Hned ve druhém roce svého ježdění jsem si řekl, že už je nejvyšší čas vyrazit někam dál. Kam jinam, než do Alp. Díky tomu, že jsem řadu let spolupracoval s agenturou APT, starající se v severoitalské provincii Trentino Alto-Adige o cestovní ruch, nebyl problém zajistit ubytování (na náklady státu ☺). Díky tomu, že jsem spolupracoval s marketingem Honda ČR, podařilo se mi zapůjčit pro sebe a pro mé další dva spolujezdce, cestovní endura. Měli jsme  Transalp, Varadero a Africu Twin. Vzhledem k tomu, že ani jeden z nás se v té době nemohl považovat za zkušeného jezdce, to bylo dost odvážné. No ale budiž. Odvážnému štěstí přeje.

Náš první výlet byl pětidenní. Tři noclehy (první až třetí) jsem měl zajištěné. Hned na první den jsme si, vzhledem ke svým nezkušenostem a nebo právě proto, naložili docela pěknou porci kilometrů. Namířeno jsme měli k přátelům do Fürthu a Kaprunu.

Parťák Tomáš (Varadero), který se mnou vyjížděl z Prahy, přijel asi o hodinu později než měl. Takže už jízda do Písku, kde byl sraz účastníků zájezdu, byl slušný fofr. Projet všednodenním, dopoledním provozem polovinou Prahy, pak po dálnici na Příbram a zbytek po dost frekventované silnici až do centra Písku. Časový skluz jsme dohnali zkrácením přestávky a z Písku jsme pokračovali už ve čtyřech. Přibyl k nám Michael (Africa Twin) a Igor (Suzuki SW 650). Strakonice, Vimperk, Strážný a byli jsme v Bavorsku. Díky vrozené inteligenci ☺ jsme byli schopni jet od začátku v perfektní sestavě, rychle a bezpečně. Takže kilometry docela svižně naskakovaly. V Passau jsme přejeli na pravý, rakouský břeh Innu a po krásných venkovských silnicích jsme v pěkném tempu dojeli na krásné, historické náměstí v Burkhausenu, kde byla naše první občerstvovací zastávka. V příjemné předzahrádce jsme relaxovali snad hodinu. Pohoda. Z Burkhausenu jsme pokračovali směrem na jih, na Bad Reichenhall, Lofer, Saalfelden a Zell am See, až do Fürthu. Na první den toho bylo fakt dost, ale nepotkala nás žádná krize a tak to byl krásný den v sedlech. Ve Fürthu už na nás čekal náš kamarád Jožo z Bratislavy (Suzuki Intruder). První krize nastala v noci, kdy jeden účastník zájezdu chrápal tak neskutečně a vytrvale, že kdokoliv, kromě něj, se nevyspal. Já spal s ním na pokoji, takže jsem to schytal z první ruky a v absolutní kvalitě.

Ráno, po probdělé noci, samozřejmě za moc nestálo. Navíc lilo jako z konve, takže se nám ani nechtělo ven. Někdy kolem desáté se to začalo velmi mírně protrhávat a tak jsme přece jen šli do sedel. Až do Mittersillu to jakž takž šlo, ale při výjezdu k tunelu na Felbertauern-strasse nás to málem spláchlo a před tunelem padal sníh. Jízda tunelem byla docela očistcem. Byla v něm strašná zima, ale na druhou stranu v něm neprší. Když jsme z tunelu vyjeli na jižní straně, čekalo nás nádherné překvapení v podobě blankytně modré oblohy, slunce, tepla a suché silnice. Protože jsme byli v časovém skluzu, museli jsme vynechat přejezd průsmyku Staller Sattel a jeli údolím na Lienz a italské Dibiaco (Toblach). Tady jsme si, stále za krásného, teplého a prosluněného počasí, dali krátkou občerstvovací pauzu. Ani už nevím proč jsme do Cortiny d`Ampezzo nejeli přes Lago Misurina, ale po málo zajímavé silnici, vedoucí skoro rovně stále lesem, přes Ospitale. Asi proto, že jsem ji měl najetou z cest autem na lyže. Cortinu jsme projeli jejím okrajem a začali jsme stoupat na náš první alpský průsmyk, kterým bylo Pso. Falzarego. Obloha se začínala rychle zatahovat, viditelnost se skoro každým metrem zhoršovala a když jsme kousek pod průsmykem vyjeli z lesa, opět lilo jako z konve a ještě k tomu jsme vjeli do mraků. Zastavili jsme na parkovišti, které bylo skoro těsně pod mrakem. Někde nad Cortinou se nám ztratil Jožo. Po chvíli čekání jsem nastartoval a vrátil se celým kopcem až do Pocolu. Tam nikde nikdo. Ostatní zatím pod průsmykem čekali a mokli. Nikoho totiž v tom blbém počasí nenapadlo, že v sedle je útulná hospůdka. Vrátil jsem se nazpátek a jeli jsme dál. Každý měl naštěstí u sebe adresu hotelu, kdyby se něco stalo. V hustém dešti jsme velmi opatrně sjeli krásné serpentiny do Andráz, projeli Arabbou a namířili si to do našeho dalšího průsmyku, Pso. Pordoi. Lilo a lilo, takže jsme jeli doslova potokem, viděli jen mokrou silnici a jinak skoro nic. Průsmyk jsme přejeli, protože nemělo vůbec cenu zastavovat. Sjeli jsme do Canazei, kde aspoň trochu přestávalo pršet a údolími Fassa a Fieme dojeli až do našeho cíle, kterým byl hotel, na jehož jméno si už samozřejmě nevzpomínám, v Cavalese. Jožo na nás čekal na terase a divil se kde jsme. Když nás na výjezdu z Cortiny d`Ampezzo ztratil, dal si hotel do navigace a jel. Na rozdíl od nás ho navigace vedla přes Pso. Giau a Pso. Fedaia do Canazei. Taky z průsmyků neviděl vůbec nic a když jsme tam po pár letech byli znova, tak mi nevěřil, že už tam byl. Pro nás, jako stále ještě nováčky to byl náročný, ale zajímavý den plný úplně nových zkušeností a situací. Hlavní bylo, že jsme byli všichni v pořádku.

