Týden #2

Po dvou týdnech v kanceláři jsem se už nemohl dočkat, až zase nasednu na svou KTM a vyrazím. Tentokrát na západní pobřeží USA. Během pauzy jsem měl možnost udělat několik změn. Hlavně jsem si pořídil nepromokavý bágl, který se dá připevnit na zadní sedlo motorky. Taky jsem koupil boty od SIDI s GoreTexem. V minulém týdnu jsem několikrát pořádně zmokl a mít dobré boty je základ. V pátek jsem sednul na letadlo a vydal se nazpátek do Phoenixu, kde už na mě čekala moje 990 Adventure. Pěkně umytá a oservisovaná v lokálním KTM servisu, který můžu jen doporučit. Chovali se ke mně naprosto úžasně. Celý 5000 km servis udělali pouze za $ 220 (a to i s 2 týdenním garážováním).

Spal jsem znova u mého kamaráda Tomáše a ráno se vydal směr San Diego. Zpočátku je cesta pěkně nudná. Samá rovina a zatáčka se objeví tak jednou za hodinu. Ve chvílích jako je tato vždy děkuji mému mechanickému zámku plynu, který umožňuje nastavit konstantní rychlost a nechat pravou ruku malinko odpočinout. Jak jsem se blížil k západnímu pobřeží, silnice se začala pěkně zvedat a i zatáčky se občas objevily. Den se chýlil ke konci, a tak jsem si našel kemp v jedné indiánské rezervaci ležící v Cleveland National forrest. Kemp byl velmi strohý, pouze se základním vybavením, ale mně to naprosto stačilo a hlavně to bylo „co by kamenem dohodil“ do San Diega.

Ráno jsem vyrazil brzy, abych si San Diego pořádně prohlédl. Ještě před odjezdem z kempu jsem si popovídal s pár lokálama, kteří mi doporučili jedno z nejlepších míst na snídani v San Diegu. Jmenuje se Big Kitchen Caffee. Každému vřele doporučuji navštívit tento podnik, pokud se dostanete na západní pobřeží. Jejich specialitou jsou palačinky a i přes to, že udělat palačinky je celkem jednoduché, tak tyto chutnaly tak nějak lépe. Jedna z věcí, které mě baví na cestování, je poznávat lokální jídlo a tento trip nebyl výjimkou. V Americe to je ale malinko složitější. Většina restaurací jsou řetězce a nabízejí stejné jídlo úplně všude, kde je najdete. Tímto se nemůžete nechat odradit. Každé velké, ale i ta úplně nejmenší města, mají svá lokální, autentická místa, která jsou privátně vlastněna a nabízejí místní speciality. Většinou se dají najít na internetu, ale podle mé zkušenosti je nejlepší se zeptat místních obyvatel, kteří vždy doporučí nějaké autentické lokální místo, kde se dá skvěle najíst.

Když jsem přijížděl do San Diega, byl jsem velmi mile překvapen. V jednu chvíli jsem si ani nepřipadal jako v Americe. Místní architektura a celkově krajina mě spíše připomínala Itálii. San Diego je známo jako jedno z nejlepších míst v USA pro život díky příjemnému, mírnému klimatu. Také je známé hlubokým, přírodním přístavem, který je základnou US Navy. Je možné zde vidět zakotvené i ty největší letadlové lodě. Všechno toto má za následek, že ceny nemovitostí tady v posledních letech raketově stouply. Já jsem se zde zdržel jen krátce. Při průjezdu městem jsem narazil na přehlídku starých aut, chvilku jsem pokoukal, udělal pár fotek a vydal se do města andělů- Los Angeles.

Jedna z věci, které mě opravdu v Kalifornii překvapily bylo, že motorky můžou “cut the line”, což znamená předjíždět auta (mezi pruhy), když jsou v koloně a nebo jedou pomalu. To je velký rozdíl oproti Texasu, kde se toto nesmí. Když budete jezdit na motorce v USA, zjistěte si, jaké zákony kde platí. Každý stát je velmi specifický. V Kalifornii to byl masakr, když jsem viděl, jakým způsobem místní motorkáři lítali mezi auty. Na to, že se Kalifornie snaží ve všem velmi orientovat na bezpečnost, mi toto připadalo jako něco, co se sem moc, nebo spíš vůbec nehodilo.

