Cesta kolem světa na KTM 990 ADVENTURE: Turecko > Gruzie > Armenie

TURECKO

Jižní Evropa a hlavně Balkán byla pro mě, před tím než jsem vyrazil na tuto cestu, velká neznámá. Po projeti všech zemi Balkánu, v průběhu jednoho měsíce, jsem začal této části Evropy malinko rozumět a opravdu jsem si ji oblíbil. Nicméně i přes to, že bych tam mohl strávit další měsíc či dva, a určitě by to nebyla nuda, jsem musel vyrazit dál na jihovýchod, protože zima se kvapem blížila.

Překročit hranice do Turecka bylo velmi jednoduché. Jediné co celníci kontroluji, je zelená karta, techničák a pas. Během 20ti minut jsem byl odbaven a mohl vyrazit směr Istanbul. Od hranic to byl jenom malý kousek a tak jsem se moc nezdržoval a během několika hodin dorazil do města, spojujícího Evropu s Asii. Nerad zůstávám delší dobu ve velkých městech a Istanbul nebyl výjimkou. Po prohlídce historické části města, na evropské straně, jsem se vydal přes Bospor do Asie. Radost, kterou jsem v tu chvíli pociťoval, byla nepopsatelná. Přejetím mostu jsem se ocitl na pátém kontinentu, který jsem v průběhu mé cesty navštívil.

Potřeboval jsem pár náhradních dílů, takže jsem musel najít místní obchod KTM. Ten ale byl bohužel zavřený (státní svátek). Když jsem se chystal hledat nocleh v nějakém hostelu, tak se najednou objevili dva kluci taky na KTM. Dal jsem se s nimi do řeči a oba potvrdili, že příští den bude obchod zase otevřený. To mi udělalo radost. Kluci mě pozvali na pivo, což jsem nemohl odmítnout. První otázka, kterou jsem si nemohl odpustit, byla ohledně jejich pití alkoholu. Oba se začali smát a vysvětlili mi, že jsou sice věřící, ale nechtějí, aby jim náboženství diktovalo co musí a nesmí. Prostě chtějí, aby jim náboženství sloužilo a ne aby oni sloužili náboženství. Chvilku po tomto rozhovoru jeden vstal a přinesl ke stolu pizzu s pěkně vypečenou slaninou. Všichni tři jsme se do ni pustili a za chvilku byla ta tam.

Z Istanbulu jsem zamířil na jih. Už nějakou dobu jsem ve spojeni s holčinou ze Singapuru, která sama vyrazila na svém starém skútru VESPA na cestu kolem světa. Projela Thajsko, Indii, Pákistán, Irán a momentálně se nacházela na jihu Turecka. Původně jsem neplánoval jet až tak na jih, ale příležitost setkat se s Juvenou osobně jsem si nemohl nechat ujit. Celé jižní pobřeží Turecka je turisticky velmi zajímavé, ale to pro mě nebylo lákadlem. Najdou se tam krásná, turisticky téměř nedotčená místa. V přesně takovém místě jsem se s Juvenou setkal. Asi tři noci jsme kempovali nad útesem lemujícím motýlí údolí a nepřístupnou pláž (na pláž se dalo dostat pouze lodí a nebo dost nebezpečným, asi hodinovým trekem).

Po několika dnech se naše cesty rozdělili. Juvena mířila na západ a já to vzal naopak na východ, až jsem dorazil do malého městečka Cappadocia. Toto městečko je známé domy, vtesanými do skal. Přátelé mi doporučovali navštívit toto místo a také zde absolvovat let vyhlídkovým balonem. Normálně nemám takovéto turistické atrakce rád, ale v tomto případě jsem jim byl vděčný za dobrou radu. Z Cappadocia, každé ráno, ještě před úsvitem, startuje 50 -100 horkovzdušných balonů. Ty prolétají skalnatým údolím a umožňují cestujícím vidět něco, co se nikde jinde vidět nedá. Piloti musí být speciálně vycvičeni. Prolétají údolím, kde musí být velmi přesní, aby nenarazili do útesů a nebo jiných balonů. Let netrvá dlouho. Kolem osmé ráno jsem byl už nazpátek v hostelu, abych si dal ještě hodinku šlofíka než vyrazím prozkoumat Cappadocii ze sedla.