Třetí den začal pro změnu nádherně a velice optimisticky. Val di Fiemme, jak ho většinou známe, zalité sluncem. Z terasy hotelu byl nádherný výhled na všechny okolní vrcholy o den dříve utopené v hustých mracích. Paráda. Těšili jsme se, že strávíme nádherný den na alpských horských silnicích. Protože jsme to tam ještě moc neznali, do Bolzana jsme jeli ne pře Pso. Lavazé, jak jsem jezdil vždy v dalších letech, ale údolní silnicí přes Ora. Z Bolzana, také díky neznalosti, jsme až do Merana jeli po dálnici. Až za Meranem začala trochu (pro nás tehdy) horská silnice. Po té jsme, v dost hustém provozu, dojeli až do obce Spondigna, kde je odbočka na bájné Passo Stelvio. Tady jsem se dohodli, stejně jako mnohokrát později, že do průsmyku si každý pojede podle svého a sejdeme se až nahoře. Už tehdy jsem s sebou vezl kameru. Ne takovou, jaké vozíme dnes, které se vejdou do kapsy, ale tehdy běžnou videokameru, vážící něco kolem kila, na mini kazety. Abych ji měl jak přimontovat, měl jsem s sebou kloubový držák značky Manfrotto, který měl v rozloženém stavu skoro jeden metr. Tento držák, aby to vůbec nějak fungovalo, jsem upevnil na zadní rám a pod pravou nohou ho vedl k nádrži. Proč jsem ho nedal nalevo, kde by se mi kamera i lépe ovládala dodnes nevím. Jak se to klepalo si asi každý dovede představit. Díky za dost účinný stabilizátor. Vyjel jsem. V Trafoi jsem musel  zastavit, abych dotáhl šrouby „stativu“, protože se to tak nějak sklepalo. Smůla byla, že mě předjela partička Holanďanů na nějakých dost těžkých cruiserech. Naivně jsem si myslel, že je na lehounkém Transalpu dostanu hravě za sebe. Opak byl pravdou. V ostrých zatáčkách to absolutně nešlo a jakmile se zatáčka začala rovnat, tak díky obřímu krouťáku mi hravě ujeli. Se železnou pravidelností se to opakoval až snad do dvou třetin kopce, kde jsem je, za cenu mírného rizika, nakonec udolal. Zatáčky jezdili tak pomalu, že jsem musel buď zastavit, nebo jet na jedničku s nohama na zemi a za zatáčkou byli najednou pryč. No ale dobrý, byla to další cenná zkušenost. První výjezd do jakéhokoliv nového průsmyku je vždy velkým zážitkem, protože se před námi otevře pokaždé jiné horské panorama, ale o Stelviu to platí několikanásobně. Nejenom, že se na obě strany otevírá krásný výhled na svahem se kroutící silnici, ale pohled na zaledněné vrcholy přesahující 3 000 m n.m., je fascinující. Čas strávený v takovémto prostředí nám dá strašně moc. Ještě nás ale čekal hezky kus cesty a tak jsme tady nemohli strávit tolik času kolik by si to zasluhovalo.

