BENÁTSKO a FURLANSKO-JULSKÉ BENÁTSKO

Na těchto dvou severoitalských oblastech je lákavé, že tam jsou nejenom krásné hory, ale také pro nás nejbližší mořské pobřeží, lákající ke koupání. O dalších atributech, jako je většinou velmi příjemné středomořské podnebí, skvělá gastronomie a obecně velice přívětivé prostředí ani nemluvě. 

Z rakouských Korutan se sem dostaneme přes dva příjemné průsmyky a sice PLÖCKENPASS / PSO. DI MONTE CROCE CARNICO a o pár kilometrů východně ležící NASSFELDPASS / PSO DI PRAMOLLO. Pro mne je rozhodně hezčí NASSFELDPASS (1530). Na PLÖCKENPASS (1357) vede od severu poměrně nudná, přímá silnice, kde je v horní části pouze několik zatáček. Navíc je to skoro celé v lese. Italská strana je o poznání zajímavější díky silnici postavené na galeriích v hodně strmém svahu, kde je několik serpentin v tunelech, a i na přímých úsecích jsou galerie chránící před padajícími kameny a sesuvy sněhu. Bohužel je tu dost velký provoz, a tak nechytnout kolonu aut a autobusů je celkem klika. Jednou jsem takovou kliku měl, když jsem se vracel z Dolomit, a ještě k tomu jsem jel sám. Jako vždy jsem jel nalehko, takže můj TRIUMPH TIGER 1050 nenesl žádnou velkou váhu. Bavilo mne to. Byl všední den, mimo hlavní sezónu, nebezpečí radarů bylo naprosto minimální. Naprosto suchý asfalt. V údolí, před nájezdem do serpentin, jsem pořádně přiložil pod kotel. Byl to neskutečný zážitek. V žádné zatáčce mi nikdo nepřekážel. 

Ale zpátky k tématu. NASSFELDPASS je hodně zatočený na obou stranách. Je tady také mnohem menší provoz. Jel jsem tudy asi třikrát a vlastně si nevzpomínám, jestli jsem tady potkal nějaká auta. Možná tak sem tam místní dodávka. Když se nelyžuje, není důvod do průsmyku jezdit. Silnice do italského městečka PONTEBA místy, svou šířkou a poloměrem zatáček, připomíná spíš cyklostezku. 

Také sem můžeme přijet ze Slovinska. Vynechat přejezd horského sedla VRŠIC (1911), v masivu TRIGLAV (2864), by byla věčná škoda. Ale Slovinsku se budeme věnovat samostatně. 

Pro vstup do Itálie nám skvěle poslouží horské sedlo PRELAZ PREDEL / PSO. PREDIL (1156). Kousek za průsmykem odbočíme doleva a okouzlí nás nádherné, stejnojmenné jezero, LAGO DI PREDIL. Jen kousek za touto odbočkou je vlevo parkoviště příjemné restaurace s krásným výhledem.

SELLA NEVEA, kam se dostaneme po nádherné, hřebenové silnici, je v zimních měsících mnohem živější nežli v letních. Nachází se zde poměrně málo známé lyžařské středisko. Ovšem, obdařené velmi kvalitními tratěmi a propojením se slovinským střediskem BOVEC. Dominantou, která ji poskytuje poměrně chladné klima, je skalnatý masiv KANIN (2587), pod jehož vrcholem se plazí nejvýchodnější alpský ledovec. Díky tomu, že na italské straně jsou sjezdovky otočené zcela k severu a padá zde hodně sněhu, je na sjezdovkách kvalitní lyžování až do jarních měsíců. Ale v letních měsících je tady naprostý klid. 

Silnice, která nás přivede do CHIUSAFORTE, padá do nádherného kaňonu říčky TORRENTE RACCOLANA.

Zaměříme se na docela rozsáhlou oblast, která by se dala ohraničit jako – vše na sever od silnice TOLMEZZO – LOZZO DI CADORE a dál až po CORTINU D`AMPEZZO.

