TRENTINO – ALTO ADIGE

PSO. MÁNGHEN NENÍ PRŮSMYK PRO ZAČÁTEČNÍKY

Silnice je nádherná, ale úzká. Tak úzká, že máme problém při vyhýbání se autům, která do průsmyku jezdí také. Takže musíme počítat s tím, a to platí pro obě strany, že budeme muset zastavit a rozjet se do prudkého kopce. Třeba i v zatáčce. Musíme počítat s tím, že vysoké procento řidičů, ať na motorkách, nebo v autech, jsou z jízdy – bez pardonu – vykulení. Mají strach a chovají se nepředvídatelně. Takže můžeme počítat s tím, že – my předpokládáme, že přednost má ten, kdo jede do kopce – to je normální. Ale ne pro každého. Kdo zná východní stranu PSO. STELVIO, kde se doprava, při jízdě do kopce, otáčí „okolo patníku“, tak tady je to koncentrované. Zatáčky navazují jedna na druhou. Ale problém nám nemusí způsobit jenom jiní řidiči. Stačí třeba stádo kraviček přesouvajících se z jedné pastviny na druhou. 

Všechno toto ale je vykoupeno po příjezdu do průsmyku, kde má vrchol snad pár desítek metrů, takže vyjedeme na kopec a hned zase jedeme z kopce. Nevím, jestli znám podobné místo. Spíš asi ne. Trochu nechápete, proč sem vlastně ta silnice vede. Když jen kousek západně je průsmyk mnohem pohodlnější. Možné právě pro tento charakter je to jeden z mých nejoblíbenějších průsmyků. Je takový – komorní.

Tímto máme za sebou to nejpodstatnější z VAL DI FASSA a VAL DI FIEMME. Posuneme se o jeden horský hřeben dál na jih, do – VAL SUGANA. Tam už jsme jednou nakoukli, ale tentokrát si můžeme vybrat jednu ze tří, vlastně čtyř variant tras klesajících tam údolím VAL DI CEMBRA. Já osobně preferuji takovou sub variantu vedoucí přes PSO DEL REDEBUS (1455). Je totiž klidná a stále je na co koukat. Pro jiného ale může být zajímavější trasa vedoucí po, při pohledu shora dolů, po levé straně, okolo velmi zajímavých skalních útvarů, zvaných „PIRAMIDI DI TERRA DI SEGONZANO“. Pro mne – nic moc – musel jsem je v lese doslova hledat, ale pro jiného to může být zajímavé. A trasa je to velmi pohodlná. 

Ať jedeme kudy jedeme, můžeme se zajet podívat buď do TRENTA, které má krásné centrum, ale dostat se do něj bývá, pokud tam nepřijedeme v opravdu ideální době, trochu – vopruz – je tam celý den dost silný provoz a spousta jednosměrek. Takže bez navigace, která nás tím labyrintem provede, raději ani ránu. Nechat motorku na některém větším, placeném parkovišti a zbytek dojít. 

Zajímavější je dojet k LAGO DI CALDONAZZO, kde je, na východní straně, skvělé koupání. Voda v jezeře je čistá, teplá – příjemná. Dá se tam klidně strávit celý den. Nebo jeho nejteplejší část. 

Tady jsme již v nejjižnější části regionu, která měla velký význam za První světové války. Je to oblast velkých pevnostních systémů na hranicích s Benátskem. Tedy původní Rakousko-Italskou hranicí. 

Pro zásobování těchto pevností byla vybudována jedna téměř kuriózní silnice. Dodnes nese pouze německý název – KAISERJÄGERSTRASSE. Na dvanácti kilometrech, většinou pouze asi na třetině z nich, překonává výškový rozdíl 775 metrů. Z nadmořské výšky 480 m. kde je hladina LAGO DI CALDONAZZO, do nejvyššího místa, které leží v nadmořské výšce 1255 m. Sloužila k zásobování velkých pevnostních systémů FOLGARIA, LAVARONE a LUSERNA. I tyto pevnosti byly propojeny silnicemi, čehož můžeme dodnes využívat. 

Když už jsme na úplném jihu regionu, přejedeme údolí řeky ADIGE a dostaneme se do západní poloviny provincie TRENTIO – ALTO ADIGE. Její dominantou je horský masiv Monte Baldo, s nejvyšším vrcholem, 2 228 m vysokým CIMA VALDRITTA. Z východní strany, od ADIGE, stoupá poměrně pozvolna, k LAGO DI GARDA naopak spadá velice strmě. Východní strana masivu, od městečka MORI na severu, až po CAPRINO VERONESE, nabízí nádhernou, vyhlídkovou motorkářskou trasu, zvanou STRADA PANORAMICA DEL MONTE BALDO. Jedeme-li po ní od severu, v CAPRINO VERONESE, budeme-li dávat dobrý provoz, nebo budeme mít trasu uloženou v navigaci, odbočíme na velmi nenápadnou odbočku směrem k západnímu svahu, po kterém se dostaneme až do Magugnanu, na břehu jezera. 