Po dvou oddechových dnech, strávených sledováním balonů, jsem se vydal na cestu napříč Tureckem, až k Černému moři. Spousta mých známých mě varovala, abych byl při návštěvě Turecka ostražitý. Jedinou věcí na co jsem si musel opravdu dávat pozor bylo, abych pil dost vody. V Turecku každý a neustále, po celý den, pije čaj. V malých skleničkách, které připomínají naše štamprle, dostanete čaj úplně všude. Většina Turků jsou muslimové a tak nepiji alkohol. Proto mi přišlo, že to nahrazuji čajem (jen můj osobní názor). Kdekoliv jsem se zastavil, tak jsem byl pozván na čaj. Za jeden den jsem mohl vypít až 30 čajů a to dost dehydruje. Zajímavé je, že Turci vyslovuji čaj úplně stejně jako my. Prostě ČAJ.

Centrální Turecko je pro motorkáře úžasné. Všude vysoké hory, krásné silnice, málo aut a hlavně skoro žádná policie. Proto jsem to mohl vypalovat jak jsem chtěl. Normálně rychleji než 120 km/h nejedu. Musím šetřit motorku, aby vydržela co nejdéle. Máme před sebou ještě pořádný kus cesty. Také jsem byl příjemně překvapen, jak jednoduše se dalo v Turecku kempovat na divoko. Většinou nebyl problém najít místečko někde na úpatí kopce s pěkným výhledem. Jediné, co mě občas vyrušilo, bylo stádo ovcí a ovčák brzo ráno procházející okolo.

Než jsem se nadál, přiblížil jsem se k malému městečku Bayburt na severovýchodě Turecka. Když jsem se bavil s několika bajkery v Antálii, tak mi poradili jednu z nejnebezpečnějších tureckých cest (D-915), která začínala právě v Bayburt a vedla na sever k Černému moři. Do Bayburt jsem dorazil odpoledne a chvilku přemýšlel, jestli už na takovou cestu není trochu pozdě. Nakonec jsem se rozhodl do 915ky pustit hned a nic neodkládat. Našel jsem benzinku, abych měl plnou nádrž a k když jsem lidem u ní říkal kudy se chci k Černému moři dostat, jen nevěřícně kroutili hlavami. Upozornili mě, že je tam velmi hustá mlha a sníh. Ani to mě ale neodradilo a vyrazil jsem.

První úsek byl celkem v pohodě. Ještě v Bayburt bylo krásné a teplé počasí. Jakmile jsem se ale ponořil do hor, začalo pršet a teplota rychle klesla. V malých vesničkách na úpatí pohoří jsem se malinko zdržel. Byl čas zahánění dobytka do stájí a silnice byla plná krav, rozvážně kráčejících ke svým chlévům. Ani tato malá zdržení mě neodradila a já se pomalu šplhal serpentýnami na průsmyk Soganli Gecidi Rakim (2 330 m n.m.). Cesta byla kamenitá s občasnými výmoly a spoustou bláta. To je terén, který moje 990ka přímo miluje a proto výjezd do průsmyku byla hračka. Už jsem si říkal, zda to bylo všechno co má tato cesta pro mě připraveno. Samozřejmě, že to „nejlepší“ mělo teprve přijít. Jakmile jsem přejel průsmyk, cesta se zúžila a mlha zhoustla tak, že jsem viděl maximálně tak na jeden metr před přední kolo. K tomu, když se připočítá teplota pod bodem mrazu a sníh, dostaneme opravdu dost pekelné podmínky. V ten moment jsem si říkal, že tady může jít o krk a tak jsem hodně zpomalil a začal se ukrutně soustředit. Navigace mi sice zhruba ukazovala cestu, ale na to jsem se nemohl úplně spolehnout. Už několikrát se mi stalo, že kvůli stavu cest jsou trasy přes hory odkloněny na jiné, které v mapách nemusí být vůbec a to byl také tento případ.

8-turecko_d915

Po asi půl hodině velice pomalé, opatrné a soustředěné jízdy jsem se dostával do trochu nižších poloh a podmínky pro jízdu se postupně zlepšovaly. Viditelnost už byla asi tak na 10 metrů, takže jsem konečně viděl i útes, ve kterém je celá cesta vytesána. Pohled to byl neskutečně krásný. Mě se opravdu líbil, ale své mámě ho raději ukazovat nebudu.

