TRENTINO – ALTO ADIGE

K této oblasti mám poměrně silný osobní vztah. V roce 1994 jsem, coby vydavatel SKI MAGAZÍNU, začal spolupracovat s APT TRENTO a díky tomu bych asi nespočítal kolikrát jsem tam byl. Mockrát. Ve všech ročních obdobích. Díky tomu tam mám i řadu přátel. Znám tam málem každý kout. Takže se omlouvám, že tento text bude trochu delší. Rozdělen do dvou dílů. 

Oblast, také nazývaná Horní Adiže, byla až do roku 1918, stejně, jako Země koruny České součástí Rakousko-Uherska a je to tady, hlavně v severní části, SÜD TIROL, poznat skoro na každém kroku. 

Oblast je na téměř ideální poloviny rozdělena, od severu k jihu, řekami ISARCO, od VIPITENA po BOLZÁNO a dál pak ADIGE, která vzniká na soutoku mohutných horských potoků u obce SPONDIGNA na horním konci údolí VENOSTA. A z TRENTINO – ALTO ADIGE proudí severem Pádské nížiny až do Adriatického moře.   

TRENTINO – ALTO ADIGE má status autonomní oblasti. Má vlastní regionální vládu, i parlament.  

Ve východní polovině, v její severnější části, sem z Benátska zasahují DOLOMITY. V jižnější části je pak výrazný horský masiv CATENA DE LAGORAI. Západně od řeky ADIGE jsou to od severu ALPI VENOSTE (Ötztálské Alpy) a impozantní masiv ORTLER, jehož nejvyšší vrchol dosahuje nadmořské výšky 3905 m. Mimochodem, je na něm skvělé lyžování. Z obce SULDEN (Solda), neplést si se Söldnem, jezdí na ledovec, pokrývající severovýchodní úbočí Ortleru, až do výšky 2480 m, kabinová a sedačková lanovka.

Odtud na jih ční monumentální masiv GRUPO DI BRENTA, s nejvýraznějším vrcholem CIMA BRENTA (3150) a hned vedle je masiv ADAMELLO, tvořící hranici s Lombardií, kterému vévodí také zaledněný vrchol CIMA PRESANELLA (3558). Na jihu najdeme severní výběžek LAGO DI GARDA a nádherný masiv Monte Baldo, o který se dělí se sousedním Benátskem.

V každém průsmyku, na každém výraznějším vrcholu, z kterého bylo možné kontrolovat údolní cesty, nacházíme pozůstatky, tu zachovalejší, jinde již pouze jejich zbytky, pevnostních systémů z První světové války. Jsou to úžasné ukázky vojenského stavitelství konce 19. a začátku 20. století. Nejsou to pouze pevnosti a zákopy, ale hlavně horské cesty, tunely a mosty, které bylo nutné vybudovat jako obslužné komunikace při stavbě pevností, a hlavně pro jejich zásobování. Díky nim máme možnost se dostat do neskutečných míst. Jasně, vždy to vyžaduje v závěru trochu pěší turistiky, ale to největší převýšení absolvujeme po dokonale postavených a skvěle udržovaných silnicích. 

Relativně krátké a hodně členité horské hřebeny umožňují, že zde silnice tvoří docela hustou síť. Je to samozřejmě dáno, jak už jsem psal, také velkým počtem vojenských pevností.

TRENTINO – ALTO ADIGE je bohaté nejenom turisticky, ale také hospodářsky. Rozsáhlé vinice dávající skvělá vína, lemují hlavně celé údolí ADIŽE, od VAL VENOSTA až po benátskou Veronu a jabloňové sady, které se rozkládají převážně ve VAL DI SOLE, okolo LAGO DI CALDARO a v širokém, plochém údolí táhnoucím se na sever od LAGO DI GARDA. Obecně se dá ale napsat, že tam, kde nejsou jabloňové sady, jsou vinice a naopak. Až v nejvyšších partiích jsou pastviny. Krávy se pasou i v těch nejvyšších možných místech a při pěších túrách na ně narazíme i v nadmořských výškách přesahujících 2000 m. Když k tomu přidáme množství místních specialit jako jsou skvělé sýry, těstoviny a mnoho druhů uzenin, o lihovinách raději ani nemluvě, vychází nám z toho velmi komplexní turistický, kulturní a gastronomický zážitek. I v gastronomii je totiž obsaženo hodně kultury. Není tady ale jenom zemědělství. potravinářství a turistika. Je zde i velké množství průmyslových podniků, včetně takových, které produkují super přesné výrobky třeba pro americkou NASA. 