Na trase doporučuji udělat si jeden pěší výšlap. Motorky zaparkujeme u RIFUGIO GRAZIANI v místě zvaném BOCCA DEL CREER (1 617). Věci nám uloží v restauraci. No a odtud budeme po celkem pohodlné cestě stoupat na MONTE ALTISSIMO DI NEGRO (2 078 m). Na čtyřech kilometrech překonáme 461 výškových metrů a ty budeme zdolávat, dejme tomu, jednu až jeden a půl hodiny. Podle toho, jak rychle budeme šlapat. Panoramatický výhled na celé LAGO DI GARDA a daleko za něj, vlastně v okruhu 360^o, za tu námahu rozhodně stojí. Navíc tady můžeme chodit zachovalým systémem zákopů z První světové války. Občerstvení nám poskytne útulná horská chata. Počítejme ale s tím, že zatímco v místě, ze kterého budeme vycházet to bude na tričko, nahoře budeme oblékat teplou bundu. A to i uprostřed léta. Nebojíme-li se o kotníky, kolena a kyčle, tak cestu dolů si můžeme výrazně zkrátit strmou stezkou, která vede středem a „řeže“ všechny zatáčky. Mně to zabralo asi dvacet minut. Byl to fofr. 

Budeme-li pozorní a budeme se dívat i do porostu, můžeme zde uvidět celou řadu typicky alpských i arktických rostlin, které bez újmy přečkaly několik období zalednění. 

Severně od LAGO DI GARDA se vypíná do výšky 2180 m nádherný masiv MONTE BONDONE. Přiznám se, že nevím, jestli jezdí i v létě sedačková lanovka z obce VASON na horu PALON (2 098), ale pokud ano, vyplatí se tam vyjet. Když se z tohoto vrcholu, jehož východní strana je nesmírně strmá a skalnatá, podíváte do údolí řeky ADIGE, bude vím to připadat jako pohled z letadla. Přímo z Trenta vede na MONTE BONDONE nádherná, doslova závodní trať. Pravidelně se zde jezdí závody do vrchu. Z MONTE BONDONE je snad nejúžasnější výhled na celý majestátný skalní masiv GRUPPO DI BRENTA.

Budeme-li se zdržovat u LAGO DI GARDA, což doporučuji, můžeme alespoň jedním výletem nakouknout do sousední LOMBARDIE. Zajedeme do jižní části masivu ADAMELLO. Západně od LAGO D` IDRO se nacházejí tři zajímavá místa. Od jihu je to – PSO. DEL MANIVA (1664), GOLETTO D`CROCETTE (2070) a PSO. DI CROCE DOMINI (1892). Tato místa spojuje nádherná, vyhlídková, hřebenová trasa. Naprostá fantazie. Ale. Byl jsem tam dvakrát. Poprvé, v červnu, byla zavřená a o dva týdny později, na začátku července, byla otevřená. Jisté je, že tam nesmí obytňáky. Cesta je zčásti nezpevněná. O tom, jestli je otevřená, nebo zavřená rozhoduje množství sněhu. Toto místo, ač ležící na hranici „pouhých“ dvou tisíc metrů, se jednak vyznačuje vysokou vrstvou sněhu, ale hlavně, jsou zde klimatické podmínky odpovídající severu Evropy. Takže tu sníh leží až do letních měsíců. Prý je to dáno tvarem hor a srážením vzdušných proudů. Nejsem botanik, takže neznám názvy rostlinek, které rostou tady, u nás v Krkonoších a pak daleko na severu, až v Laponsku. Mimořádné místo. 

Zajímavým krajinným předělem je tok řeky SARCA. Pramení vysoko v severní části horského masivu ADAMELLO, nejprve teče k jihu, okolo GRUPPO DI BRENTA se stáčí na východ a pak zase k jihu, až se v TORBOLE vlije do LAGO DI GARDA. Tato řeka nejenom, že vytváří úžasné prostředí, ale je velmi výraznou hranicí právě mohutného masivu BRENTA, dosahujícího nadmořské výšky 3150 m. Když jsem byl jednou lyžovat na MONTE BONDONE, sledoval jsem, jak se mění obraz těchto mohutných skal od východu až po západ slunce. Díky naprosté neprůchodnosti masivu jsou zde hlavně údolní silnice a několik krásných tras k vysokohorským jezerům, jako jsou LAGO DI BISSINA a LAGO NUOVO, v masivu ADAMELLO a LAGO DI TOVEL, ve východní části masivu BRENTA. 