Asi po dalším kilometru se stalo něco naprosto nepředstavitelného. Něco, co jsem si ještě před nějakou půl hodinou nedokázal představit ani v duchu. Mraky, kterými jsem projížděl v průsmyku se najednou rozestoupily a já viděl celé údolí, rozprostírající se v hloubce pode mnou. Pohled to byl dech beroucí. Hlavně po několika posledních kilometrech, kde jsem bojoval skoro o vlastní život. Zastavil jsem a doslova s otevřenou pusou jen koukal a koukal.

Od tohoto naprosto neskutečného místa až k Černému moři to už byla zcela rutinní záležitost. Na pobřeží jsem dorazil už za tmy. Od kamaráda jsem měl kontakt na místní motorkářský klub v Rize, který mi nabídl nocleh v jejich klubovně. Taková nabídka se neodmítá a když jsem jim ještě ten večer vykládal, jak jsem pokořil D-915tku, tak všichni lokálové jen kroutili hlavami. Oni by se tam prý v takovýchto podmínkách nikdy nevydali.

GRUZIE a ARMENIE

Z Rize to byl už jen malý skok do Gruzie. Přechod turecko-gruzínské hranice byl velmi rychlý. Najednou, jak mávnutím kouzelným proutkem, jsem se ocitl o 30 let nazpátek. Rozdíl mezi Tureckem a Gruzii byl opravdu znatelný. Do té doby jsem si to ani moc neuvědomoval, ale v Turecku i na velmi odlehlých místech investuji do infrastruktury a bydleni. V celém Turecku jsem viděl velké stavební projekty. Nové silnice a mosty, přehrady, obytné domy a také několik opravdu velkých univerzitních kampusů. V jednu chvíli jsem si až říkal, kde na tohle všechno Turecko bere peníze, protože veškerá tato výstavba je financována státem. Mám na to několik teorií, které si ale nechám pro sebe. Na gruzínské straně hranice to vypadalo, že Gruzínci pojem “investice” snad ani neznají.

Gruzie je celkem malá země a na jihu toho zase tolik zajímavého není. Přes mého přítele, Petra Fryče, jsem získal kontakt na jednu českou slečnu, žijící v Gruzii, které nevadilo mi ukázat Tbilisi. Tak jsem se tam hned vydal. Jak jsem předpokládal, hlavni město nikdy nereprezentuje celou zem. Gruzie nebyla výjimkou. Když jsem přijel do Tbilisi, objevil jsem velmi moderní a rozvinuté město, naprosto odlišné od ostatních části země. Opravdu mě to příjemně překvapilo a i přes to, že velká města moc nenavštěvuji, tak sem bych se ještě rád podíval.

9-gruzie_tbilisy_110-gruzie_tbilisy_2

Nicméně, po jednom dni v Tbilisi byl čas se znovu vrátit do hor. Gruzie má v tomto směru opravdu co nabídnout. Většina krásných destinaci se nachází na severu země, blízko hranice s Ruskem. Nejdříve jsem rychle „skočil“ do Stepansminda, podívat se na jednu z nevyšších hor Gruzie, Kazbek (5 033 m n.m.). Také jsem si nemohl nechat ujit příležitost udělat několik fotografii Gergeti Trinity (kostel Nejsvětější trojice). Jedna noc tady bohatě stačila a já se mohl vydat na druhou stranu pohoří, do oblasti zvané Tusheti.

O Tusheti (národní park) jsem slyšel mnoho zajímavého a tak jsem byl opravdu zvědav jaké to opravdu je. První velkou výzvou je se vůbec do této oblasti dostat. Hlavni vesnicí oblasti je Omalo, kam vede pouze jedna cesta, překonávající skoro 3 000 metrů vysoký průsmyk. Trasa je asi 70 km dlouhá a po celou dobu se jede po neupraveném, rozbitém a kamenitém povrchu. Po celé délce nenajdeme jediné svodidlo, zato není nouze o úzké pasáže s někdy až kilometrovými převisy.