Ubytovacích kapacit je tady obrovské množství. Kempy, v dostatečném množství a kvalitě, příjemné penziony a hotely všech kategorií. Stačí si vybrat a není třeba je bukovat předem. Když se netrefíme na první pokus, tak druhý, maximálně třetí určitě. 

Většina turistů, ze severněji položených zemí, sem přijíždí přes Brennerský průsmyk, na motorkách samozřejmě ne po dálnici, ale už nad Innsbruckem najedeme na údolní silnic č. 182, projedeme starým hraničním přechodem a městečkem BRENNERO a dál po silnici S 12, ze které jsou odbočky do každého údolí. 

Ta první je hned v městečku VIPITENO a nasměruje nás buď do PSO. DI MTE. GIOVO (2099) a dál do Merana, nebo do PSO. DEL ROMBO (2474), kterým se sem dá přijet z rakouského Ötztalu. 

V tomto průsmyku jsem jednou zažil zajímavý jev. Jel jsem z Rakouska a až do průsmyku jsem jel v plném slunci. Nebe téměř bez mráčku. No a ledva jsem přejel na italskou stranu, vjel jsem do neskutečně silného deště, kdy do mne ale voda narážela zespodu. Byl jsem v mraku a z údolí foukal tak silný vítr, že hnal vodu proti kopci. A nad hřebenem mraky doslova mizely. Trvalo to tak 10, možná 15 minut a než jsem sjel do údolí, svítilo zase sluníčko.

Další možností, kam jet z Vipitena, je PSO. DI PENNES (2215), přes které se dostaneme do masivu SARENTINA. Podle mne je to mnohem hezčí cesta do Bolzána, než frekventovaná údolní silnice s průjezdem Brixenu, po které jezdí veškerá místní doprava, ale také kolony Němců a Holanďanů.

Dalším místem, kde se dá ze silnice S 12 odbočit do přírody, je Brixen. Mimochodem velmi krásné městečko, kde se Karel Havlíček Borovský, na náklady c k eráru, vyléčil z tuberkulózy Zdejší mniši vyrábějí naprosto úžasná vína. Při jedné novinářské akci jsem měl možnost je koštovat. Normálně se nedají vůbec koupit. Jenom v jejich hotelu. Na dolním konci města je taková nenápadná, ale pokud se pamatuji, tak dobře značená odbočka do PSO. DI ERBE (2004) a hned za městem je další odbočka, která nás vynese do fantastického vyhlídkového místa na VAL CROCE, nedaleko od vrcholu CIMA DI PLOSE (2504). Přes PSO. DI ERBE vede krásná, doslova parková silnice do obce ANTERMOIA, dál do VAL BADIA a tudy k severnímu vstupu na horský okruh SELLA RONDA, v Corvaře. První ze zdejších ikon. Nádherný okruh v doslova úchvatném vysokohorském prostředí. Tady si dovolím jednu radu. Pokud máme dost času, dejme si ji v obou směrech. Je jedno, z kterého místa vyjedeme. Jestli to bude CORVARA, ARABBA, nebo Lupo Bianco, což je takové moc hezké místo nad CANAZZEI. Jenom tak nám totiž nebude hrozit, že si ukroutíme hlavu. Při zastávce v PSO. PORDOI (2239) doporučuji sednout na lanovku a nechat se vyvézt na PIZ BOÈ (2950), odkud se nám, bude-li příznivé počasí, naskytne naprosto nepřekonatelný výhled na celé DOLOMITY, značnou část jižních Alp, ale hlavně na královnu „Bledých hor“, kterou je 3342 m vysoká, ledem pokrytá – MARMOLADA. Masiv SELLA je stolová hora. Po vrcholcích celého skalního masivu vede bezpečná turistická stezka s mnoha vyhlídkami. Slavný francouzský architekt Le Corbusier je kdysi označil za „nejkrásnější architekturu na světě“. Co říkáte? Já myslím, že měl pravdu.

