NEJEN DÁMY V SEDLECH MOTOREK – část 2.

Jak učit, se učit a vyhnout se chybám.

ZÁKLADNÍ PRINCIPY

Při okolnostmi mi „vnuceném“ učení vlastní dcery, Báry, která se po letech rozhodla začít znova jezdit na motorce, jsem si musel oživit co jsem praktikoval coby učitel lyžování. Ono je si to opravdu velmi podobné.

Když se nad tím zamyslíme a v duchu si představíme jízdu na lyžích, myšleno sjezdových, třeba v krásných carvingových obloucích a do toho si promítneme jízdu na motorce, ze zatáčky do zatáčky, začnou se nám naše pohyby prolínat a uvědomíme si podobnost. Uvědomíme si pohyby očí, hlavy, trupu, rukou i nohou. Nebo jak na nás působí odstředivé síly. Čím jedeme oblouk, zatáčku rychleji, tím musí být náklon větší. Na lyžích i na motorce.

Jízda na motorce, stejně jako na lyžích, není o ničem jiném nežli o rovnováze, těžišti, ovládání vlastní rychlosti a předvídavosti. Netvrdím, že kdo neumí jezdit na lyžích, nenaučí se na motorce a naopak. Ale kdo umí, opravdu umí jezdit na lyžích, nemusí při jízdě přemýšlet, co má dělat, zvládne jízdu na motorce mnohem rychleji, snadněji a – bezpečněji. Navíc, pokud toto zvládneme, nebudeme na jízdu muset vydávat tolik energie. Pojedeme uvolněně a nebudeme tolik unavení.

Začneme těžištěm. To je snadnější. Na motorce za nás otázku těžiště vyřešili konstruktéři a zkušební jezdci. Sedíme v ideálním místě a podle typu motorky máme umístěná řídítka a stupačky. Takže se stáváme součástí určitého funkčního systému. Na lyžích je toto řešeno umístěním vázání a tvarem (náklonem) bot, které nás tlačí lehce dopředu. Tak se dostáváme do těžiště lyží. Budeme-li toto respektovat, netlačit se do přehnaného předklonu, nebo naopak záklonu, jedeme v těžišti. V předozadní rovnováze.

Rozebereme si v jednoduchosti, co děláme, abychom zatáčeli na lyžích. Musíme stát v těžišti. Předozadní rovnováze. To je absolutní základ. U carvingu už nepřenášíme tak intenzivně váhu na vnější lyži, jako u starších stylů. Váha je na obou lyžích a vše se řeší náklonem a zakrojením hran. Nepředsouváme výrazně vnitřní lyži, obě jedou de-facto souběžně a také tlak je v podstatě na obou lyžích téměř stejný. Při dokončování oblouku dokonce větší na vnitřní lyži. Totéž se děje na stupačkách motorky. Také do nich při zahájení zatáčky (oblouku) mírně tlačíme. Ale víc na vnitřní. Trup se u carvingových oblouků nevyklání, jak tomu bylo třeba u tzv. „Rakouské školy“. Kdysi. Stejně tak se nevykláníme ani na motorce. Někdy dokonce naopak. Jdeme tělem dovnitř oblouku. Podíváme-li se na hlavu a práci očí, je to opět to samé. Nedívám se, kde jsem, ale kde chci být. Kam chci jet. Představíme-li si práci rukou, tak při nájezdu do oblouku, na lyžích, jde vnitřní ruka mírně dopředu. Stejně tak na motorce. Chceme-li ji dostat do náklonu, zatočit, musíme zatlačit na vnitřní řídítko. Děláme tedy téměř stejný pohyb, jako na lyžích. Takže, když si toto vše ve své představivosti propojíme, přijdeme na to, že na motorce děláme de-facto to samé, jako na carvingových lyžích. Sjezdové lyžování je dobrou průpravou také pro vnímání rychlosti ve vztahu k prostoru, ve kterém jedeme. Něco jiného je široká, do hladka upravená pista, nebo úzká lesní cesta. Paralela s dálnicí a úzkou okreskou. Kde na nás, za každou zatáčkou, může číhat nějaké nemilé překvapení.

PŘEDVÍDAVOST

Předvídavost je základ přežití. Na motorce musím myslet mnohem víc než v autě, co udělají ostatní účastníci silničního, či městského provozu. Mezi auty jsme doslova jak nazí v trní. Škody na majetku se opraví rychle a snadno. Zlomeniny se hojí pomalu. Zde platí jedna zásada. Čím jedu rychleji, tím dál před sebe se musím dívat. Zároveň ale musím sice periferně, ale intenzivně sledovat, co se děje okolo mne. Proč? Vlastní zkušenost. Naštěstí jsem jel autem, když na mne z pravého příkopu, zarostlého metrovým plevelem, vyskočil srnec. Narazil do boku auta. On to naštěstí přežil a na autě zbylo jenom pár škrábanců od jeho kopýtek. Při jízdě na motorce by to asi dopadlo jinak.

Překvapení ale může být mnohem víc. Proto musíme tzv. číst silnici. Dívat se hodně dopředu a jet pouze tak rychle, abychom dokázali bezpečně korigovat stopu, zpomalit, nebo úplně zastavit. Jako příklad za všechny můžu uvést tak zvanou „opravu vozovky emulzí a kamenivem“. To není oprava, ale veřejné ohrožení. Kdo zažil, ví, o čem píšu. Horší než na podzim spadané listí. Stejně ale musíme číst tvar zatáček, sklony, nerovnosti a druh povrchu, po kterém jedeme. Čím víc zkušeností máme, tím je to pro nás samozřejmě snazší. A opět bych našel paralelu s pohybem na sjezdovce, kde se musíme jednak přizpůsobit hustotě provozu, ale také řešíme, jestli jedeme v prašanu, na ledu, v jarním firnu, na trati upravené, nebo boulovaté. Nikdy nejedeme stejně. Musíme číst trať a neustále vyhodnocovat podmínky.

Tím se na závěr dostávám k tomu, že transformuji-li poučky, které jsem radil svým žákům na lyžích, do prostředí motorek, je to skoro to samé. Vlastně – žádná věda. Chce to jenom postupovat, „step by step“, a nic nezanedbat. Když něco nejde, klidně se o krok vrátím a opakuji. Ideálně v bezpečném prostoru, bez provozu, a následně na málo frekventované, členité a jezdecky zajímavé silnici. Na silnici ale vyjedeme až tehdy, kdy se na to cítí sám náš žák. Není kam spěchat.