Cesta kolem světa na KTM 990 ADVENTURE: Irán – první část

I přesto, že Arménie má mnoho co nabídnout, moje návštěva byla celkem krátká. Hlavním důvodem celkem rychlého přejezdu byla následující země, jelikož jsem chtěl maximálně využít vízum, které jsem měl na 30 dnů. Země, o které mluvím, je Irán. Země v dnešní době skloňovaná v mediích značně negativně. O to více jsem chtěl tuto zemi prozkoumat a poznat. Články od lidí, kteří Irán navštívili, byly naopak velmi pozitivní.

Most spojující Arménii a Irán jsem přejížděl s určitým respektem. Nevěděl jsem, co očekávat na druhé straně. Obrázek, který je vytvářen západními medii, není nejlepší. Poslední věc, kterou jsem očekával, byla partička mladých a vysmátých vojáků, kteří mě zastavili při sjezdu z mostu a začali se mě dost dobrou angličtinou vyptávat na moji motorku a cestu kolem světa. Sám jsem tomu nemohl uvěřit, s jak pohodovým přístupem zkontrolovali moje vízum. Pak mě doprovodili do hlavní budovy celnice, přičemž se mnou udělali dalších asi dvacet selfíček.

Dalším krokem bylo dostat se přes imigrační, což byla o dost serióznější záležitost. V hlavní odbavovací budově jsem přišel za jediným policistou, který kontroloval pasy místních, a dal jsem mu svůj pas. On do něho chvilku koukal a pak někam zavolal. Potom do něho koukal ještě déle a listoval skrz všechny stránky. Po asi 10 minutách se objevil starší chlápek v civilu (asi jeho boss) a pozval mě k sobě do kanceláře. V tu chvíli jsem si říkal „do hajzlu“, tohle nebude tak jednoduché, jak to vypadalo na začátku. Když jsme se posadili u něho v kanclu, tak začal listovat mým pasem a hledat něco v počítači. Po chvilce se mě začal vyptávat na informace, které jsem napsal do žádosti o vízum v Praze. To jsem docela koukal. Měl k dispozici veškeré údaje. Po celou dobu otázek a odpovědí byl ten chlápek velmi seriózní. Po asi 10 minutách sáhnul po razítku, orazítkoval můj pas a když mi ho podával, lehce se pousmál a řekl: „enjoy Iran“. Euforie, kterou jsem v tu chvíli pocítil, je stěží popsatelná. Zbýval jeden „malý“ krok, a to dostat moji KTM, která je registrována v USA, přes celníky.

Dokument, který je velmi důležitý pro přechod hranic s motorkou, se jmenuje Carnet de Passage. V ČR ho vystavuje pražský Autoturist. Po předložení Carnetu iránským celníkům trval celý proces asi 20 minut. Všichni mluvili solidní angličtinou a byli velmi příjemní. Když jsem opouštěl celní prostor, lidi se na mě koukali jak na blázna. Radost, kterou jsem cítil, a zvuky, které jsem vydával, patřily spíše do oddělení opic v nějaké ZOO.

Ještě před tím, než jsem se vydal prozkoumávat Irán, jsem si musel vyměnit peníze. V Iránu nefunguji karty Visa/MC, a proto veškeré peníze, které budete potřebovat, musíte přivézt v hotovosti. V prostoru celnice jsem našel chlápka, který mi nabídl výměnu v docela dobrém kurzu, a tak jsem to vzal.

První místo, které jsem navštívil, byl Tabríz. Docela velké město na severu Iránu. Doprava byla celkem hustá, ale řidiči byli ohleduplní. To bylo fajn. Bylo celkem pozdě, tak jsem našel místní park, kde se dalo kempovat. Postavil jsem stan a vydal se do města okouknout, jaký Irán vlastně je. První bližší setkání s místními lidmi bylo v malém obchůdku s mobilními telefony. Chtěl jsem si koupit místní SIM kartu. Bohužel to nešlo. V ten den začal jeden z nejvýznačnějších iránských svátků. Po tři dny všichni Iránci vzpomínají úmrtí jejich třetího proroka, Al-Husayna. Bylo mi vysvětleno, že jeho zavražděním byla zachráněna odnož islámu, která je vyznávána právě v Iránu.

Svátek spočívá v tom, že lidé se tři dny oblékají do černého a zpívají smuteční písně. Muži se bijí do hrudi, čímž naznačují bolest, kterou trpí při vzpomínce na jejich proroka. Ulice jsou plné lidí zpívajících a předvádějících smuteční tance. Celý večer jsem chodil mezi nimi a nikdo si mě ani nevšiml. Sem tam mě zastavili a nabídli místní sladké koláče a čaj. Další důležitou součástí svátku je podávání různéých typů jídla a pití. Všude na ulici bylo možné se zadarmo najíst, což pomáhalo mému rozpočtu.