Tady odbočím k jejich vývoji

Za dnešní podobu vděčí “Bledé hory” především dlouhé a fascinující historii geologického vývoje, která je od svého začátku před 280 miliony let nepřestala tvarovat. Tou dobou ještě hory nebyly horami, ale aluviální rovinou omílanou tropickým mořským zálivem TETHYS nacházejícím se mezi Evropou a Afrikou, které v té době tvořily jediný kontinent PANGEA. Před 280 miliony let, během období permu, se tato rovina začala poprvé nořit do moře. Následně po tomto postupném propadu moře TETHYS zaplavilo území odpovídající dnešní oblasti Dolomit. Voda byla mělká, teplá, podobná některým dnešním tropickým oblastem, a především se v ní množila organogenní společenství, schopná navázat minerální soli a usadit ve své kostře různé sedimenty. Počínaje triaským obdobím moře několikrát změnilo svou výšku. Při každém poklesu začalo velké množství těchto stavebních mikroorganismů s masivní výstavbou útesů, aby vyrovnalo pokleslé mořské dno.

A pak nastalo něco zásadního – přibližně před 65 miliony let, na konci periody křídy, se Dolomity konečně vynořily z moře v důsledku postupného přibližování afrického a evropského kontinentu. Velkoplošné zalednění v období čtvrtohor pokrylo oblast na 2 miliony let ledem a výrazně tak změnilo geomorfologii hor. Jakmile ledovce ustoupily, byly Dolomity připraveny uvítat své první lidské osadníky.

Geologická historie učinila z Dolomit celosvětově významné místo pro vědní obory o Zemi, především pro snadný způsob, kterým je možné ze skal číst o vývoji naší planety a listovat tak jakousi obří kamennou knihou.

Od roku 2009 jsou Dolomity zařazeny do Seznamu světového dědictví UNESCO.

Dnes, stejně jako v minulosti, Dolomity podněcují představivost díky svému velkolepému vertikálnímu uspořádání, gigantickým skalním útesům, které se tyčí i do výšky1600 metrů nad měkkými zvlněnými obrysy horských lesů a luk, a rozmanitosti odstínů, jimiž se skály zbarvují během dne.

Přes SELLA RONDU se dostáváme do asi nejnavštěvovanějších údolí, kde je vysoká koncentrace lyžařských středisek a sice VALL DI FASSA a VAL DI FIEMME. Ze západu je ohraničují skalní masivy CATINACCIO / ROSENGARTEN, s nejvyšším vrcholem CIMA CATINACCIO (2 981) a LATEMAR, vysoký 2842 nadmořských metrů. Na jeho sousední vrchol, CIMA DI VALSORDA, jsme jednou v létě vystoupali po cestě vedené suťoviskem. Ve svahu bylo liduprázdno. Naproti tomu, horská chata, RIFUGIO TORRE DI PISA, stojící kousek pod vrcholem, doslova praskala ve švech. Ale pro každého nově příchozího se našlo místo. Prostě se lidé na lavicích přimáčkli víc k sobě a ti, co už byli po jídle, se zvedli a šli ven. Krásný zážitek.

