Nejdřív musím sám sobě položit dvě zcela „zásadní“ otázky. První je, proč jsem na motorkách začal jezdit. A druhá, kam v tom poměrně širokém spektru „motorkářství“ vlastně patřím.

K motorkám jsem se vrátil ve svých 45ti letech, po 24 let trvající pauze, kdy jsem měl k motorkám naprosto indiferentní vztah. Impulzem byl jeden pozdně večerní, spíš noční rozhovor s tehdejším moderátorem Frekvence 1, Standou Berkovcem, kdy jsem řešil jistý životní zlom a všechny trable s ním související. Když jsem lamentoval, že už nevím co mám dělat o víkendech, kterých jsem se málem začal bát, on lakonicky prohlásil: „Ty vole, tak si kup motorku“. V noci jsem o tom přemýšlel a do rána bylo rozhodnuto. Teď šlo jenom o to jakou. I to vlastně vyřešil za mne.

Takže jsem si v obchodě Deyl & Šulc v Průhonicích objednal modrou HONDU HORNET CB 600 S. To, že jsem o ježdění, kromě 24 let starých zkušeností s Jawou 250, nevěděl vůbec nic, byla jedna věc a to, že mě ani nenapadlo se alespoň s někým svézt na nějakém bezpečném místě druhá. Řekl bych, že mnohem děsivější. HORNET měl bezmála 100 HP, takže asi 7 x víc než Jawka. Na motorku jsem neměl vůbec, ale vůbec nic. Vše jsem koupil najednou, v jeden den a na jednom místě, taky u Deyla & Šulce. Jednoho krásného, tuším květnového rána, mě moje dcera přivezla převzít novotou vonící Hondu svým malým Yarisem. Technik, který mi motorku předával, se trochu divil jak asi chceme motorku do toho malého auta, bez přívěsu, naložit. Když jsem mu řekl, že na ní chci odejet, jen s velkým sebezapřením skrýval své obavy o můj zdravý rozum. No prostě jsem se mu určitě jevil jako absolutní blb, který neví co dělat a tak si koupí motorku. Jako blb jsem si já začal připadat v okamžiku, kdy jsem na motorku sednul a nastartoval motor. V ten moment jsem se začal vážně obávat, že skončím v keřích protějšího svahu, protože při rozjíždění určitě nedokážu zároveň zatočit, notabene do poměrně prudkého kopce. Ježdění na horském kole pro toto opravdu nebylo dostatečnou přípravou. Najednou jsem nevěděl, jestli to mám zkusit do kopce (větší riziko) a nebo raději z kopce, což jsem vyhodnotil jako riziko menší. Menší riziko zvítězilo. Nevzpomínám si už přesně, ale nejspíš na neutrál, s „nenápadným“ odrazem nohou, jsem „odejel“ – z kopce. Měl jsem pocit, že jsem z nejhoršího venku. Kolik času mi zabrala cesta, po naštěstí téměř prázdných silnicích a ulicích, cestou na Vinohrady, kde jsem tehdy bydlel, už ani nevím. Taky se mi stalo, že jsem stál na křižovatce vedle policejního auta a měl jsem silný pocit, že ONI vědí líp než já co se děje a že se těší na to, co vyvedu. Asi díky mým andělům strážným a dobré vůli Horneta se mnou spolupracovat, jsem bezpečně dojel až domů.

Následovalo několik dnů intenzivního popojíždění, rozjíždění a brždění po Praze a jejím okolí, až jsem se, po několika dnech vrátil do Průhonic pro SPZku a na výměnu oleje. Když mne technik viděl živého a zdravého, dokonce s nepoškozenou motorkou, evidentně se mu ulevilo.

No od té chvíle jsem jezdil a jezdil, víkend co víkend, někdy i v týdnu. Po Čechách a Moravě jsem sjezdil kde co, dokonce jsem se nechal ukecat i k účasti na jednom nejmenovaném motorkářském srazu což mi dalo tu zkušenost, že podruhé už NE. Standa Berkovec mi řekl ještě jedno moudro, které se vyplnilo téměř beze zbytku; „Až budeš mít najeto tak 4 000 km, tak si začni dávat pozor. Začneš si totiž myslet, že už to umíš a nejspíš si rozbiješ hubu“. Stalo se přesně jak říkal. Na tachometru bylo něco málo přes 4 000 km. Při odbočování z Legerovi (pražská magistrála) do Rumunské, mi, na nějakém mokrém, rozmazaném prachu, kterého jsem si ve své nezkušenosti nevšiml, podjelo přední kolo a motorka skončila pod, také doprava odbočující, pekařskou Avií. Její řidič musel mít úžasné periferní vidění, protože si toho nějakou šťastnou náhodou všiml a tak stačil zastavit dřív, než Hornet skončil pod jeho zadním kolem. Motorku jsme společně postavili na kola, zjistili, že jí prakticky nic není (o mě vůbec nešlo) podali si ruce a já odejel. Paradoxní bylo, že o pár desítek metrů dál stálo několik policejních aut a houf policistů a nikdo z nich si toho ani nevšiml. Holt – klika začátečníka.

A příště už pojedeme do Alp, což bude také legrace.

Petr Fryč