První verze článku byla jako hlášení o stavu unie. Nejsem zprávař a tak to vezmu z jiného konce.

Už jsem psal mnohokrát, že motorka je naprosto iracionální věc. V podstatě nesmysl. Je na tom horko, zima nebo mokro, nic na tom neodvezeme, krom několika jedinců je využíváme pár měsíců v roce. Navíc, v porovnání s auty, je to dost drahá záležitost. O rizicích spojených s ježděním na motorkách psát nebudu. Tomu se říká – osud. 

No jo, ale kolik zábavy a potěšení nám přinášejí. Navíc, motorka má jednu úžasnou vlastnost. Jejím prostřednictvím poznáváme stále nové a nové lidi. Lidi, na které bychom jinak nikdy nenarazili, protože bydlí daleko od nás. A tato společná vášeň, motorka, nám umožňuje je poznat. Navíc to jsou většinou lidé, kteří nám jsou blízcí nejenom tím, že jezdí na motorkách, ale velmi často narazíme na duše doslova spřízněné. 

Také, jedeme-li přírodou, vnímáme ji mnohem intenzivněji, než když jedeme autem. Neoddělují nás od ní okna, plech, ani klimatizace. Cítíme ji, dýcháme ji, vidíme ji od oblohy až po zem. Rozhled se nedá srovnat. Navíc, motorku, jedeme-li sami nebo ve dvou či třech, zaparkujeme prakticky kdekoliv. V přírodě nebo ve městech. To je úplně jedno. Většině lidí nepřekáží.

Když jsem jednou jel, tehdy autem, napříč francouzským Centrálním masivem, tak mne napadlo, že bych tuto krajinu chtěl někdy projet na koni nebo na motorce. Na motorce se mi to o pár let později poštěstilo a bylo to přesně tak, jak jsem si představoval. Intenzita a komplexnost vjemu. Všemi smysly.

YSPERTAL

Tak jsme se tady zase sešli. Vlastně sjeli. V příjemném GASTHOF DREI HACKEN, v městečku Yspertal. Majitelé a příznivci motocyklů CFMOTO. Bylo nás ještě o několik víc než v loňském roce. 27 motorek, 27 jezdců a jezdkyň, a spolujezdkyně. To je asi maximum, co se dá při vyjížďkách zvládnout. Letos včetně nejvyššího vedení firmy. Jsou to srdcaři a pohodáři, pro které je, stejně jako pro jejich přátele, radost něco vymýšlet a organizovat. Nejzásadnější novinkou ale bylo, že dvě dámy jely v sedlech vlastních motorek. Což se často nestává. Slušelo jim to a byly fakt dobré.

Celá společnost se sjela ve čtvrtek před večeří. Na Andreasovi, majiteli gasthofu, bylo vidět, že nás rád vidí. Proč taky ne. Jsme veselá a slušná společnost.

Na rozdíl od loňského roku, kdy bylo počasí téměř dokonalé, byl předpoklad pro tento víkend takový – řekněme – hodně nejistý. Jarně pestrý. Prostě ode všeho trochu. Přičemž v pátek mělo být trochu hůř než v sobotu. Ne, dělám si srandu. Jezdit se přece dá v každém počasí.

Tak k tomu pátku. Chtěl jsem zase, jako vloni, udělat okruh v příjemné pahorkatině Weinsberger Wald, rozkládající se severně od Dunaje. Tady je spousta možností. S obědem na náměstí ve Freistadtu. Tam už to známe. Na začátku jsem chtěl projet krásnou oblastí „Naturpark Jauerling Wachau“. Tenhle záměr se mi ale trochu zhatil. Zhruba v sedmi stech výškových metrech jsme vjeli do hustého mraku. Fakt hustého tak, že nebylo skoro vidět od jedné motorky na druhou. Takže jsem měl docela obavu, kolik lidí se mi v tom mraku poztrácí. Je tam jedna odbočka za druhou. Navigačně nic jednoduchého. Kupodivu se neztratil nikdo. To ale tomu počasí nestačilo. Mrak se posouval, a tak jsme, doslova po pár kilometrech, vjeli do slejváku jako když otočí necky. Pravda, měl jsem to tušit a jet jinudy. Nebo jsme se všichni mohli obléknout do nepromoků. Udělali to jenom někteří. Ti prozíravější.

Takže jsme to nuceně vzali skoro nejkratší cestou zpátky do Yspertálu a sušička měla o práci postaráno. Ještě, že je máme. No nic. Dali jsme si něco na občerstvení, a protože se mezitím vyčasilo, vyrazili jsme na odpolední okruh. Nejprve na oběd. Romantickým údolím podél potoka Große Ysper k Dunaji, po levém břehu veletoku proti jeho proudu, pak na silnicj č. 119 a po pár kilometrech je, po levé straně, Wellnesshotel Aumühle. Vypadá honosně, ale ceny jsou přijatelné a kvalita velmi dobrá. Po obědě to byl takový výběr z toho nejlepšího, co lze v husté síti zdejších silnic najít. Na závěr jsme si dali focení na vyhlídce s krásným výhledem na předhůří Alp, které už známe z loňska. Po návratu se všichni tvářili spokojeně, a to je to nejdůležitější.

