Je, či není BMW R nineT SCRAMBLER café racer? Rozhodně je tento typ motorky trendem posledních několika let. Návratem ke kořenům. Možná je to logická reakce na přetechnizované a pře-digitalizované, komplikované stroje, které ne každému vyhovují. Taky by se dalo  říct, že v jednoduchosti je krása. A taky že je. Stačí se podívat. A když se svezete, vrátíte se k podstatě ježdění na motorkách. K k tomu nejčistšímu jezdeckému zážitku, nerelativizovanému všemi možnými jízdními asistenty a podobnými berličkami.

BMW R nineT SCRAMBLER má, co se výbavy týká, pouze to pro jízdu nezbytné. Jediné navíc, snad kromě dnes již úplně běžného ABS, je vyhřívání rukojetí. Upřímně řečeno – nevím proč právě vyhřívání rukojetí. Ve špatném počasí na tuhle motorku snad nikdo nesedne. A v zimě už vůbec ne. Jednoduchý, v mezích svých možností perfektně a čitelně fungující podvozek, a jeden jediný „budík“, analogový tachometr, zobrazující pouze rychlost, ujeté kilometry (na čtyři způsoby), teplotu oleje a čas. Zajímavým prvkem je počítání kilometrů když jedeme na rezervu. U ostatních motorek nám ukazuje kolik ještě najedeme. Tady nás počítadlo informuje, kolik už jsme na rezervu najeli. A to ještě dost neobvyklým způsobem. Na jiných motorkách nám „hladové oko“ ukazuje, kolik na rezervu ještě ujedeme. Na displeji se objeví „Trip R“. Při uváděné rezervě 3,5 l, můžeme ujet, dejme tomu, nějakých 50 – 60 km. Já to raději nezkoušel a tak, když se to tam objevilo, jsem jel raději k první pumpě.

Design je vpravdě účelový. Až puristický. Dalo by se říct, že účel světí prostředky. Ve své jednoduchosti je velmi nadčasový a zároveň nekonvenční. U Scramblera budete mít jistotu, že morálně hned tak nezestárne. Vlastně vůbec. On už byl vlastně jako „starý“ vyroben. Jeho design bude jenom zrát. Je to takové upřímné, divoké, vzduchem chlazené „zvíře“, na kterém je větrem, či vodou, v případě, že se mu nevyhne, měrou vrchovatou, chlazen i jezdec. Ten se nemá absolutně za co schovat. Jezdec, ovládající Scramblera, musí mít dost silný charakter. Jinak v jeho sedle a za jeho řídítky nemá co dělat. Být jezdcem Scrambleru je už skoro diagnóza?

Co se podvozku týká, tak kromě ABS je jediným, relativním komfortem seřiditelná zadní pružící a tlumící jednotka. Toť vše. Připočítáme-li k tomu velmi spartánské, téměř ploché sedlo, komfortní svezení moc nehledejme. Není to motorka na polykání stovek kilometrů denně. Ono na cestování, tedy v dnešním slova smyslu, kdy většina majitelů cestovních motorek očekává komfortní svezení, to už od základu není stavěné. Žádná příprava pro nosič, o kufrech raději nemluvě. Něco takového tady nemá co dělat. Tak maximálně nepříliš velkou tašku na zadní sedlo, možná tankbag a nebo ruksak na záda. Aby to mělo styl. A k tomu nejlépe otevřenou helmu a klasické brýle. Takže je to motorka předurčená spíš pro takové trajdání přírodou. Motorka totiž snese i lehčí terén. Ideální je na třeba prodloužený víkend, kdy se sbalím do jedné tašky, kterou přikurtuju na zadní sedačku. A nebo na odpolední sólo vyjížďku. Má to sice dvojsedlo, i zadní stupačky, ale spolujezdkyně, ochotná absolvovat delší vyjížďku, pokud vůbec, by musela mít snad ještě pevnější charakter než samotný jezdec. Takže, ač se to tváří jinak, je to motorka typicky jednomístná.