Neplánoval jsem se zdržet v L.A. moc dlouho. Chtěl jsem jen vidět jednu z nejznámějších turistických atrakci. Hledal jsem slavný „Hollywood Boulevard“, hlavni třídu, na jejíž chodnících jsou umístěny hvězdy slavných herců. Ve filmech a turistických brožurách vypadá toto místo opravdu lákavě. Realita je ale dost jiná. Úlice je úplně plná turistů, převážně z asijských zemí, dělajících si selfie všude kde se dá. Byl čas oběda, a tak jsem našel malé místo mezi dvěma auty na zaparkování motorky a navštívil místní bar vyhlášený skvělými burgery. Po 40ti minutách jsem se vrátil k motorce a čekalo na mě dost nemilé překvapení. Malý lístek přilepený na nádrži mi oznamoval, že jsem se dopustil přestupku při parkování a musím zaplatit pokutu ve výši $ 100. Samozřejmě se mi hned zvedl krevní tlak a nejraději bych ten kus papíru roztrhal. V USA se ale záznamy uchovávají docela dlouho a různé poplatky, a úroky z poplatků můžou z relativně malé částky udělat opravdu velkou sumu docela rychle. Jednou z možností je neakceptovat pokutu a vše vyřešit před místním soudcem. S kýmkoli jsem se ale doposud bavil mi potvrdil, že zaplacení pokuty je nejlevnějším způsobem, jak situaci vyřešit. Soudce v 99ti % případů rozhodne ve váš neprospěch, a pak zaplatíte zhruba trojnásobek. Důvod, proč jsem dostal pokutu, byl červený pruh na obrubníku, který označuje místa, kde se nesmí parkovat. Slouží hasičům, aby se dostali k budově v případě požáru a já si ho prostě jenom nevšiml. V USA si musíte na různě natřené obrubníky dávat pozor. Různé barvy znamenají v různých státech různé věci. Ten burger mě vyšel malinko draho, ale byl jsem na dovolené, tak jsem si nenechal zkazit náladu a vyrazil na malou projížďku po okolí. V jednu chvíli jsem vjel do úzké uličky, která se pomalu začala zvedat a procházela velmi luxusní čtvrtí. Najednou jsem se ocitl pod ohromným nápisem „HOLLYWOOD“. Udělal jsem pár fotek a pokoukal po okolí, zda neuvidím nějakou filmovou hvězdu. Žádnou jsem neviděl, jen se okolo mně mihl veterán, který měl na sobě připevněné konstrukce s kamerami, a tak jsem šel do sedla a vydal se po pobřeží na sever.

Místní, velmi přeplněná silnice, mně přivedla do Malibu Beach, kde jsem plánoval přenocovat v kampu. Předem jsem zjistil, že v těchto místech je pouze jeden kamp. Co jsem si bohužel nezjistil, byla jeho cena. Na vrátnici jsem byl malinko překvapen, když mě požádali o $ 46 za jednu noc ve vlastním stanu. Paní v recepci mě ale na druhou stranu ujišťovala, že moje místo má užasnou vyhlídkou na moře. Velmi brzy jsem ji dal za pravdu. Sám sebe jsem se ptal, kolikrát budu ještě kampovat na Malibu Beach, a tak jsem nakonec zaplatil požadovanou částku. Opravdu to stalo za to. Západ slunce byl opravdu naprosto magický a najednou dávalo jasný smysl, proč lidé z Los Angeles toto místo tak milují. Na večeři jsem si zašel asi 500 metrů dolů z útesu k moři, kde je malá privátní restaurace, Malibu Seafood, kde jsem vyzkoušel místní rybí speciality. Vždy, když jsem blízko moře, si rád dávám „Ceviche“ a tady ho měli opravdu výborné. Po skvělé večeři jsem se zase vydrápal nahoru na útes a hned skočil do spacáku.

