HORNÍ RAKOUSKO

Tentokrát se budeme věnovat oblastem nám také geograficky velmi blízkým a těmi jsou Horní Rakousko a Solnohradsko. Zase se budeme vzdalovat od našich hranic, ale na jihozápad. 

FREIWALD a WEINSBERGER WALD jsou horské regiony, rozkládající se v oblasti, kterou zhruba ohraničíme: silnice DOLNÍ DVOŘIŠTĚ – LINZ, údolí DUNAJE až po MELK a pak na sever k Česko–Rakouské hranici. V této krásně zvlněné vrchovině, dosahující nadmořské výšky až 1 000 m n.m., je doslovný labyrint nádherných silnic. Je těžké zde vybrat tu nejlepší. Mou asi nejoblíbenější je silnice č. 119, vedoucí od městečka GREIN, na břehu Dunaje na sever. V obci LINDEN ale odbočím na 119a na KÖNIGSWIESEN, tady doprava na 124 směrem na ARBESBACH a dál, až do MERZENSTEINU. V opačném směru je to stejně krásné svezení, jenom většinou z kopce. Výškový rozdíl mezi nejvyšším místem u Arbesbachu a hladinou Dunaje, je 670 m. Ale to je pouze jeden z mnoha příkladů. 

Podobně zajímavou oblastí je krajina rozkládající se od šumavské hranice až po údolí Dunaje. MÜHLVIERTEL. Z Freistadtu na západ se krásně kroutí „podhorská“ silnice č. 38, ze které je možné, jen tak, „odskakovat“ hlouběji do hvozdů pohoří, které se zde zve BÖHMER WALD. Z naší strany ŠUMAVA. V HASLACH AN DER MÜHL můžeme odbočit doprava, na příjemnou horskou silnici a přes AIGEN–SCHLÄGL přijedeme do Bavorska a k hraničnímu přechodu ve Strážném.

BÖHMER WALD je tzv. bezzásahová oblast. Tedy zdejší lesy vypadají tak, jak by lesy měly vypadat. Pokud nebudeme spěchat, poznáme to i ze silnice. Ale lepší je někde zastavit a udělat si procházku.  

Ale i směrem k jihu, až k Dunaji, je příjemné svezení. Jednou jsem tudy jel, z Dolního Dvořiště směrem na Salzburg a nebýt silných dešťových přeháněk, bylo by to krásné. Tedy ony to nebyly ani tak přeháňky. Jel jsem přesně po okrajem silné bouřkové fronty. Takže, podle toho, kam jsem zrovna jel, jsem buď moknul nebo osychal. Přišlo mi to tehdy docela zábavné. I když jsem moknul svítilo mi na cestu slunce. 

Mezi Dunajem a dálnicí A1 je to z motorkářského pohledu nuda. Zemědělská, placatá krajina, kterou se budeme snažit rychle přejet. Výhodou je, že je tady minimální provoz a dobré silnice. 

Jakmile se ale dostaneme na jih, od dálnice A1, obraz krajiny se dramaticky změní a srdce zaplesá. Dostáváme se zase do hor. Začíná to zvolna, ale už jenom to, že je máme před očima nám zvedá náladu. Je to kraj spíš údolních, poměrně frekventovaných silnic, kde jich vede jen málo z údolí do údolí přes nějaký výraznější kopec. Nic méně, v okolí jezer ATTERSEE a TRAUNSEE, netrefíme-li zrovna prázdninové přesuny rekreantů, se můžeme těšit na parádní svezení. 

Vybereme-li si trasu vedoucí podél západního břehu TRAUNSEE, tak – když projedeme centrem městečka GMUNDEN, po levé straně uvidíme zahradní restauraci s krásným výhledem na jezero. Má dostatek parkovacích míst speciálně pro motorky. 

Pojedeme-li dál na jih, po „SALZKAMERGUT–BUNDESSTRAßE“ dostaneme se na jižní konec jezera, do městečka EBENSEE. Tento úsek bývá velmi frekventovaný, pomalý a je třeba se obrnit trpělivostí, která nám může s vysokou mírou pravděpodobnosti ušetřit dost peněz na pokutách. Jsou tu radary. Odtud je moc hezký výjezd k horskému jezeru VORDERER LANGBATHSEE s kulisou skalnatých masivů KESSELGUPFTURN (1601), GAMSKAMMER (1754) a BRUNNKOGEL (1708).

