Původně byla tato akce připravována pro ROYAL ENFIELD. Nesetkalo se to ale se zájmem, a tak jsem ji otevřel, bez rozdílu, na jaké značce, kdo jezdí. Jak se stává, postupně někteří přihlášení začali odpadat. Z různých příčin. Takže nás nakonec jelo pouhých sedm. Ale, mezi námi byli i dva jezdci na strojích nejstarší světové značky, ROYAL ENFIELD.

Účastníci zájezdu, podle abecedy: Vlastik Fadrhonc – CFMOTO, Míra Oborník – CFMOTO, Luboš Rubý – ROYAL ENFIELD, Ondra Řehůřek – HONDA, Marek Štrop – INDIAN, Ivo Žilka – ROYAL ENFIELD a já – CFMOTO.   

Co se počasí týká, letošní rok nevychází úplně ukázkově. V květnu jsme měli v Rakousku déšť a fakt dost strašnou zimu. Tentokrát to bylo podstatně lepší. Pršelo nám jenom v pátek dopoledne a v neděli odpoledne na cestě domů. Sobota ale byla – par excellence. Teplota akorát na ježdění, oblaka jak z obrazů holandských mistrů a když jsme vyjeli na nějaký, vyhlídkový hřeben, fantastické, daleké výhledy na doslova romantickou krajinu.

Městečko YSPER, je skvělou základnou pro okružní vyjížďky po celém Dolním Rakousku, jak severně, třeba pohořím WEINSBERGER WALD, tak i na jih od Dunaje. Blíž k Alpám. Je tam doslova bludiště málo frekventovaných venkovských silnic. Jsou tam vyasfaltované a volně průjezdné i polní cesty. Takže se dá jezdit prakticky všude. Na čemkoliv. Bez děr a záplat v asfaltu. Jede to jak po másle. 

V pátek a sobotu jsme jeli okruhy kolem 250 km, což při jízdě, převážně v zatáčkách a stále do kopce nebo z kopce (občasným přímějším a rovnějším přejezdům se ani tam nelze vyhnout), je naprosto dostatečná porce kilometrů. Víc opravdu není třeba. V sobotu jsme, těsně před polednem, dojeli k nejpopulárnější motorkářské hospodě nejenom v Dolním Rakousku, KALTE KUCHL. Venku byly obsazené snad dva, možná tři stoly. Ani ne celé. Během snad deseti minut se situace naprosto změnila a parkoviště se začalo plnit motorkami všech možných typů. Prostě takové normální, víkendové Kalte Kuchl. To nikdy nezklame.

Nebudu psát, kudy jsme jezdili. Toto není cestopis a ani průvodce. Podstatné je, že to všechny bavilo. Nikdo nespadl, i když na to jednou bylo, mou drobnou navigační chybou, kdy jsem odbočil doslova o pár metrů dřív, než jsem měl, trochu zaděláno. Otáčet Indiána v prudkém kopci není právě něco zábavného. Navigace BEELINE II. ukazuje neuvěřitelně přesně. Možná ji musím víc věřit a když ukazuje, že mám jet někam za plot, kde to vypadá, že cesta nikam dál nevede, tak tam prostě jet. Díky této silničce jsme se dostali na hřeben s přímo neskutečným výhledem.

Na této cestě se mi opět potvrdilo, že je možné jet v jedné, kompaktní skupině, prakticky na čemkoliv. ROYAL ENFIELD 350 METEORA na straně jedné a INDIAN, s motorem, který by mohl klidně pohánět slušně velkou loď, na straně druhé. Naprosto bez problémů s tempem i v těch nejprudších a nejdelších stoupáních. Jedeme přece v jedné partě a není třeba kamkoliv spěchat. Cílem je užívat si společnou jízdu a sdílené zážitky. 

A takhle to na našich vyjížďkách chodí. Z běžných, i když jezdecky atraktivních silnic, nevidíme z přírody a hor skoro nic. Nebo jen to, co každý druhý. Chceme-li něco navíc, musíme trochu jinam. 

A nespěchat.

Petr Fryč