V obci POZZA DI FASSA můžeme odbočit doprava, do PSO. DI COSTALUNGA (1745), kde můžeme buď znova odbočit doprava na krásnou silnici vedoucí přes PSO. NIGRA (1688) a sjet nazpátek do údolí řeky ISARCO, nebo jet rovně a v Ponte Nova odbočit doleva, vyjet na PSO. DI LAVAZE (1805) a sjet přes obec VARENA, do CAVALESE ve VAL DI FIEMME. Obec VARENA je proslulá tím, že je zde vysoká koncentrace důchodců. Ne, fakt. Důchodců. Prý je to jedno z nejpříjemnějších míst na bydlení v celé Itálii. A tak se sem na stáří stěhují lidé, kteří si to mohou dovolit, třeba i z Říma a celé řady velkých italských měst. Vůbec se jim nedivím. Mně by se tam také líbilo. Obec je totiž položená vysoko v jižním svahu, takže tam celý den svítí sluníčko. A výhled do údolí a na protější horský masiv CATENA DEI LAGORAI, s nejvyšším vrcholem CIMA DI CECE (2754), je prostě nádherný.

Ale to jsem trochu předběhl. Vrátím se tedy ještě do VAL DI FASSA, kde můžeme v Moeně odbočit do PSO. DI ST. PELLEGRINO (1918), PSO. DI VALLES (2032) a sjet na silnici č. 50, o které se zmíním následně.

Ve východním Trentinu, na rozhraní údolí Fiemme a Primiero, se v srdci přírodního parku Parco Naturale Paneveggio – Pale di San Martino nachází velký smrkový les Paneveggio. Antonio Stradivari vybíral právě zde dřevo pro stavbu svých nenapodobitelných nástrojů, a dokonce i dnes se “znělá” smrková prkna z lesa Paneveggio používají na výrobu těch nejlepších ozvučných desek. Nad „houslovým lesem“ se zvedá pohoří Pale di San Martino a porfyrické pásmo hor Lagorai. Horské louky v údolí Val Venegia jsou oblíbeným domovem kolonií svišťů, zatímco údolí Val Canali je středem zájmu projektu na ochranu biologické rozmanitosti a na rozvoj činností, od cestovního ruchu až po zemědělství v horských oblastech, ale vždy zcela šetrných k životnímu prostředí. 

Silnice číslo 50 je součástí krásného okruhu, na kterém přejedeme tři, vlastně čtyři naprosto rozdílné průsmyky. Vede z Predazza přes Bellamonte do PSO. DI ROLLE (1970). Toto místo je zajímavé tím, že tady vlastně končí Dolomity. Výrazný morfologický rozdíl bude zcela patrný, když se v průsmyku podíváme doleva, na ostré tvary vápencových skal MALGA VENEGIOTA a doprava na již mnohem oblejší tvary svahů masivu CATENA DEI LAGORAI. 

Z PSO. DI ROLLE sjedeme do krásného sportovního střediska SAN MARTINO DI CASTROZZA, projedeme TRANSAQUA, MEZZANO a v obci IMER odbočíme na takovou úplně nenápadnou, ale krásně zatočenou silnici vedoucí po loukách a přejedeme pouhých 989 m vysoký PSO. GOBBERA. Skoro si ho ani nevšimneme. Sjedeme pár hezkých zatáček do CANAL SAN BOVO a tam začne hezký tyátr. A tím je přejezd 1615 m vysokého PASSO BROCON. Nádherná, ale poměrně úzká, hodně zatočená, místy až nepřehledně, silnice, občas ohraničená kamennou zdí. Vedoucí poměrně hustým lesem. O víkendech tady bývá docela hustý provoz. Ne turistů. Ti tuto silnici moc neznají, ale vyznavačů jízdy na motardech. Chlapci to tady mají najeté, a tak nás to může občas docela překvapit. Jezdí tady fakt hodně rychle. U restaurace v průsmyku jich bývá plné parkoviště. Ale to se týká pouze tohoto úseku. Dál už je jízda mnohem klidnější. Mnoho zatáček nás přivede do CASTELLO TESINO, kde se dáme doprava na STRIGNO a TELVE. Občas budeme odbočovat mezi ploty, do téměř nepravděpodobných směrů. Není to hlavní silnice. Nad obcí TELVE odbočíme ostře doprava na 2047 m vysoký – PSO. MÁNGHEN.

Pokračování za týden

Petr Fryč