Jezera jsou vedle hor důležitým, až identifikačním prvkem Trentina. Nachází se jich tu neuvěřitelných 297. Je to téměř jedna desetina všech alpských jezer. Většina těchto vodních ploch (257) je ledovcového původu a nachází se v nadmořské výšce nad 1500 metrů. Jejich společným jmenovatelem je neuvěřitelně čistá voda stejně jako kruhový tvar. Některá jezera se stávají útočištěm stěhovavých ptáků. Jiná jsou naproti tomu zahrnuta do seznamu provinčních biotopů, mikroprostředí výjimečných přírodních a vědeckých hodnot. 

Sever masivu ADAMELLO korunuje CIMA PRESANELLA (3 556), nazývaná také „střechou Trentina“. Jezdili jsme tam lyžovat na ledovec, brali jsme si s sebou i kola. Dopoledne lyžování, odpoledne kola. Říkal jsem si, že bych si tam jednou místo kola vzal motorku. Dal by sr tam totiž jet krásný okruh přes Ponte di Legno na PSO. DI GÁVIA (2621), odtud do Bormia, vyjet na PSO. STELVIO (2758), sjet do Merana, přes PS. DI PALADE (1518) do Val si Sole a nazpátek do PSO. TONALE (1884). 255 km krásného svezení. 

Přírodní park PARCO NATURALE ADAMELLO BRENTA je největší chráněnou oblastí v Trentinu a jednou z nejrozsáhlejších v Alpách. Je domovem srnců, kamzíků, kozorožců, jelenů a alpských medvědů hnědých, jejichž výskyt se podařilo obnovit. V řekách žijí vzácní vzácné siveny, a po obloze krouží orli skalní – pokud budeme mít opravdu štěstí, spatříme i velmi vzácného orlosupa bradatého. 

Z oblasti parku vyčnívají dvě geologicky a morfologicky odlišná pohoří – ADAMELLO-PRESANELLA, vyznačující se rozsáhlým zledovatělým povrchem, a BRENTSKÉ DOLOMITY, řazené mezi světové přírodní dědictví UNESCO. Obě pohoří disponují velkou biodiverzitou, o čemž se můžeme přesvědčit i během té nejjednodušší možné exkurze a objevit tak jedinečnost místního prostředí a skutečně výjimečnou krajinu.

Národní park Parco Nazionale dello Stelvio v srdci Alp zahrnuje rozlehlou horskou oblast mezi regiony Trentino Alto Adige a Lombardií, včetně celého pohoří Ortles-Cevedale. Území je obzvláště bohaté na ledovce a je zde soustředěno více než 30 vrcholů o výšce nad 3000 m n.m. Park byl založen v roce 1935 a je jedním z nejstarších italských přírodních parků. Dnes je domovem celé řady divokých zvířat, zejména jelenů, srnců, kamzíků, svišťů, hranostajů a majestátních orlů skalních, kteří se stali symbolem chráněného území.

Jezdecky příjemná je ještě ovocnářsko-vinařská oblast VAL DI SOLE, VAL DI NON s přejezdy směrem na MERANO a BOLZANO. Doporučuji udělat si zastávku u LAGO DI CALDARO. A tak se dostáváme do oblasti pod Brennerský průsmyk, odkud jsme vyjeli.

Pokud nepreferujeme jízdu po dálnicích a držíme se rčení, že – cesta je cíl – a ještě k tomu nebydlíme někde v Jižních Čechách, zabere nám cesta do provincie TRENTINO – ALTO ADIGE, dva příjemné dny. Bez ohledu na počasí. Na poznání Trentina potřebujeme týden až deset dní. Nechceme přece sedět od rána do večera v sedle a jenom tahat za plyn. 

Takže to máme – suma sumárum – program na krásnou dvoutýdenní dovolenou. Nebo sem jet víckrát. 

V tomto cyklu článků nepoužívám jako ilustrace mapy tras. Ale tentokrát musím udělat výjimku. Toto je takový – alpský zlatý hřeb. Okruh SELLA RONDA. Překonávající čtyři krásné horské průsmyky, nabízející fantastické výhledy na DOLOMITY a spoustu nádherných zatáček. Je úplně jedno v jakém směru ho pojedeme, protože pokaždé do bude fantastický zážitek. Pro mne je malinko sympatičtější pravotočivý směr.  

Všechno toto berme jako námět na přemýšlení a pomůcku při plánování své motorkářské dovolené.

Petr Fryč