Cesta kolem světa na KTM 990 ADVENTURE: Irán – druhá část

Po třech dnech s Mansourovou rodinou jsme se oba sbalili a vydali směrem k pohoří Kuh-e Dinar. Cesta na jih byla opravdu super. Silnice byly parádní, aut na cestě málo a zatáček dost. Po několika hodinách jsme dorazili do malého městečka Sisakht. U všech zajímavých míst v Iránu je možnost kempování a Sisakht nebyl výjimkou. Mansour mi ukázal jedno z nejlepších míst na kempování, které jsem kdy viděl. Každé místo mělo svůj vlastní přístřešek pro stan a gril. V podstatě vše, co potřebujete pro komfortní stanování. A hlavně, vše bylo zadarmo.

V době mé návštěvy byla většina turistických míst volná. Turistická sezóna byla už u konce. Během léta je toto místo plné camperů z celého Iránu. Důvodem je, že v horách jsou teploty mnohem nižší než v okolních městech. V hlavní sezóně jsou všechna místa obsazena stany a je velmi těžké najít kousíček trávy na postavení stanu. Dokonce i parky ve všech okolních vesničkách jsou plné turistů a camperů.

Tu noc, když jsme seděli u ohně, nás navštívili dva pracovníci národního parku. Ze začátku si Mansour myslel, že oba chlapíci byli od tajné policie. Proto byl velmi opatrný se vším, co říkal. Po chvilce zjistil, že se není čeho bát, a tak se atmosféra uvolnila. Největší rozruch vyvolala moje motorka. Nikdo z nich nikdy neviděl takový stroj. A tak proběhlo standardní focení. Na oplátku nám rangeři ukázali videa zvířat žijících v parku. Docela jsme byli překvapeni, že ve skalnatých horách žijí hnědí a černí medvědi, panteři, divocí mufloni a mnoho dalších, zajímavých zvířat. Oba rangeři nás uklidnili, že zvířata žijí vysoko v horách, a proto jsme v kempu v bezpečí. I přesto jsem nechal všechno jídlo zavřené bezpečně v kufrech.

Druhý den jsme zabalili a jeli se projet po národním parku. Pro veřejnost je uzavřen, ale jelikož jsme předešlý večer potkali rangers, tak nám povolili vstup.

Do dalšího cíle mého putování to z národního parku nebylo daleko. Do Shirazu jsme se dostali k večeru a opakoval se stejný scénář. Na okraji města k nám přijelo auto a řidič na mě křičel; „welcome in Iran“. A potom nám nabídl večeři a nocleh. I tentokrát jsme bohužel museli odmítnout. Ubytování jsme i tentokrát měli zajištěno.

Od prvního momentu na mě Shiraz působil velmi dobře. Po ulicích jezdila drahá německá auta a domy vypadaly velmi moderně. V určitých momentech jsem si nepřipadal, jako bych byl v Iránu. Můj přítel Mansour mi ukázal celé město. V centru stojí zajímavý zámek Karin Kham, který místní lidé využívají jako místo k setkávání. Jakmile jsme tam zastavili, byli jsme obsypáni lidmi, kteří se ptali na všechno možné a dělali si spousty selfíček. V jednu chvíli přišla skupinka vojáků, kteří také chtěli fotku. Když jsme se přichystali, jeden si všiml, že mám motorku z Texasu. Najednou mezi sebou začali něco řešit. Mansour se je snažil uklidnit, že je vše v pořádku a není se čeho bát. I přesto se rychle sbalili a do minuty byli pryč. Asi se malinko polekali americké SPZ.