Na západ od Ponteby se rozkládá masiv, kterému vévodí MONTE ZERMULA (2 143). Je to oblast oblíbená mezi horolezci a je tu několik krásných ferrat. Dostaneme se tam tak, že v Pontebě ostře odbočíme na severozápad, na silnici zvanou VIA PAULARO. Pojedeme-li z Nassfeldu, je to odbočka doleva o 180^o. Do otočného bodu, který leží v nadmořské výšce 1 558 m, je to 21 km, na kterých vystoupáme o 980 výškových metrů. Je to údolí horských farem, pastvin a nádherných výhledů na majestát hor. Ale těch si ještě užijeme dost a dost. Z vrcholu sjedeme do Paulara. Celé je to dlouhé 30 km. 

Když jsem začínal, nebo jezdil ve větších, občas velmi různorodých skupinách, najížděli jsme kilometry. Strašná pitomost. Šlo o to být někde a najet co nejvíc kilometrů. Pak jsem konečně přišel na to, že stačí i polovina původně najížděných kilometrů, ale že „leitmotivem“ musí být zážitek. Ne číslo na počítadle tachometru. Takovým zážitkem je – STRADA PANORAMICA DELLE VETTE. Ale musíme mít kliku na počasí. Já ji neměl, a tak jsem její dvě třetiny projel v mraku, nebo – hustém mraku. Kdo jel v hustém mraku ví, že to není fajn zážitek. Pořád jsem věřil, že alespoň úplně nahoře, což je na hranicí 2 000 m, slunce přece jen alespoň vysvitne. Nestalo se tak.

Délka této nádherné trasy je 34 km, na kterých je téměř padesátka serpentin a spousta dalších zatáček. Silnice není úplně vhodná pro méně zkušené jezdce. Pouze za opravdu dobrého, a hlavně jistého počasí. Na což se v těchto oblastech nedá úplně spolehnout a nezažil jsem tady snad den, kdy by během dne nepřišla alespoň jedna dešťová přeháňka, nebo, v letních měsících, nějaká ta bouřka. Za chvíli je ale po všem a zase svítí sluníčko. 

Ikonickým kopcem této oblasti je – MONTE ZONCOLAN (1 750). Na jeho severovýchodní, mírnější straně, se nachází hezké, takové komorní lyžařské středisko, po jehož obslužných komunikacích je veden výjezd na vrchol průsmyku. Jeho jihozápadní strana je o poznání strmější, a právě tudy vede jeden z nejtvrdších výjezdů, často zařazovaný do programu Giro d`Italia. Je to zážitek ať jedete dolu, nebo nahoru. Při potkávání, nebo míjení cyklistů máte chuť smeknout. Z vrcholku, kde je parkoviště, se nabízí ničím nerušený, panoramatický výhled daleko a daleko, v rozsahu 360^o.

Od městečka COMEGLIANS se na západ táhne nádherné údolí VAL PESARINA. Toto údolí ze severu ohraničuje výraznou horskou skupinu, které vévodí 2024 vysoký MONTE TORONDON. Na 26 kilometrech vystoupáme o 1245 m výš, až do nadmořské výšky 1760 m. Toto místo se jmenuje – SELLA DI RAZZO. Na jihozápad odtud se vypíná MONTE TIARFIN (2413). Tady se protínají tři krásné silnice. Jedna z nich odtud vede na východ, k LAGO DI SAURIS. Krásné přehradní nádrži s krátkou, ale vysokou hrází. V SELLA DI RAZZO jsem se jednou potkal s jedním Němcem. Vyprávěl mi, že jezdí pravidelně do obce SAURIS DI SOTTO, kde má oblíbený penzion. Motorku, DUCATI HYPERMOTARD, si přiveze na přívěsu, aby si neojížděl gumy. Pak je za několik dnů totálně zničí na této silnici a zase jede spokojeně domů. Tím nechci psát, že by to bylo zrovna moje gusto, ale něco to vypovídá o charakteru té silnice. Prostě zábavy kopec. A co napsat ke zdejší krajině? Nejsou to už Dolomity. Takže i vrcholky hor jsou, až do výšky tak 2000 m zalesněné. Nejsou tak ostré a celkově působí doslova přívětivým dojmem. Navíc je tu klid. 