Druhý den jsem měl v plánu se sbalit, během dopoledne pokoukat po městě a vyrazit do Teheránu. Centrum města bylo zavřeno díky svátku, a tak jsem motorku zaparkoval u zátarasu, kde stálo několik policajtů. V tu chvíli jsem byl obklopen místními lidmi, kteří se mě začali velmi dobrou angličtinou vyptávat na všechno možné. Bylo to naprosto neskutečné, s jakým nadšením mě lidi přijali. Ze všech lidí okolo jsem přijal pozvání od tří kluků, kteří se nabídli, že mi ukáží město. Domluvili, že mi policajti pohlídají motorku. Díky tomu jsem s nimi mohl bez obav projít celé město. V průběhu asi dvou hodin mi ukázali mnoho zajímavostí, počínaje místní ohromnou mešitou až po klasickou čajovnu se spoustou vodních dýmek.

Když už jsem byl skoro na odjezdu, kluci se mě zeptali, zda bych ještě něco nesnědl, než se vydám na cestu. Bylo kolem jedné odpoledne, a tak jsem souhlasil. Řekli mi, že jejich babička bydlí za rohem a že mi před tím, než vyjedu, udělá nějakou omeletu. Nabídka podívat se do iránské domácnosti mě lákala natolik, že jsem nemohl odmítnout. Po ujetí asi 200 metrů jsme se ocitli před nádherným domem, do kterého jsem byl pozván. Jakmile se otevřely dveře a já vstoupil dovnitř, uvědomil jsem si, že ten den asi neodjedu. Stal jsem se „obětí iránského únosu“.

Význam „iránského únosu“ je dost jiný, než si asi představujete. Dům, do kterého jsem vstoupil, byl plný lidí, kteří měli takovou menší rodinnou party. Od babiček až po novorozence tam byli všichni členové rodiny a všichni se se mnou chtěli bavit. Ihned mě usadili doprostřed místnosti a začali se předhánět v otázkách na všechno možné. Po dvou hodinách jsem si uvědomil, ze jsem ještě nejedl a že mám dost hlad. Tak mi ihned nabídli ovoce a ujistili mě, že oběd se vaří a že bude hotový do jedné hodiny.

Celé odpoledne uteklo nesmírně rychle a pozdní oběd byl neskutečně dobrý. Poprvé jsem si vyzkoušel, jaké to je jíst na perských kobercích. V Iránu nepoužívají stoly a celá rodina jí na zemi v obývacím pokoji. Není to tím, že nemají peníze na stůl, prostě to je jejich tradice.

Celý večer pokračoval ve stejném duchu a já měl možnost se dozvědět mnoho o iránských tradicích. Host je pro ně bůh a dělají vše, co je v jejich silách, aby se o něj co nejlépe starali. Podávání ruky ženě je zakázáno, pokud ona nepodá ruku jako první. Jídlo se jí zásadně pravou rukou. Alkohol je striktně zakázán. Když jsou ženy doma, nosí šátek na hlavě jen, pokud přijde dovnitř cizí člověk (volba je pouze na nich). Pokaždé se musí nechat čas na to, aby si šátek nasadily. Když jsem vešel dovnitř, polovina žen šátek měla a polovina ne. Na konci dne neměla šátek ani jedna mladá žena nebo babička! Druhý den jsem byl svými „únosci“ propuštěn. Ani při nejkreativnější představivosti by mě nenapadlo, že mé první dva dny strávené v Iránu budou takové, jaké byly.

Jízda do Teheránu byla docela pohodová. I přesto, že na iránských dálnicích nejsou motorky povoleny, jsem na jednu „naskočil“ a nikdo s tím neměl žádný problém. Iránci vybírají mýtné jako Francouzi. Pokaždé, když jsem dorazil k mýtné bráně, mi závoru otevřeli zadarmo. Nechali mě projet a přitom mi ještě mávali. Když jsem se dostal do blízkosti Teheránu, doprava se náhle velmi změnila. Najednou byla všude okolo mě auta a připadalo mi, jako bych se ocitl uprostřed nějakého automobilového závodu. Každý se předháněl a pokud někde bylo i jen malé místečko, hned se tam namáčknul.

V Teheránu jsem bydlel u jednoho bikera, kterého jsem poznal přes jiného bikera, kterého jsem potkal cestou. To byl nejlepší způsob, jak poznat Teherán. Ashkan pracoval v prodejně specializované na KTM a Kawasaki. V Iránu není možné registrovat motorku větší než 249 ccm. Zajímavé je, že se tam dá koupit jakákoliv motorka, jen se na ní nesmí oficiálně jezdit. V průběhu celého měsíce jsem viděl několik band motorkářů na silničních speciálech bez značek. V podstatě pro ně bylo v pohodě si vyjet. Policie používá maximálně dvěstěpadesátky, takže je nemá šanci chytit.