Při mém cestování po Iránu jsem měl docela velké štěstí být ve správný čas na správném místě. Krátce před tím, než jsem dorazil do Shirazu, jsem se dozvěděl, že lidé, nesouhlasící s momentálním režimem, plánují oslavu narození Kýrose II. Velikého,

(Kýros II. Veliký z dynastie Achaimenovců byl zakladatelem perské říše a zároveň jedním z největších dobyvatelů starověku. Jeho jméno znělo ve staroperštině Kúrúš. Tvar Kýros je uváděn v řeckých pramenech.)

který se v iránské společnosti stává čím dál populárnějším. Tento starověký vládce Perské říše proslul tím, že jako první prosazoval lidská práva a vážil si obyvatel celé své říše. Jakmile mi mí přátelé ukázali symbol, který Kúrúš používal, najednou jsem ho viděl úplně všude. Lidé měli přívěsky na krku, mnoho aut a motorek mělo samolepku, anebo lidé měli tento symbol pověšený doma na obraze. Čím více jsem se dozvěděl o tomto vládci Perské říše, tím více jsem rozuměl, proč lidé v Iránu následují jeho filosofii. Jednou z hlavních věcí bylo to, že vybudoval celou říši bez otroctví, což bylo na tu dobu velmi progresivní.

Před tím, než jsme dorazili na oslavu jeho narození, jsme se zastavili v bývalém „slavnostním“ hlavním městě jeho říše, Persepolis. Celé město je velmi dobře udržované a zrekonstruované. Projít celý areál trvalo asi dvě hodiny a opravdu bylo na co koukat. I přesto, že vykopávky moc nemusím.

Z Persepolis to bylo dalších 100 km severně do Pasargadae, což bylo hlavní město Achaemenidské říše. A hlavně, v tomto místě leží jeho hrobka, která nebyla zničena ani Alexandrem Velikým, jelikož i on si velmi vážil tohoto vládce.

Celou cestou ze Shirazu byla doprava velmi hustá. Když jsme se přiblížili k Pasargadae, auta byla naprosto všude a i na motorkách bylo velmi těžké projet. Proto jsme s Mansourem museli „skočit“ s motorkami na pole a po poli všechny předjet. Bylo naprosto úchvatné, kolik lidí tam dorazilo. Nic takového se v historii Iránu ještě nestalo. Štěstím bylo, že ani policie takový nával nečekala, a tak nebyla připravena zasáhnout. S motorkami jsme se dostali dost blízko hrobky, ale i tak to byla fuška.

Atmosféra celé oslavy byla naprosto úžasná. Všichni byli velmi šťastní a pozitivně naladění. Hodně mi to připomínalo Česko před sametovou revolucí. Bohužel, Iránci nebudou mít jejich revoluci jen tak brzo. A upřímně řečeno, NIKDO, s kým jsem se v Iránu bavil, si ani žádnou revoluci nepřeje. Oni nenávidí svoji vládu, ale také si na druhou stranu uvědomují, že Irán je jedinou stabilní zemí v regionu a vědí, že revoluce by tuto stabilitu naprosto rozvrátila. Naprosto jsem s nimi v tomto souhlasil. Když se člověk podívá na obě strany od Iránu, kde západní státy zkoušely implementovat svoji demokracii a jak to dopadlo!! Prostě katastrofa!! Všichni v Iránu jen doufají, že západní státy nebudou chtít dělat tyto experimenty i u nich. Lidé chtějí změny, ale musí být postupné a dobře kontrolované.

Být na této slavnosti bylo něco neskutečného. Mohl jsem vidět, jak se v Iránu pomalinku uskutečňují změny, které si všichni přejí. Ještě vloni byla tato slavnost zakázána, ale současný iránský prezident je dosti progresivní. Je vidět, že se ve společnosti něco děje. Tento rok se slavnosti zúčastnilo něco mezi 500 000 – 750 000 lidí. Nikdo nevěřil, že tolik lidí vůbec přijede, a to se tam dalších 30 % lidí nedostalo. Zůstali viset v zácpách na dálnicích. Nevím přesně, ale vypadalo to, že jsem byl jediný zahraniční turista, který se této slavnosti zúčastnil. Cestovní kanceláře měli zakázáno ten den vozit lidi do Pasargadae a já jsem se policejní kontrole vyhnul, jelikož jsme ji s Mansourem objeli po poli.

