Do pohoří MONTS DU JURA je to sice trochu z ruky, ale jedeme-li třeba do Savojských Alp a nebo ještě dál, byl by hřích toto sice nevelké, ale velice zajímavé a milé pohoří minout. Pohoří se táhne v mírném oblouku doslova kopírujícím Ženevské jezero a tvoří přirozenou švýcarsko-francouzskou hranici.

Na severu pohoří začíná zhruba na úrovni Lac de Neuchâtel a na jihu tvoří jeho hranici údolí, kterým vede dálnice A 40 spojující Ženevu s Lyonem. Jakýmsi pomyslným centrem pohoří, je nádherné, 10 km dlouhé Lac de Joux, jehož hladina je v nadmořské výšce 1 004 m. Jezero leží v nádherném, širokém údolí, snad spíš na náhorní planině obklopené skalnatými a zalesněnými horskými hřebeny. Zajímavostí Vallée de Joux je také to, že kromě skutečně ekologického zemědělství je jedním z center švýcarského hodinářského průmyslu, který tady má již mnohaletou tradici. Sídlí zde světoznámé firmy jako jsou Audemars Piguet, Blancpain a nebo Patek Philippe. Nejvyšším místem je vrchol Cret de la Neige, vysoký 1 720 metrů, tedy o 117 metrů víc, než je nejvyšší vrchol České republiky. Jakmile vjedeme do pohoří, budeme se většinou pohybovat v nadmořských výškách nad 1 000 m.

Ani se to nezdá, ale směr údolí, které se táhne od severovýchodu k jihozápadu a hlavně v zimě převažující proudění vzduchu způsobuje, že je toto místo také nazýváno Vaud Sibir. Ani koncem srpna, když jsem tudy jezdil, tady nebylo zdaleka takové vedro jako na úrovni Ženevského jezera. V Ženevě bylo 30^oC, u Lac de Joux minimálně o 10^oC méně.

Pohoří Monts Jura není protkáno takovým množstvím kilometrů silnic, aby se tam dalo jezdit několik dnů. Stojí za to tam ale přijet, strávit tam třeba celý den, klidně i dva, ať na břehu jezera, mimochodem nádherně čistého a docela teplého, navštívit nějakou z farem produkujících skvělé místní speciality, jako jsou sýry Comté, Morbier, Bleu de Gex, solené maso a klobásy z Morteau a nebo nádherná vína z Arbois, či Bugey. Po dohodě je prý možné se podívat i na výrobu hodinek. Toto jsem nevyužil, protože jsem se o tom dozvěděl až později.

Pohoří Jura je nejzalesněnější oblastí Francie. Více než ¾ pohoří leží na francouzském území. Příjemné tady také je, že pohoří nepatří k turisticky frekventovaným místům a proto je tady klid, který nám umožní do sytosti si vychutnat krásu horských lesů, potoků, vodopádů, skalních masivů, horských žlebů, které jsou v jiných pohořích obklopeny zástupy turistů a kolonami jejich aut a autobusů. Svým klidem a krajinou mi Monts Jura připomíná nedaleké severně odtud se rozkládající Vogézy a německý Schwarzwald. I tím, že se zde pohybujeme v nadmořských výškách v rozpětí 400 až 1 720 m a pohoří je dlouhé cca 200 km.

Zdejší silnice.

Asi i vzhledem k absenci turistických tras a určité odstrčenosti, ne snad zanedbanosti, tohoto nádherného regionu (možná naštěstí) od regionálních vlád obou sousedících států, zde není kvalita silnic (celkově) na úrovni právě třeba výše zmíněného Schwarzwaldu, nebo bavorské oblasti Allgau, kudy sem vede ideální trasa. Takže stroje s tvrdším pérováním a bez možnosti nastavení podvozku do režimu comfort jako jsem měl já na KTM 1290 Super Duke GT, tady s námi mohou občas trochu pohazovat, ale oproti stavu, na který jsme zvyklí v naší domovině, je to na velmi vysoké úrovni. Takže SUPER. Za celý den (pravda, bylo pondělí), kdy jsem projel většinu pohoří od jihu k severu a jinou cestou zase nazpátek, jsem potkal snad čtyři a nebo pět motorek a aut ne o mnoho víc. Motorkáři byli turisté, stejně jako já a – stejně jako já – nikdo z nich nikam nepospíchal.

Asi nás k tomu vedla zdejší příjemná krajina a projížděné obce, kde bylo doslova cítit klid a skutečnost, že tady nikdo nemá potřebu někam pospíchat.

Moje trasa začala v centru Ženevy, takže jsem se musel prokousat ranní dopravní špičkou z centra, kolem letiště na francouzskou hranici. Nejprve jsem, přes Gex vyjel do 1 320 m vysokého horského sedla Col de la Faucille. Zajel jsem se také podívat do zdejšího lyžařského střediska Mijoux. V létě tam bylo samozřejmě skoro „mrtvo“, ale podle počtu dopravních zařízení a sjezdových tratí si dovedu představit, že v zimě to tam musí být docela příjemné. Odtud jsem pokračoval poměrně hustě zalesněnou krajinou do Vallée de Joux a zastavil jsem se až u nádherného, stejnojmenného, azurově modrého jezera. Chvíli jsem strávil brouzdáním v nádherně čisté a příjemně vlažné vodě a na kávu jsem se zastavil ve velmi klidně vyhlížejícím městečku Le Pont. Prostě idylka.

Le Pont bylo také otočným bodem. Stočil jsem se skoro přímo na západ do Městečka Mouthe a tady na jihozápad do oblasti Forêt du Mont Noir. Po levé ruce jsem měl skalami ohraničené vrcholky Roche Champion (1 325 m) a Roche Bernard (1 289 m). Podél nich jsem jel až do městečka Morez a dál do Les Rousses. Tady jsem se dostal do poněkud „divočejší“ krajiny. Mnohem víc zatáček, víc stoupání a klesání. Už to nebyla klidní romantika, ale začínaly pořádné hory. Jel jsem přes městečka Lamoura a Semptmonce do skutečného Monts du Jura. Bylo to tak zábavné, že jsem se přestal zajímat kudy vlastně jedu a na některých úsecích jsem se vracel, abych si je mohl dát ještě jednou. Systémem zcela náhodných odbočení a vracení se jsem se nakonec dostal až do Bellegarde-s-Valserine, v údolí, kterým vede dálnice spojující Ženevu s Lionem. Už bylo pozdní odpoledne a přišel čas se vrátit na dočasnou základnu v centru Ženevy. Vyrazil jsem tedy po silnicích 1206 a 884 směr Ženeva. Už chvíli problikávalo hladové oko, ale za výjezdem z Bellegarde-s-Valserine se rozsvítilo hodně výrazně. Na těch zhruba čtyřiceti kilometrech nebyla jediná benzinová pumpa. Ani v Ženevě ve směru kterým jsem jel. Na mnoha křižovatkách už jsem raději vypínal motor. Nakonec jsem zastavil až u pumpy přímo před domem, kam jsem dojel fakt doslova na smrad v nádrži.

Pominu-li průjezdy Ženevou, ráno z centra a odpoledne, v třiceti stupňovém vedru, zpět do centra, byl to nádherný výlet. Na hrbolatějších úsecích v horách jsem nastavil podvozek KTM 1290 Super Duke GT na comfort, na všech ostatních na normál a i díky tomu to byla velká paráda.

Petr Fryč