Pokud bychom se tady někde chtěli ubytovat, pak mohu, z vlastní zkušenosti, doporučit RIFUGIO TITA PIAZ v PASSO PURA. Žádné hogo fogo. Příjemné, čisté, klidné, cenově přijatelné, se skvělou kuchyní.

Na západ odtud se dostaneme do údolí řeky, která nechvalně proslula tvrdostí bojů za První světové války. Ona vůbec celá tato oblast je protkána systémem vojenských pevnostních opevnění a památek na tato krveprolití. Zcela zbytečná.  

Dostáváme se do oblasti DOLOMIT. Ne vše v severní Itálii jsou DOLOMITY. Ale jejich větší část se nachází v provincii Benátsko. Viz mapa. 

Pro většinu z nás je tato oblast absolutní TOP. Alespoň pro mne tomu tak je. Ať v zimě, díky lyžování a většinou skvělému počasí, tak v jarních a podzimních měsících, kdy tu není tolik turistů. Pro mne ideálním obdobím je začátek května až polovina června a potom od začátku září do poloviny října. V těchto obdobích je tady přijatelný poměr mezi hezkým a špatným počasím, a i když je ne úplně krásně, stále je příjemně teplo. Jak jsem už psal. Musíme počítat s tím, že můžeme klidně každý den zmoknout. Většinou odpoledne. Někdy to může být dost intenzivní, takže je lepší se někam schovat, ale nikdy to netrvá dlouho. Dešťová fronta přejde, nebe je opět blankytně modré a silnice začnou za chvíli osychat.

ZAČNEME NA SEVERU 

STRADA PANORAMICA DELLE TRE CIME nás přivede až do nadmořské výšky 2320 m, do skalního amfiteátru, kterému dominují tři obří skalní zuby – TRE CIME DI LAVAREDO, dosahující nadmořské výšky téměř 3000 m.

Pokud nebudou vrcholky hor schované v mracích, na západ odtud uvidíme například 2768 m vysoký MONTE CRISTALLINO DI MISURINA. Ale to je jenom jeden z mnoha nádherných vysokohorských štítů. Kdo miluje hory, nebude odtud určitě spěchat. Navíc, platí se zde, na délku silnice poměrně vysoké mýto, a tak vyjet sem na pouhou otočku se zrovna dvakrát nevyplatí. Kuk sem, kuk tam můžeme dělat na kterémkoliv z mnoha zdejších průsmyků. Už začátkem 19. století začal Rakouský alpský svaz stavět horské chaty v blízkosti hranice s Itálií.

Horská chata – RIFUGIO AURONZO několikrát ve své historii vyhořela a dnešní podobu má z přelomu padesátých a šedesátých let m.s.

Silnice je sjízdná i pro méně zkušené jezdce. Až ve své nejvyšší části vyžaduje trochu víc dovednosti. Vyplatí se sem jet mimo hlavní turistickou sezónu, kdy se nám do cesty nepletou auta a obytňáky. Hlavně na auta s poznávací značkou zemí, kde nemají hory, je třeba dát si pozor. Chovají se často dost nepředvídatelně. No prostě – v horách jezdit neumí, ale musí vyjet všude. 

Hned vedle se nachází jedno z nejkrásnějších alpských jezer – LAGO DI MISURINA. Pokaždé, když jsem tudy jel sám, tak jsem se alespoň na hodinu usadil v některé ze zdejších restaurací a užíval si pohled na průzračně čistou hladinu jezera s panoramatem hor v pozadí. Pohled, který se neokouká. Navíc, i když je tady docela provoz, je tu takový velmi zvláštní klid.