V jednu chvíli začali lidé, shromáždění okolo hrobky, zpívat iránskou hymnu z doby před islámskou revolucí. Myslím si, že to bylo velmi odvážné. Pamatuji, jaké to bylo v Československu, když lidé veřejně vzpomínali na období svobody. Naštěstí v tomto případě tam nebyl dostatek iránských policajtů, aby to zastavili. Před tím, než celá akce začala, policie vybudovala zátarasy kolem celé hrobky. Když jsem se přiblížil blíže, tak jsem viděl, že dav všechno povalil. Lidé zcela pokojně stáli v těsné blízkosti hrobky a zpívali.

Když se začalo stmívat, hrstka policistů, která tam byla, začala amplionem křičet na lidi, že akce je u konce a že všichni musí opustit místo hrobky. Nikdo na jejich výzvy nereagoval. Další lidé klidně přicházeli k hrobce a jiní zase odcházeli. Nás čekaly asi dvě hodiny jízdy nazpět do Shirazu, a tak jsme se zapadajícím sluncem hrobku také opustili. Toto byl zatím jeden z nejsilnějších zážitků mého cestování. Když jsme šli nazpátek k motorkám, viděli jsme, jak další tisíce lidí jdou k hrobce vzdát hold největšímu vládci Persie. Když jsme byli už na silnici a vydávali se směrem k Shirazu, viděli jsme další stovky aut stále se snažících dostat do Pasargadae. Nikdo si ani v nejbláznivějším snu nedokázal představit, že přijede tolik lidí. Myslím, že celá akce trvala dlouho do noci i přes snahu policie to ukončit. Jsem opravdu zvědav, jaký průběh budou mít tyto oslavy příští rok. Věřte či ne, ale vy tomu spíše uvěříte, že večer v televizi nebyla o tomto pokojném shromáždění ani jediná zmínka.

Když vás něco baví, čas utíká velmi rychle. A toto byl můj případ v Iránu. Ani jsem se nenadál a měsíc utekl jako nic. Před tím, než jsem Irán opustil a vydal se na cestu do Arabských Emirátů, jsem ještě navštívil poslední větší město na mé cestě. Bandar Abas je nejjižnějším přístavním městem Iránu a jedním z hlavních obchodních uzlů. Druhý den po příjezdu jsem si šel koupit lístek na trajekt. Velké překvapení pro mě bylo, když jsem zjistil, že trajekt, kterým jsem plánoval plout, je zrušen kvůli vojenskému cvičení iránského námořnictva. To bylo velké zklamání. Ztratil jsem čas, který jsem měl naplánován na návštěvu Ománu, před tím, než budu posílat motorku do Indie.

Na druhou stranu mi zase až tak nevadilo zůstat v Iránu ještě další týden, ve kterém jsem měl možnost navštívit tamní universitu a pomoci s výukou angličtiny nebo si zajet na ostrov Qeshm, který má nádherné pláže a úžasná panoramata.

Dostat motorku z Iránu do Dubaje byl docela solidní oříšek. Po mé zkušenosti si už nikdy nebudu stěžovat na servis, kterého se standardně dostává v Evropě nebo kdekoli po Americe. Když člověk jede na trajektu z Anglie do Francie, tak zabere 30 minut se nalodit a 20 minut vylodit. V případě trajektu z iránského Bandar Abas do Dubaje to je jeden celý den na Iránské straně a potom jeden celý den v Emirátech. Na obou stranách používají stejnou taktiku. Když tam člověk dorazí, tak nikdo neví nic a snaží se nabídnout drahou službu agenta. Já jsem se nenechal zastrašit. Slušně jsem jim poděkoval a vybojoval jsem si všechny dokumenty sám. Opravdu to byly dva plné dny tvrdého úsilí, které nakonec opravdu stály za to.

Radim Cejnar

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s