SCRAMBLER je na první pohled poměrně – nevelký. Dominantní jsou dvouválcový boxer, krásně tvarovaná, plechová nádrž, kulatý reflektor a přední 19“ kolo. Při svých 185 cm jsem neměl sebemenší problém si na něm udělat docela přiměřené pohodlí. Geometrie sezení a držení pro mě ideálně širokých řídítek, tedy všechny úhly a páky, jsou naprosto v pohodě a poskytují velmi uvolněnou jezdeckou polohu. Díky tomu velmi snadné ovládání. Včetně manévrování na místě. Jak jsem už psal, na motorce se není za co schovat. Takže příjemná rychlost, bez zalehávání za řídítka, na což SCRAMBLER taky zrovna není, je tak do 120 km/hod. Aspoň pro mě.

 

A jdeme jezdit. Nasedneme, otočíme klíčkem a zmáčkneme startér. Motor okamžitě naskočí, stroj se zlehka otřese a z výfuků Akrapovič se ozve příjemné, hluboké zadunění vzduchem a olejem chlazeného, dnes již klasického dvouválce Boxer. Necháme ho chvilku vrnět a zařadíme jedničku. Chce to trochu razance. Zařazení se projeví lehkým cvaknutím. A jedeme. Motorka je skvěle ovladatelná fakticky ve všech jízdních režimech a situacích. Pravda, první dojem byl, že jde až moc ochotně do náklonu. Že do něj doslova padá. To bylo ale hned po startu, v hodně pomalé jízdě. Jakmile jsem zvýšil tempo, na motorce se, v mezích možností, trochu uvelebil a našel si „svou“ jezdeckou pozici, stala se jízda velmi příjemnou. Přes Vysočinu jsem si našel trasu, kde se hodně střídají zatáčky a horizonty a také dost často mění stav silnice. Takže jsem si hned na prvních, necelých 150ti km, vyzkoušel prakticky všechno. Dálnici, nově položený asfalt i silnici, na kterou snad posledních 30 let nikdo nesáhl ani lopatou. Natož lopatou s asfaltem. Tady musím vyseknout pochvalu podvozku. Ač na dnešní dobu, plnou elektronických „vymožeností“ velmi jednoduchý, je naprosto perfektní. Díky jeho absolutní jednoduchosti a vysoké kvalitě jednotlivých komponentů, ale i celkové konstrukci, jsou jízdní vlastnosti velmi předvídatelné a hlavně spolehlivé.

Při jízdě na Scrambleru nás nic neruší. Žádné divné zvuky a ani turbulence. I tlak vzduchu, při zvyšující se rychlosti, je příjemný. To jsem zatím nezažil na žádném naháči. I přes minimalistické sedlo jsem na těch necelých 150 km nepocítil žádné nepohodlí. Neříkám, že bych chtěl jet na Srambleru třeba 500 km za den, ale odpolední, dejme tomu 250 km dlouhá vyjížďka, se zastávkou na kávu, je to, pro co je SCRAMBLER stvořen. Přední dvoukotoučové brzdy BREMBO o průměru 320 mm s čtyř pístkovým, pevným radiálním třmenem a zadní jednokotoučová BMW o průměru 265 s dvoupístkovým plovoucím třmenem dokáží motorku spolehlivě zastavit na pár metrech. Nepotřeboval jsem k tomu zkoušet ani žádné brutální brzdění. Navíc, nejedeme-li nějakou „hranu“, většinou vše spolehlivě odbrzdíme motorem. Tady si dovolím jednu fakt drobnou výtku. Spíš jiný názor než designeři BMW. Už do základu bych dal motorce vyplétaná (drátěná) kola.