CORTINA D`AMPEZZO je – no zkrátka je to mondénní město. Mimo hlavní turistickou sezónu, hlavně tu zimní, působící poměrně ospalým dojmem. Stojí za procházku centrem, ale jednou to stačí. Sjezd sem, přes PASSO TRE CROCI (1809), je úžasný. Vede v nádherných, výhledy nabízejících zatáčkách a my musíme jet opravdu zvolna a opatrně, protože máme neustále na očích některý z nádherných skalních masivů. Jako jsou – MONTE CRISTALLO (3221), TOFANA DE POMEDES (2750), nebo skalní masiv, ve kterém je nejvyšší CIMA AMBRIZOLLA (2715). Tolik hor atakujících, či převyšujících hranici 3 000 m vidíme při jednom sjezdu jen málokde. Tak si to užívejme. Tady jsme ve skutečném srdci DOLOMIT.

DOLOMITY jsou labyrintem nádherných silnic vedoucích každým údolím, okolo nádherných jezer a překonávajících vysokohorské průsmyky a hřebeny v těch nejnádhernějších místech. Můžeme se sem vracet, nebo tady strávit klidně měsíc a pořád budeme poznávat něco nového. Postupně nebudeme vědět, kde je to vlastně hezčí. Budeme se vracet do stejných průsmyků, jenom pokaždé z jiného směru, protože je to vždy zcela nový zážitek. Oblíbíme si některé horské chaty, do kterých se budeme vracet jenom proto, že je tam skvělá atmosféra a dobře v nich vaří. V řadě horských průsmyků, které tvořily historickou hranici mezi Itálii a Rakousko-Uherskem, je dodnes dochována a na věčnou památku udržována řada pevnostních systémů z První světové války. Je to velmi zajímavé. 

Takže – vypíchnout jedno, nebo několik míst, nebo vyjmenovávat všechny zdejší vysokohorské průsmyky, jako to NEJ, prostě nejde. Nemá to smysl. Protože bych musel o každém psát skoro to samé. 

Navíc je to vše v mých knížkách „HORY & ZATÁČKY, kde je rovných 70 tras pouze v oblasti na sever od Pádské nížiny. V aplikaci MOTOQUEST, která z knížek vychází, jich je ještě o něco víc. Myslel jsem si, že už tam znám skoro každou vyasfaltovanou stezku, i do míst, kam se běžně nejezdí a pokaždé mne překvapilo něco nového.

Nejjižnější výspou „širších“ DOLOMIT je impozantní masiv, tvořící část jihovýchodního okraj celého pohoří ALP (dál už je to placka až k Benátkám), nesoucí název – MONTE GRAPPA. 

Horský hřeben, s řadou menších vrcholů, se táhne od severovýchodu k jihozápadu a jeho dominantou je právě vrchol MONTE GRAPPA (1776). Je to dokonalá přírodní pevnost. Obrazně i doslova. Za První světové války se zde mnoho měsíců tvrdě, neúprosně a krvavě válčilo. Během let 1917 a 18 se zde odehrály tři kruté bitvy, kdy Rakušané chtěli prorazit bok italské obrany a Italy vlastně obklíčit. Nepodařilo se jim to i díky nesmírně rozsáhlému pevnostnímu systému vybudovanému právě na tomto skalnatém masivu. Dnes je na jeho vrcholu monument připomínající tuto krvavou historii a přístupná je i část původních bunkrů a chodeb vybudovaných ve skále. 

Za příznivého počasí je odtud nerušený výhled nejenom na Alpy, na severozápadě, ale také daleko do nížin, směrem k Adriatickému moři. 

Dalším málo známým místem, které také stojí za pozornost, i když je poměrně vzdálené hlavním turistickým trasám, nebo právě proto, je – PASSO SAN BOLDO (706). Tady nejde o krásy krajiny, ale o úžasnou ukázku vojenského stavitelství z 1. Sv. války. Tato silnice, kde v nejvyšší části jsou všechny zatáčky schovány do tunelů, byla postavena za 100 dní. U nás by, i kdyby nám teklo do bot, trvalo několikanásobně delší dobu jenom projednávání záměru. O době stavby raději ani nemluvě. To by bylo na několk generací. Dole i nahoře jsou semafory zajišťující bezpečnost. Tunely nejsou dostatečně široké na bezpečné vyhýbání se.