Bude-li příště a bude-li nám přát počasí, tak ten přírodní park projedeme ještě jednou. 

Sobotní vyjížďka mířila pro změnu zase na jih. V Greinu jsme přejeli most na pravý břeh Dunaje a začali stoupat na první hřeben, ze kterého se už otevírá fantastický pohled na značnou část východních Alp. Touto silnici už jsem jednou jel, ale z jihu. Takto je to lepší. Tentokrát nám počasí přálo, takže horské štíty jsme měli jako na dlani. Bylo to jenom na koukačku. Zaparkovat 27 motorek kvůli tomu, že by chtěl někdo fotit, prostě nejde. Bylo by to nebezpečné a taky to hrozně zdržuje. Takže jsme jeli vyhlídkovým tempem, aby měl každý možnost se kochat. 

(Jednou jsem se zeptal jednoho známého, jestli má ze svých cest nějaké fotky. A on mi odpověděl, že ne. Že si to všechno pamatuje.)

Naší první zastávkou na kávu měl být „motorkářský“ Gasthof-Galerie Staudach, u městečka Hollenstein an der Ybbs. Ještě minulý rok jsem se tam zastavil, na všech webech jako kdyby fungoval, leč, tentokrát nebudil známky života. Projeli jsme městečkem a namířil jsem do údolí vedoucího napříč přírodním parkem Niederösterreichische Eisenwurzen. Kdo to nezná, vřele doporučuji. Silnice sice místy nebudí dojem průjezdnosti, ale skutečně je. Nádhera. Nesrovnatelně lepší než jet po frekventovaných údolních silnicích. S ohledem na pěší turisty a cyklisty je ohleduplné jet občas skoro krokem, ale jsme tady na dosah přírody. Na skály, mezi kterými cesta vede, se dá doslova sáhnout. Za jízdy nedoporučuji.

Už byl opravdu čas na pauzu a nějaké občerstvení. Když tu náhle se před námi objevil „Herrenhaus Mendlingtal“. Dobře schované, ale nádherné místo v srdci přírody. Turisticky, jak bylo patrno, velmi oblíbené. Sedí se u venkovních lavic, pod korunami stromů a obsluha kmitá. Někteří se tam naobědvali a udělali dobře. K tomu se ale dostanu.  

V Lassingu jsme najeli na silnici č. 25 a po několika kilometrech odbočili na silnici č. 24, do jednoho z nejkrásnějších alpských údolí, které kdysi dávno vyhloubila řeka Salza. Opět to bylo na vyhlídkové tempo. Na více než padesáti kilometrech famózního svezení a přírodních scenérií, se blbě hledá místo pro bezpečné odstavení motorek. Nakonec, kdo chce fotit, musí jezdit sám. Taky to tak dělám.

V Mariazell to byl tentokrát tak trochu malér. Vloni se ještě smělo parkovat i uprostřed náměstí, dnes je to za doslova drakonickou pokutu. Takže jsme se museli rozprchnout a každý hledal nějaké parkování.

A teď jedno doporučení, či spíš varování. Vyhněte se restauraci hotelu Goldene Krone, na spodní straně náměstí, na rohu s Grazer Straße. Na jídlo jsme čekali snad hodinu, možná i déle, číšník byl arogantní a jídlo nestálo za moc.

„Domů“, tedy do Gasthof Drei Hacken, jsem chtěl jet přes horská sedla Wastl am Wald a Kirchberg, protože jsou to málo frekventované, krásné silnice a dál přes Melk. Opět nám do toho hodilo vidle jarně vrtošivé počasí. Wastl am Wald jsme přejeli v ještě docela příjemném mrholení, ale dál to vypadalo, že by nás zase čekal průjezd mrakem, který si to mířil po horském hřebeni přímo nad Kirchberg. Tak jsme na křižovatce, kde to bylo možné, změnili plán a vrátili jsme se údolní silnicí přes Ybbs an der Donau.

I přes některé drobnosti to byl myslím opět povedený výlet. Alespoň soudě podle následných reakcí „účastníků zájezdu“.

Takže – za mne dobrý. V snadno dostupných oblastech, severně i jižně od Dunaje, se dají vymýšlet krásné okruhy do nekonečna. I po těch samých silnicích. Jednou vezmu okruh pravotočivě, podruhé opačným směrem a je z toho úplně nový jezdecký zážitek. Přitom je to doslova – za humny. Má to ale jedno riziko. Je to návykové. Jakmile si zvykneme, že za krásným ježděním nemusí ani tak moc daleko, máme chuť se sem stále vracet. Stačí na víkend. Vlastně to ani není cizina. Není tomu tak dávno, kdy naši předkové byli občany jednoho státního celku. A když si do vyhledavače zadáme heslo „Předlitavsko“, což byla velká část Rakousko-Uherska, uvidíme, jak krásná a také bohatá zem to byla.

Ta zase někdy v sedle.

Petr Fryč  

Foto: Matěj Oliva a Eda Šlampa