Vzduchem a olejem chlazený čtyřdobý dvouválec Boxer, dva vačkové hřídele, čtyři ventily na válec a jeden vyvažovací hřídel. To je již klasika a mnozí mu stále dávají přednost před motorem chlazeným vodou. Svou charakteristikou je pro tento typ určitě vhodnější. Díky velkému kroutícímu momentu, který umožňuje řazení v poměrně velkém rozsahu otáček, vůbec nevadí absence otáčkoměru. I to je pro jízdu docela příjemný prvek. Další „budík“, který nemusíme ani podvědomě sledovat. SCRAMBLER není motorka na to, abychom s ní jeli dlouho po dálnici a nebo trhali rychlostní rekordy. SCRAMBLER je pro pohodovou jízdu po silnici, nebo lehkým terénem. Když ale potřebujeme předjet, má motor dostatek výkonu, aby bylo předjetí co nejkratší. A pak se zase můžeme v klidu kochat krajinou. Byl jsem zvědavý na to, jestli se dá jet na Scrambleru ve stupačkách. I když na to nevypadá, jde to. Vzhledem k tomu, že motorka není opatřena ani základní ochranou proti poškození pří pádu, nejel jsem s ní do terénu, ale vyzkoušel jsem to alespoň na lesní štěrkové cestě. Šlo to. Takže, bude-li mít SCRAMBLER alespoň nějakou ochranou motoru, můžeme s ním i do lehčího terénu.

Na Scrambleru jsem jel v prudkém dešti a také za tmy. To mi jenom potvrdilo to, co jsem psal už někde na začátku. Pokud bych jel ve stejném počasí třeba na GSu se všemi deflektory, možná i bez nich, přijel bych domu v poměrně suchém stavu. Ale ze mě voda doslova tekla a všechno oblečení, skutečně všechno, šlo rovnou do sušičky. No a boty schnuly ještě druhý den. Vyzkoušel jsem také kvalitu halogenového reflektoru. Žádné ledky. Na potkávací byla vozovka poměrně pěkně a rovnoměrně osvětlená, takže se dalo bezpečně jet. Dálkové jsem rozsvítil a viděl jsem světelný kruh s tmou uprostřed. Bez velkého přehánění. Takže? Buď na něj navěsit nějaká přídavná světla a nebo nejezdit potmě. SCRAMBLER je na výlety, které nám mají poskytnout příjemný zážitek. Je ale i na každodenní ježdění, třeba do práce.

SCRAMBLER patří k motorkám, které mají vlastní styl. Mají charakter. A jak se často mezi motorkáři mluví a nebo píše, vyzařuje emoce. Sice občas nevím, co si kdo pod tím představuje, protože skoro celý život začíná být až nějak moc o emocích, ale budiž. Není to konfekční záležitost.

Pro koho SCRAMBLER vlastně je. Určitě osloví hlavně jezdce, kteří už mají něco za sebou. Nejenom věkem, ale i toho mají už dost naježděno. Už nemají potřebu polykat stovky kilometrů denně a tahat se s těžkou bagáží. Určitě to není motorka na přejezd Sahary a nebo na cestu k Bajkalu a zpátky. Živě si ale dovedu představit odvézt si ji někam do hor a tam na ni týden rajzovat po průsmycích, sem tam se zastavit někde u vody a užívat si života. Otočit kolem času o několik desítek let nazpátek a vrátit se k slavnému filmu Johna Sturgese, Velký útěk. Steve McQuen v jedné ze svých nejslavnějších rolí prchá z německého zajetí právě na podobném typu motorky.

Ze sedla Scrambleru – Petr Fryč

P.S. Do brněnského BMW Motorrad Renocar, od kterého byla motorka zapůjčena, jsem se vracel moc hezkou cestou přes Hlinsko, Nové Město na Moravě a Křižanov. Fakt doporučuji. Z Pardubic jsem vyjížděl kolem osmé ráno, takže na Vysočině byla, na zcela „nahém“ „Herritage“ biku, pěkná zima. Jel jsem maximálně tak kolem 100, nebo 110 km/h a užíval si krajinu. Jak jsem psal dřív, že se divím, že právě na takovéto motorce je vyhřívání rukojetí, tak tady jsem to ocenil. Přece jenom je fajn, když je vám aspoň na ruce teplo.