Nemám za nikoho odpovědnost. Zastavuju kde chci, když se mi líbí nějaká silnice, klidně se vrátím a dám si ji znova. Mezi Winterbachem a Neubruckem mi přichází k duhu dva dny starý „trénink“ na šotolině. Jede se tady závod aut do vrchu a asi tak 15 km dlouhá objížďka, mimochodem lepší než jet údolím, vede převážně po štěrkové cestě. Dost mě to baví a tak to jedu celé ve stupačkách. Když přejíždím Dunaj, začínají se přesně v mém směru stahovat dost těžká mračna, nevěštící nic dobrého. Asi přece jenom pořádně zmoknu. V úseku mezi Dunajem a Zwettlem není moc možností, kde se schovat. V jednom lese preventivně oblékám aspoň reflexní vestu a navlékám odolnější rukavice. Bouřku jsem přece jenom minul. Nebo bouřka mě. Ve vesnicích mezi Zwettlem a Vitisem, protože přesně v tomto pásmu bouřka prošla, je docela slušná spoušť. Místní dobrovolní hasiči mají dost na pilno. Bahno vyplavené z polí, spousta ulámaných větví na silnici a všude plno vody. Zase jednou jsem měl pěknou kliku. Ale pohoda. Projíždím Novou Bystřici, Jindřichův Hradec, Pelhřimov, Humpolec a zastavuju až u pumpy na výjezdu z Havlíčkova Brodu na poslední cestovní kafe. Kdybych to neudělal, tak bych už asi ani nezmoknul. Ve Ždírci nad Doubravkou odbočuju na Pardubice a je mi jasné, že tomu přece jenom asi neuteču. Letní deštík mě provází od Trhové Kamenice až do Slatiňan. Domu už zase dojíždím na suchu a za podvečerního slunka.

A tak mám za sebou svůj jediný letošní aspoň trochu alpský výlet.

Díky Zdeňku a Martine.

Petr Fryč