V mapách se PASSO SAN BOLDO dost blbě hledá, a tak sem dávám jeho GPS koordináty: 46.0060019N, 12.1696775E

Obloukem se vrátíme do Furlánsko-Julského Benátska a sice do oblasti – PARCO NATURALE DELLE DOLOMITI FRIULANE. 

Tato překrásná, chráněná, hustě zalesněná horská oblast je sice neprůjezdná, ale její okraje nabízejí celou řadu přírodních krás a zajímavostí. Nejenom jezdeckých. 

Na jeho jižní straně je to především – LAGO DI BARCIS. Jeho hladina je v nadmořské výšce 430 m a díky velmi příznivému klimatu, ovlivněnému středomořím, je příjemné na koupání. V letních měsících jsou v této oblasti poměrně vysoké teploty, a tak voda v jezeře je velice příjemným osvěžením. 

Severovýchodně od LAGO DI BARCIS se nachází poměrně nenápadný, většinou zalesněný průsmyk – FORCELLA DI PALA BARZANA (840). Nejde ani tak o průsmyk jako o nádhernou silnici, která přes něj vede. Je to takové – jako když jedeme krásným parkem. To samé by se dalo napsat o silnících dál severovýchodním směrem, vedoucím na TRAMONNTI DI SOPRA a do průsmyku PSO. REST (1052), nebo trochu východněji položeného SELLA CHIANZUTAN (954). Když bych to měl k něčemu, i když trochu vzdáleně, přirovnat, tak je to jako když jedete z Hrubé Skály, okolo zámku, na Vyskeř. Čistý, prosluněný les, v něm krásně zakroucená silnice, občas zahloubená do terénu, občas překonávající nějaký kopeček, sem tam nějaká zídka. Ale v podstatně lepším stavu. 

Silnice překonávající PSO. REST je krásná, samá zatáčka, ale bohužel, když chytíme kamion, nebo kolonu aut, máme smůlu. Dostaneme se přes ně buď s velkou klikou, nebo rizikem. Když si řekneme – zastavíme, počkáme až to odjede, většinou se nedočkáme. Přijede další kolona v čele s kamionem, který následují osobní auta.

To SELLA CHIANZUTAN je jiná káva. Mezi obcí CHIÀICIS, v údolí, a parkovištěm s příjemnou restaurací, je to regulérní závodní trať, na které se jezdí pravidelně závody do vrchu. Dokonalý povrch a přehledné zatáčky, kde, pokud nejede nic v protisměru, si můžeme dovolit i předjížděcí manévry. Je to svezení ze zcela jiného soudku než na okolních silnicích, které naopak vedou ke klidné jízdě. 

Jednou jsem tady objevil fakt perlu. Ze silnice SS52, kousek pod Ampezzem, jsem odbočil do obce SOCCHIEVE, přejel řeku do PREONE a z této obce začal stoupat do strmého svahu. Ta silnice nese název – STRADA COMUNALE PREONE – POZZIS. Fakt místní komunikace, kdy musíme věřit, že se někde nebudeme muset složitě otáčet a „potupně“ se vracet. Prostě věřit, že silnice není slepá. A když tomuto uvěříme, dostaneme se do liduprázdných míst, kde jsme sami a o to intenzivněji vnímáme vše co je kolem nás. Pravda, bylo tam několik dopravních značek připomínajících vzdáleně zákaz vjezdu. Sem tam jelo v protisměru nějaké malé osobní auto, velké by se tam nevešlo. Taky několik polorozpadlých kamenných můstků tam bylo. Nakonec z toho bylo 11 km krásného, takového zvláštního svezení, skoro divočinou, nejprve o 340 m nahoru a pak zase o 130 m dolů. Jak jsem psal někde v úvodu. Ježdění na motorkách je o zážitcích. A toto byl zážitek.

Některým oblastem, které sice geograficky patří do Benátska, ale navazují spíš na oblast TRENTINO ALTO-ADIGE, se budu věnovat v dalším pokračování Motorkářského zeměpisu.

Petr Fryč