I když se mi z Malibu Beach moc nechtělo, ráno jsem sbalil věci a vydal se na jednu z nejlepších amerických silnic pro fandy zatáček. Tak mi to alespoň bylo prezentováno kamarády, než jsem se sem vydal. Je to originální a jedinečná „Route 1“, vedoucí z Morro Bay (CA), do Monterey (CA). Jakmile jsem začal ukrajovat první kilometry, musel jsem mým kamarádům ihned dát za pravdu. Byla to jízda jako na tobogánu. Nahoru-dolu, doleva-doprava a zase nahoru-dolu. Bylo to tak parádní, že mě vždy úplně mrzelo zastavit, abych udělal nějaké fotky. Silnice je úzká a klikatá a míst na zastavení a fotografování moc není. Opravdu jsem si to užíval až mě mrzelo, že jsem se dostal do Monterrey tak rychle. Pro motorkáře je skoro povinností tuto cestu projet, jen si dávejte velký pozor na další auta a motorky. Lidé z Los Angeles sem jezdí protahovat svoje Ducati a Ferrary a dost často řežou i nepřehledné zatáčky.

Jakmile jsem se dostal do Monterey, uhnul jsem do vnitrozemí a začal mířit do hor. Před tím, než jsem narazil na kopce, jsem musel projet úrodnou, zemědělskou oblastí Kalifornie. Občas je zajímavé sledovat jaké různé plodiny se tady pěstují. Poprvé v životě jsem viděl růst bavlnu. Zprvu mi to připadalo jako pole plné popcornu. Tady bylo jednoduché najit kemp, a tak jsem to zaseknul, koupil si skvělé místní zemědělské produkty k večeři a šel se pořádně vyspat na další den, jenž měl být dost zajímavý.

V době, kdy jsem projížděl západní pobřeží, zrovna probíhala debata v US Congressu o navýšení rozpočtu a jelikož Obamovi došli peníze na státní zaměstnance, všichni byli doma a nepracovali. Takováto situace není v USA moc častá, ale už se v minulosti stala. Pokud se sem budete vydávat, sledujte zprávy, aby jste nebyli překvapeni. Na druhou stranu to mělo jednu velkou výhodu a jednu možná i větší nevýhodu. Tou nevýhodou bylo, že byly zavřené všechny národní parky a tím i všechny kempy, takže jsem musel hledat alternativy pro kempování mimo parky, což byla opravdu škoda. Národní parky Kalifornie jsou totiž opravdu úchvatné. Díky odstávce do mnoha parků nikoho ani nepustili, jiné se dali alespoň projet, ale nikdo nemohl v těchto parcích ani zastavit, což se ale moc nedodržovalo. Výhoda spočívala v tom, že parky, kterými se dalo alespoň projíždět, byly zcela prázdné. To byl případ mého dalšího cíle, kterým byl Yosemite National Park. Otevřená byla pouze silnice č. 120 a já jí projížděl celou ze západu na východ. Nebudete věřit, jak já děkoval Obamovi, že poslal všechny státní zaměstnance domů. V parku skoro nikdo nebyl a díky tomu jsem měl silnici jen pro sebe a musím vám říci, že byla opravdu parádní. Byla to taková zábava, že jsem si ani nevšiml, že jsem vystoupal do skoro 3500 m n.m. a teplota klesla z pohodových 20 stupňů na západní straně parku na -3 stupně na východní straně parku. Díky tomu, že jsem neměl teplou vestu, jsem se klepal jako ratlík a uháněl dolů do údolí, kde teplota zase malinko vystoupala. I přes to, že jsem nemohl Yosemite prozkoumat blíže, bylo vidět, že to je naprosto úchvatné místo díky svým granitovým útesům, množství vodopádů a ohromným sekvojovým stromům. Doufám, že se sem ještě někdy dostanu, jelikož to opravdu stoji za to. Z Yosemite National Park jsem sestoupal do údolí, až jsem narazil na T křižovatku, kde jsem se dal doprava a dále pokračoval podél východní strany mohutného horského hřebenu Sierra Nevada. Ten den jsem dorazil do malého horského městečka „Bishop“, kde jsem našel malý lokální motel a hned skočil do sprchy, abych rozmrznul, protože byla pěkná zima i v tomto údolí.