Ashkan mi ukázal hory v okolí Teheránu. Mně jen padala čelist. Celá oblast byla porostlá lesy a vše bylo zelené. Silnice byly parádní a velmi dobře udržované. Připadal jsem si jako někde v Evropě. Teherán je velké a moderní město, které si nezadá s jakýmkoli evropským. Jediné, co jsem si přál při ježdění po Teheránu, bylo mít menší motorku, která by mi dovolila lépe manévrovat mezi auty.

V Iránu neexistují žádné bary nebo kluby. Tancování a alkohol jsou zakázány, a tak si lidi musí najít jinou zábavu. Většina mladých lidí každý večer chodí do kaváren, parků nebo restaurací, kde si povídají a sdílejí své zážitky. Ze začátku mi to přišlo docela zvláštní. Nemít pivo v ruce při tom, když jsem byl někde v podniku s dalšími lidmi. Po krátké době ten pocit úplně přešel a najednou jsem se začal cítit o dost lépe než když bych měl pivo. Najednou jsem zjistil, že mám daleko více z každé konverzace a že dokážu daleko lépe naslouchat člověku, se kterým se bavím. V západní civilizaci se konzumace alkoholu stala zvykem podporovaným velkými korporacemi a většinou, když lidi jdou někam ven, alkohol musí být součástí jejich konverzace.

Irán je obrovská země. Jeden měsíc nebyl moc času na to, abych viděl vše, co mě zajímalo. Po týdnu v Teheránu jsem se vydal do Esfahanu. Přes mého kamaráda Ashkana jsem potkal dalšího motorkáře, který shodou okolností bydlel v Esfahanu a zrovna se vracel z Teheránu domů. Přidal jsem se k němu. Mansour žil zhruba dva roky motorkářským životem. Projezdil celý Irán křížem krážem. Pro mě bylo docela štěstí ho potkat. Poradil mi, která místa navštívit a která vynechat.

Krátce po opuštění Teheránu jsme projížděli větším městem Qom. Mansour mě připravil na to, že toto místo je velmi zvláštní, protože je náboženským centrem celého Iránu. Stejně jako Teherán je velmi moderní a vypadá skoro jako západoevropská města. Qom je ale naprostý opak. Všichni lidé oblékají velmi tradiční oblečení. Ženy jsou neustále v černém a muži v dlouhých černých nebo bílých šatech.

V Qom jsme se s Mansourem stavili za dalším motorkářem, který nás chtěl potkat a také pozvat na oběd. Jak jsem už zmínil dříve, host je pro Iráčany bůh. Oni vyhledávají možnosti mít hosty a nezáleží, jestli to jsou turisté, nebo iránští přátelé. Oběd byl skvělý a jako vždy po obědě následovala mísa ovoce a černý čaj. Čaj se v Iránu pije neustále. Od rána do večera. Způsob, který používají, je také velmi zvláštní. Nedávají si cukr do čaje, ale dají si ho mezi zuby a potom čaj prosávají přes něj. Při množství čaje, které každý den vypijí, zkonzumují velké množství cukru.

Jakmile jsme se s Mansourem dostali na periferii Esfahanu, najednou k nám přijelo auto a začalo stahovat postranní okno. Už jsem si říkal, že nám někdo jde vynadat za to, že jedeme vedle sebe. Velkým překvapením bylo, když chlápek v autě na mě zakřičel: „welcome in Iran“. Posunky naznačoval, že nás chce pozvat na jídlo a že u něho můžeme spát. Nejdříve jsem byl dost překvapený, ale pak jsem si uvědomil, že jsem v Iránu a že lidé prostě mají rádi hosty. S respektem jsme tuto nabídku odmítli, jelikož jsme měli nocleh u Mansoura doma, kde na nás čekala celá jeho rodina. Než jsme dojeli k němu domů, dostali jsme další dvě nabídky na jídlo a nocleh.

Esfahan je dost velké město s velmi bohatou historií. V centru jsem objevil jedno z nejkrásnějších náměstí, která jsem kdy viděl. První pocity, když jsem začal procházet přes Naqsh-e Jahan Square, se velmi těžko popisují slovy. Celkový prostor, všechny budovy okolo, různí lidé, fontány uprostřed. Vše dohromady vytváří prostor, který je velmi uklidňující. Přitom v ten samý okamžik vzrušující. Pokud se někdy dostanete do Iránu, tak určitě musíte navštívit toto náměstí během dne a také noci.

Radim Cejnar

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s