Co nesmíme zcela jistě minout, je historické městečko HALLSTATT a stejnojmenné jezero na horské říčce TRAUN, nacházející se v hlubokém údolí, kde již některé okolní hory atakují hranici dvou tisíc nadmořských metrů. HALLSTATT je přímo magické místo, kde se historie Solné komory psala již dávno před naším letopočtem a nejstarší záznamy o těžbě soli jsou datovány již 5 000 př. n. l.  Víc najdete zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Hallstatt nebo v turistických průvodcích. Ale zcela jistě je HALLSTATT jedním z míst, které by měl každý navštívit.

SOLNOHRADSKO 

Díky již značně vysokým horám, se z Horního Rakouska do Solnohradska, a také do západního výběžku Štýrska, kterému jsem se v minulém článku nevěnoval, dostaneme buď po některé z mnoha krásných, leč údolních silnic, dálnici nepočítám, nebo přes jeden z nemnoha horských průsmyků. 

Podle mne nejkrásnější cestou je horská (placená) silnice, „POSTALMSTRAßE, vedoucí od jezera WOLFGANGSEE, přesněji obce STROBL, přes náhorní planinu POSTALM, do údolí řeky LAMMER. POSTALM neboli POŠTOVNÍ PASTVINA, je druhou největší náhorní plošinou v Evropě. Název se odvíjí od toho, že se sem vypouštěli na pastvu, takové ozdravné pobyty, koníčci c.k. Rakouské pošty. Jel jsme tudy několikrát, v obou směrech, a nějak se nemohu rozhodnout, která strana je lepší. Asi je to fifty–fifty. Ta severovýchodní je víc v lese, takže je asfalt občas trochu vlhký. Ale neklouže. Jihozápadní strana vede ve spodní části víc po otevřených pastvinách a jak už to v Alpách bývá, může tam být i lepší počasí. Ale vždy je to o náhodě, jaké počasí zrovna máme.

Ikonickým bodem Salcburska je bezesporu GROßGLOCKNER. Přesněji – GROßGLOCKNER HOCHALPENSTRAßE. 

Mekka nejen rakouských, ale snad všech evropských, motorkářů, asi s výjimkou Španělů, kteří to sem mají přece jen trochu z ruky. V rozhovoru, který je na serveru: www.motocykel.sk, jsem řekl, že ho nemám rád. Dovolím si to upřesnit. Byl jsem tam asi šestkrát. Z toho třikrát jsem tam neviděl skoro vůbec nic. Nebo jsem k tomu ještě moknul a jednou jsem ho, někdy koncem srpna, když jsem se tudy vracel z Itálie, přejížděl ve sněžení a hustém mraku. Tři přejezdy, myslím, že ten úplně první a pak úplně poslední, ale bylo krásné počasí. Když máme kliku na počasí a vyjedeme až na vrchol EDELWEIßSPITZE (2 572), můžeme si oči vykoukat. Tak nádherný, ničím nerušený, panoramatický výhled na vrcholky Vysokých Taur není nikde jinde. Za tento pohled stojí i to ne právě malé mýtné. Zatáčky jsou tam také krásné. Pokud zrovna nechytíme déšť, nebo trafik autobusů, karavanů a veškeré té havěti, co se občas motá po horských silnicích. To je potom, jak se říká – „Děsnej vopruz“. Vidíme ty krásné zatáčky a můžeme se na ně ale jenom dívat. Nesvezeme se. V zatáčkách se autobus předjíždí dost blbě a na přímých úsecích, přesně dle zákona neustálého svinstva, proti vždycky někdo jede. Chce to jet sem ve všední den. Salcburská část končí v tunelu skrz průsmyk HOCHTOR (2 504). Což je přesně ten předěl, který často tvoří rozdíl v počasí. Na jižní straně svítí sluníčko a je teplo, a my projedete tunelem – na sever – a za ním začneme mrznout a vidíme tak maximálně pět metrů před sebe (vlastní zkušenost). Takže tolik tentokrát ke Großglockneru. Ale nenechte se tímto odradit. Stojí za to.

V údolí řeky SALZACH, které se táhne od obce KRIMML na západě až po soutok s řekou INN nad Burghausenem, ale pro nás po BISCHOFSHOFEN, je ještě několik zajímavých lokalit, kam se dá vyjet. Jde ale často o uzavřená, neprůjezdná údolí, kudy vedou silnice do vyšších horských partií. 