V Bolívii jsem projel cestu smrti. Cesta do Omala byla úplně jiný kafíčko. Hlavním úskalím byla její délka a náročnost. Vyžadovala pekelné soustředění celých 70 km. Spousta horských potoků, mnoho technicky náročných pasáží, které střídají přímé a rychlé úseky. Auta, vozící místní obyvatele a turisty tam a zpět, dávají celou cestu za čtyři hodiny. Mě se to podařilo zdolat za dvě a půl hodiny. KTM je jako dělaná pro takovýto terén a i když na ni vezu celé své „živobytí“, tak si s touto cestou poradila velmi dobře.

Když jsem dorazil do Omala, tak mi to přišlo jako v jiném světě. Neskutečný klid, který na mě zde dýchl, byl velmi nakažlivý. Prostě jsem si sednul do křesla na verandě hostelu ve kterém jsem spal, vychutnával jsem si polévku, kterou udělala paní domácí a snažil se pochopit, co se vlastně děje. Následující den jsem se vydal na průzkum okolí. Z Omala se dá jet do dalších, menších vesniček, které mají jedno společné. Mnoho let nazpátek tyto vesnice hrály velmi důležitou úlohu v obraně hranic Gruzie. Proto jsou v celé oblasti Tusheti vybudovány staré strážní věže. Já jsem měl štěstí na počasí, které mi umožnilo vidět většinu těchto unikátních staveb, roztroušených po celé oblasti.

I když se mi opravdu nechtělo, po několika dnech v Omalu jsem musel spakovat své věci a vydat se dál. Zima se blížila a místní obyvatelé mi říkali, že za několik týdnů i oni musí Omalo opustit. Během zimy v celé vesnici zůstává jenom asi 15 lidi, kteří se o všechno starají. Cesta do Omala je zavřená až do května a nikdo nemá šanci se dostat ani tam a nebo nazpátek.

Z Tusheti už to byl jenom kousek na Arménskou hranici. Odbavení proběhlo docela rychle. Jen mi to připadalo, jako bych se vrátil do centrální Ameriky, kde se platilo za proclení motorky a kde se na hranicích pohybovala spousta nejrůznějších individui.

15-armenie

Jeden můj kamarád mě upozorňoval na to, že v Arménii, hned za hranicemi, hlídkují policajti, vybírají si zahraniční vozidla a snaží se je usvědčit z přestupků, které vůbec neudělali. Nebyl jsem výjimkou. Asi 10 km za hranicí se mnou začal „závodit“ chlápek v nějaké starší Audině. Nejdříve jsem se chytnul a ujel jsem mu. Náhle jsme se však přiblížili k vesnici, a protože jsem věděl o hrozbě policajtů, tak jsem zpomalil a vesnici projížděl podle předpisů. Chlápek v Audi mě v tu chvíli předjel a prolítnul vesnicí hodně nad povoleným limitem. Můžete si tipnout, koho policajti zastavili a obvinili. Jasně, že jsem to byl já! Pozvali si mě k jejich autu a začali mě vykládat, že jsem jel rychle. Já se začal smát a snažil se jim vysvětlit, že chytili nesprávného řidiče. Oni na to, že mě mají natočeného na kameře. Tak jsem jim řekl, že jim zaplatím pokutu, když mi ukážou záznam. Samozřejmě, že nic ukázat nemohli, protože nic neměli. Tak jsem se s nimi slušně rozloučil a bez placeni se vydal na cestu napříč Arménií.

Co jsem slyšel od jiných cestovatelů, tak v Arménii je zajímavé pouze hlavní město Jerevan a výhled na tureckou horu Ararat (5 137 m n.m.) I když Arméni si stále mysli, že Ararat je jejich. Co se týká Jerevanu, opravdu mě překvapilo velmi pěkné centrum se spoustou zajímavých plastik od umělců z celého světa. Celé město působí velmi kompaktně a uspořádaně. Já jsem měl štěstí, protože v době mé návštěvy město oslavovalo „pouhých“ 2 798 let od založení. Dva dny na prohlídku města bylo naprosto dostatečných a já se mohl vydat na jih, směrem k íránské hranici. Už jsem se nemohl dočkat, až překročím hranici do země číslo 55 a začnu prozkoumávat jednu z nejméně známých zemí na mé cestě kolem světa.

Radim Cejnar

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s