Zpátky do sedel a jede se. Stejně jako výjezd jsme si užívali i sjezd západním úbočím do Bormia. Silnice i krajina mají naprosto jiný charakter a zase novým zážitkem byl průjezd tunely ve spodní části trasy. V Bormiu jsme dotankovali nádrže a odbočili do Valfurva, směrem k dalšímu legendárnímu průsmyku, Pso. Gávia. Krásným zážitkem byl výjezd ze Santa Catariny Valfurva do průsmyku. Vezmeme-li to odspodu, tak nejprve jedeme krásnou vegetací, po doslova parkové silnici a v horní polovině naopak otevřeným, skalnatým terénem, umožňujícím krásný výhled na okolní vysokohorské štíty. V sedle ještě ležely hromady zmrzlého sněhu. Blízkost ledovců je prostě znát. Sjezd z průsmyku do Ponte di Legno byl docela dramatický. Alespoň pro mě. Úzká silnice, ostré zatáčky, absence svodidel, pod silnicí většinou dost strmý svah. Holandské a nebo belgické obytňáky s řidiči nevalné úrovně, kteří fakt v horách neumí jezdit. Každá zatáčka je pro ně nepřítel. V jednom místě jsem zalitoval, že nemám namontovanou kameru a tak jsem zastavil. Jak jsem nějak přestal vnímat co je a není sklon, tak jsem nezařadil jedničku a motorku postavil na policajta. Jakmile jsem z ni slezl, dala se do pohybu. Zapracovala reflexe. Raději jsem ji nechal padnout na sebe než na zem. Tak jsem tam byl v takovém polo sedu, polo dřepu, nemohl se ani pohnou, aby motorka nešla na zem a nehnul jsem ani s ní. Všichni kámoši byli daleko přede mnou. Okolo projelo, zcela bez zájmu, několik aut. Klika byla, že jsem se nastal jejich objetí. Naštěstí jel odspodu nějaký motorkář. Zastavil a během asi pěti vteřin byla motorka zase na kolech. Než jsem se stačil narovnat, zorientovat a otočit, abych mu alespoň poděkoval, byl ten tam. Kameru jsem nechal tam kde byla, tedy v kufru, a jel jsem raději dál. Výjezd do Pso. Tonale, kde jsem měl domluvený další nocleh, už proběhl bez komplikací. Večer za námi přijela „delegace“ z APT a proběhl ve velmi přátelském duchu. Byl pátek a měli jsme hotovo.

Sobotní ráno opět nevěstilo nic dobrého. Nad horami se převalovali těžké, temné mraky a ve vzduchu bylo doslova cítit hodně vody. Z Pso Tonale jedeme přes Dimaro, okolo Lago Sta. Giustina, a přejíždíme Pso. Mendola. Tento úsek jsme ještě stihli za sucha. Jakmile jsme ale vjeli do údolí řeky Adige, u Bolzana, bylo zle. Z našeho původního záměru, přejet z jihu Pso. Pénnes, nezbylo nic. Hory se opět topily v hustých, dešťových mracích, v nejvyšších partiích to hrozilo sněhem. Byl by to masochismus, ještě k tomu dost o hubu. No a tak jsme najeli na dálnici a po té, pravidelným tempem, valili až na Brenner. Na posledním sjezdu před průsmykem jsme sjeli z dálnice a zaparkovali u první hospody v italské části městečka. Měli jsme toho dost. Pomalu se začalo šeřit a tak jsme museli řešit kde složíme hlavy. V průsmyku se nám nechtělo zůstávat. Sice bylo časné léto, ale ve vzduchu poletoval sníh. Takže do sedel a jet. Sjeli jsme do rakouského St. Jodok am Brenner a začali hledat nocleh. Povedlo se na první pokus. Pan domácí vyvezl z garáže své Porsche a nechal nám v ní zaparkovat motorky. Čekala nás skvělá večeře, pár piv, pohodlná postel a zasloužený spánek. Po nádherném, slunečném pátku to byla pořádná sobotní sprcha. Trochu jsme se obávali neděle. Bylo totiž nutné se dostat až domů. A to byl ještě pořádný kus cesty.

Nedělní ráno bylo naštěstí slunečné. Tedy ne úplně, ale aspoň trochu. Nepršelo. Po silnici 182 jsme sjeli do Innsbrucku a ač nemaje dálniční známky, vlítli jsme na dálnici a přesně předpisovou rychlostí dojeli až do Wörglu. Tady jsme dálnici opustili a najeli na o dost příjemnější údolní silnici 312, po které jsme si to upalovali až do Bad Reichenhallu, kde se kruh uzavřel. Tady se od nás trhnul Jožo, který si to po rakouské dálnici namířil na Vídeň a Bratislavu. No a naše zbývající čtyřka si to namířila zpátky na sever. Vlastně skoro po té samé trase, po které jsme jeli ve středu, pouze v opačném směru. Svižným tempem jsme upalovali na Passau, Strážný a do Písku. Tam došlo k dalšímu dělení. Michael byl doma, Igor se vydal ke známým, u kterých přenocoval do pondělí a my s Tomášem se v nedělním podvečerním provozu vydali do Prahy.

Naštěstí všechno dobře dopadlo. Nikomu se nic nestalo a motorky jsem vracel bez jediného škrábance. Když jsem se na to podíval zpětně, tak největším hazardem bylo dostat se ve středu dopoledne z Prahy a v neděli k večeru absolvovat cestu po Strakonické do Prahy a bezpečně se dostat až na Vinohrady.

Co mi tato cesta dala? Spoustu sdělitelných i nesdělitelných zkušeností. To, že ježdění po alpských silnicích a to i za špatného počasí, je-li na to jezdec dobře připraven, je bezpečnější než jízda po našich silnicích i za ideálních podmínek. Že v horách potkáte skvělé lidi, kteří vám pomůžou. Dalo by se pokračovat, ale to si necháme zase na jindy.

(Z této první cesty se bohužel dochovalo pouze minimum fotek.)

Příště se podíváme zase do jiných hor.

Petr Fryč