Další den jsem pokoukal po městečku, kde jsem potkal převážně místní obyvatele. V místním rodinném podniku jsem si dal velmi chutnou snídani a pomalu se vydal na návštěvu naprosto opačného druhu národního parku, který leží velmi blízko tomu předešlému. Jak byl Yosemite zarostlý stromy a různou bujnou vegetaci, s teplotami pod nulou a sněhem na vrcholu hor, Death Valley National Park je de-facto pouští s teplotami kolem 30 stupňů i na konci října. Opravdu jsem si užíval to teplíčko, když jsem dorazil do nejteplejšího místa na naší planetě, které se jmenuje Furnace Creek. Zde v roce 1913 naměřili teplotu 56.7 °C. Death Valley mě opravdu překvapilo svou rozmanitostí a pestrostí. I když je to poušť, je tam spousta úžasných objektů na fotografování, a tak jsem se rozhodl tam kempovat. Měl jsem štěstí. Ve Furnace Creek je jenom jeden kemp, který je soukromý, takže se ho nedostatek peněz pro státní správu nedotkl. Západ slunce na poušti byl úžasný a každému vřele doporučuji toto vidět. Ve Furnace Creek jsem potkal pár anglických cyklistů cestujících celý měsíc po Kalifornii. Samozřejmě jsme se dali do řeči a navzájem se bavili historkami z našeho cestováni. Jednou ze zajímavých věcí, kterou jsem se od nich dozvěděl bylo, že daleko nebezpečnější než medvěd je v těchto oblastech, a vlastně po většině amerických národních parků, „mountain lion“ (puma, neboli horský lev). Tato šelma útočí tak, že o ní vlastně vůbec nevíte a skočí na oběť tak, že nemá šanci se ani bránit. Nebezpečí spočívá v tom, že je absolutně nepředvídatelná, což je pravý opak od medvěda. Medvěd se v amerických parcích také hojně vyskytuje a budete na něho včas upozorněni, pokud bude možnost nějakého setkání (ve většině setkání neznamená nebezpečí). Hlavní „problém“ s medvědem je, že musíte nechat všechno jídlo mimo stan, nejlépe ve speciálních schránkách pro jídlo, které patří k vybavení většiny kempů.

To samé, co se dělo v Yosemite, bylo i tady. Hlavní cesta, protínající park ze západu na východ, byla otevřena, ale všechny ostatní byli zablokovány a to tak, že zátarasy nebylo možné projet ani s motorkou. Druhý den ráno, když jsem už opouštěl kamp, se ke mně donesla dobrá zpráva. Obama „našel“ peníze pro státní zaměstnance a díky tomu bude park otevřen. Otevíralo se v osm hodin ráno, což bylo asi za 15 minut. Měl jsem opravdu kliku. Ten den jsem byl díky tomu první, kdo měl možnost navštívit nejnižší místo v Severní Americe, ležící 86 m p.m. (pod úrovní moře) a shodou okolnosti je také právě v Death Valley. Nachází se zde pramen tvořící malé jezírko. Díky tomu, že okolní zemina je prosycena solí, se voda z jezírka nedá vůbec pít. Proto toto místo dostalo název Badwater Basin. Jelikož jsem byl prvním, kdo toto místo, po vynucené pauze, ten den navštívil, mohl jsem udělat fotografie, které by bylo velmi obtížné udělat při normálním provozu. Jezírko Badwater Basin je velmi populární a díky tomu většinou přeplněné turisty. Když jsem odtud odjížděl, potkal jsem několik autobusů plných asijských turistů přijíždějících do parku a každý měl v ruce alespoň jeden fotoaparát. To už mě moc nevadilo, protože jsem měl plnou hlavu další a poslední destinace na mé cestě – Las Vegas.

Z Death Valley to je „co by kamenem dohodil“, a tak jsem odpoledne v pohodě dorazil do tohoto velmi živého a velmi zajímavého města, které každému určitě doporučuji navštívit. Tady končím se svým cestopisem, protože;

„CO SE STALO V LAS VEGAS NAVŽDY ZŮSTANE V LAS VEGAS“.