Ráno byla obloha jako vymetená. Nikde ani mráček. Po večerní bouřce a nočním dešti byl vzduch přímo lázeňský.

Po skvělé snídani jsme vytlačili své stroje před prostornou garáž. Výhodou Bikers Friendly penzionů je, že je v garážích základní servisní vybavení. Takže s sebou nemusíme vozit třeba olej na řetěz. Možnost umytí motorky a nebo helmy je samozřejmostí.

Fantasticky čistý vzduch sliboval daleké výhledy. V údolích se ještě povaloval lehký opar. Bylo jasné, že nejprve pojedeme někam, kde je možno kochat se štýrskou krajinou. Takovým místem je 1 743 m vysoký Hochwechsel. Stoupání na vrchol začíná v obci Waldbach a je dobře značené. Chcete-li si ho dát jako bod do navigace, zadejte: N 47. 5303, E 15.9142. Zhruba dvě třetiny vedou po docela úzké, ale dobře vyasfaltované silnici. Poslední cca třetina je jednak zpoplatněná mýtem (vhodíte mince a otevře se závora) a povrch tvoří dobře udržovaná šotolinová cesta. I průměrně zkušený jezdec ji absolvuje celkem v pohodě. My jsme si ji užili prakticky celou ve stupačkách. Na vrcholku nebyla, kromě nás tří, ani noha. Je to krásné místo. Nejenom pro svůj jedinečný panoramatický výhled, ale i pro svou krásnou dřevěnou kapličku, do které je nutné se zajít podívat.

Od mýtnice jsme se do údolí vraceli jinou cestou a ve Vorau natankovali plné nádrže. Na tento den jsme měl v plánu celkem slušnou porci kilometrů po cestách, kde moc benzinek není. Jak jsem slíbil, že budeme pokud možno jezdit po téměř neznámých silničkách, tak jsem i činil a hned za Vorau jsme odbočili doleva mezi statky, na zkratku do Pöllau. Chtěl jsem totiž vyjet na Pöllauberg. Jednak je odtud zase krásný výhled a také jsou tady dva velmi zajímavé kostely. Po této silnic jsem jel asi před dvanácti lety. Tehdy byl asfalt tak trochu záplatovaný. Tentokrát byl zcela dokonalý a co mě překvapilo, byly vyasfaltované příkopy a vůkol cesty dokonale posekaná tráva. Jako někde v parku. Po těchto silničkách nikdy nejezdím rychle. Právě proto, že zde jezdí pouze místní. I tentokrát se mi opatrnost vyplatila. Ne, že by se nám do cesty postavil traktor a nebo krávy, ale dokonale hladký asfalt. A tady přijde jedna rada. Dávejte si pozor na hladký, světle šedý asfalt. Adheze je totiž, na rozdíl od toho černého, zcela minimální. Ale vypadá fakt krásně. Nu co se stalo. V jedné vracečce, viz. foto, mi „někdo“ podrazil obě kola. Prostě obě šla do smyku. Nevím jak se mi to povedlo, ale motorka nepadla. Podařilo se mi ji udržet nejenom na kolech, ale dokonce i ve směru. No a jak se ten počítač v hlavě rozjel, uhnul jsem trochu doprava, abych Zdenkovi, který jel za mnou, udělal místo. Nebylo ani třeba. Když jsem se ve zlomku vteřiny kouknul do zrcátka, viděl jsem ho jak se i s motorkou válí v příkopě. Když jsem si sáhnul na asfalt, v místě, kde nám to oběma podjelo, tak kladl odpor asi jako kdyby tam ležel sníh. Takže fakt bacha na světle šedý asfalt. Klouže.

Tato akce změnila naše plány. Přece jenom, kdo není zvyklí obden padat, tak se z toho chvíli sbírá. A to se týkalo i nás, co jsme nespadli. Když se i při takto relativně lehkém pádu něco stane, ať s motorkou a nebo jezdcem, celá akce většinou končí.

Vynechali jsme proto návštěvu Pöllaubergu a jeli raději rovnou na oběd na Teichalm. Léčba šoku dobrým jídlem ☺ Z části po tzv. hlavní silnici a z části opět po silnic schované před turisty. Na Teichalmu bylo, jako vždy když jsem tam přijel, zase krásně. Nejkrásnější část je z Heilbrunnu přes Sommeralm až k jezeru, nad kterým stojí skvělá hospoda. Tato náhorní planina je zajímavá tím, že to jedno z prvních míst v Rakousku, kde se už po několik staletí chová skot v horských podmínkách. Od jara až do podzimu jsou kravičky volně na horských pastvinách. Na parkovišti bylo jenom pár motorek. Výhoda všedního dne.

Z Teichalmu jsem původně chtěl jet do oblasti severně od Grazu, kde jsou „namotány“ desítky kilometrů velmi zajímavých silnic. Zdenek ale cítil nějaký problém s řízením a tak jsem nechtěl nic hrotit a zbytečně riskovat, že se ještě něco stane. Bylo by to zbytečné a nezodpovědné. Další z mnoha vyhlídkových silnic jsme vyjeli na Heilbrunn, vrátili se do Birkfeldu. Odtud jsme pokračovali po nádherné, údolní silnici L405, plné nádherných zatáček, zvané Voraustraße, z velké části vedoucí podél potoka Meisenbach. V sedle pod vrcholem Wildwiesen (1 254) jsme si udělali pauzu na kávu a najednou nám došlo, že do večera je ještě moc daleko. Tak jsme chvilku mudrovali kam dál a nakonec jsme se přece jen rozjeli k vrcholku Pöllauberg. Myslím, že to bylo příjemné završení slunečného dne. A asi bylo i lepší jet tam odpoledne. Z jihozápadu se začala stahovat mračna věštící další bouřku. Z „kostelního“ vršku byl opravdu nádherný výhled a i návštěva postupně restaurovaných sakrálních prostor byla docela povznášející.

Cestu domu už jsem doslova vařil z vody. Schválně. V navigaci jsem sice měl koordináty penzionu, ale jen pro závěrečné kilometry. Při první příležitosti jsme uhnuli z „hlavní“ silnice na silnici vedoucí někam. Tentokrát na vrch Masenberg (1 261). Místy se zdálo, že by bylo lepší se otočit, ale my ne. Jízda po lesní silnici byla uklidňující. V jednom místě jsme najeli na tu klouzavou silnici pár set metrů nad místem naší nehody. Při tentokrát již hodně opatrné jízdě k inkriminované zatáčce, jsme viděli řadu brzdných stop mířících do příkopu. Asi je to tady dost normální. Po silnicích vedoucích od statku ke statku jsme odpočinkovým tempem dojeli až k našemu penzionu a spokojeně uložili motorky do garáže.

I přes tu jednu krizi to byl moc fajn den.

Petr Fryč