Je to například STUBACHTAL. Tudy vede, až do nadmořské výšky 1488 m, do střediska ENZINGERBODEN, nádherná, STUBACHTAL PANORAMASTRAßE, na kterou se odbočuje v obci UTTENDORF. Odtud si můžeme udělat výlet lanovkou k TAUERNMOOSSEE, nebo až k vysokohorské přehradní nádrži WEIßSEE, jejíž hladina je v nadmořské výšce cca 2 300 m. Prý je to nejkrásnější přehrada v Alpách. Když se dostatečně nabažíme vysokohorského vzduch a krásných panoramat, můžeme sjet spokojeně zpátky do údolí a vyrazit za nějakým dalším cílem. 

Nesmíme také zapomenout na nejzápadnější kout této rakouské spolkové země, kde se nacházejí přímo skvostné „KRIMMLER FÄLLE“, tedy KRIMMELSKÉ VODOPÁDY. Opravdu stojí za krátký výšlap od parkoviště v obci KRIML. 

GERLOSSTRAßE je placená. Komu by se ale nechtělo platit za těchto celkem nanicovatých asi deset zatáček, najde plnohodnotnou alternativu ve formě krásné, vyhlídkové silnice, na kterou se odbočuje (doprava) v obci WALD IM PINZGAU (ve směru na západ). Okolní hory dosahují nadmořských výšek přes 2 000 m. a tak není kam spěchat. Je třeba se kochat krajinou.

Můžeme se zastavit v ZELL AM SEE, projít se po pobřeží jezera a přes SAALFELDEN AM STEINERNER MEER vjet do údolí sevřeného mezi horské masivy STEINERNES MEER na severu a DIENTENER BERGE na jihu. Je to taková velmi romantická trasa, ze které můžeme v obci MÜHLBACH A. HOCHKÖNIG odbočit na MANDLWANDSTRAßE a po ní vyjet k horskému hotelu ARTHURHAUS nádherně posazenému v horském sedle. Byl by hřích sem jen vyjet, udělat pár fotek z parkoviště, dát si kávu a zase odejet. Je dobré si trochu protáhnout nohy, projít se po okolních svazích, protože teprve z nich oceníme nádheru okolních vysokohorských masivů. Jsme tady v nadmořské výšce cca 1 500 m a okolní hory dosahují výšky přes 2 500 m n.m.

Krásné svezení nabízí také SALZBURGER DOLOMITENSTRAßE, vedoucí krásným údolím mezi masivy TENNERGEBIRGE a DACHSTEIN.

Po této silnici se dostaneme k jihozápadnímu „vstupu“ na POSTALMSTRAßE, o které jsem se zmiňoval už v části věnované Hornímu Rakousku. Jihozápadní, solnohradská strana je otevřenější, zatočenější a nabízí víc výhledů.

Silnice vedoucí přes OBERTAUERN je spíše pohodlná transportní trasa, rozhodně zajímavější než souběžná dálnice A10. 

Kousek dál na východ, již v sousedním Štýrsku, je ale velmi zajímavá a jezdecky atraktivní silnice, zvaná „ERZHERZOG–JOHANN–STRAßE“ vedoucí přes SÖLKPASS (1 788). V těchto průsmycích, musíme ale vyjít op alespoň něco málo výškových metrů ještě víš, uvidíme často zcela rozdílný charakter obou stran zdejších vysokohorských hřebenů. 

To nejzajímavější z obou rakouských zemí se dá zvládnout, včetně „turistického“ programu, který jsem zmiňoval, tak, včetně cesty tam a nazpátek, za čtyři dny. Samozřejmě za předpokladu, že nás extrémně nevypeče počasí. Tady hraje značnou roli hřeben Vysokých a Nízkých Taur. Ten dokáže počasí doslova rozříznout. Jednou jsme vyjížděli od penzionu ve Fürthu, kousek od Zell am See, a měli namířeno do Dolomit. Vyjížděli jsme za docela hustého deště. Na posledním úseku, před tunelem na FELBERTAUERN–STRAßE, už dost hustě sněžilo a teplota vzduchu se limitně blížila nule. V tunelu bal taky strašná kosa. No a na jižní straně hřebene, nad MATREI I.O. bylo nádherné, slunečné, teplé letní počasí. Myslím, že to byl začátek července. Ale to patří k horám. Musíme být připraveni.

V dalším pokračování se podíváme do Korutan, Východního Tyrolska a Tyrolska a také do nejzápadnější a svým způsobem nejdivočejší části Rakouska, spolkové země Vorarlberg. 

Petr Fryč