INDIAN ROADMASTER

ČTYŘI METRÁKY MAJESTÁTU A EMOCIONÁLNÍHO ZÁŽITKU

Na INDIAN ROADMASTER musíme mít slušné, spíš velké jezdecké zkušenosti. A taky náturu. Nátura je možná ještě důležitější. Nemáme-li ale to první, budeme se na něm spíš trápit. Nemáme-li to druhé, je lepší o něm vůbec neuvažovat. Viz dále. INDIÁN a čím větší, tím je to výraznější, je motocyklový samorost. Amerika, se vším, co k tomu patří. Základem je krásný, vzduchem chlazený, velkoobjemový V-twin. Rám z litého hliníku a podvozek klasické koncepce. Nastavený pro co nejsnadnější ovladatelnost v zatáčkách. Impozantní proporce, a to jak rozměry, tak váha. Design a komfort jak pro jezdce, tak i spolujezdkyni také typicky americký. Prostě „kočár“ na překonávání velkých vzdáleností. I design palubní desky je jako z šedesátých let. K tomu spousta rázovitého příslušenství, kterým si můžeme svůj stroj personifikovat a vytvořit naprostý originál. Chceme-li se stát členy klanu, či součástí kultu, musíme se také patřičně obléci. Když už ne komplet do „indiánského“, tak alespoň nějaké to tričko nebo vestička. Na druhou stranu, pořídíme-li si jakýkoliv model značky INDIÁN, máme vystaráno do konce života. Nejenom, že budeme mít stroj, který bude předmětem zaslouženého obdivu po mnoho let, ale, jak se říká: „INDIÁN SE NEPRODÁVÁ, INDIÁN SE DĚDÍ“.

Ježdění na něm není pro citlivky. Občas na něj potřebujeme trochu víc hrubé síly než na jiné motorky. Pochopíme to, jakmile si sedneme do pohodlného, hlubokého sedla, do rukou vezmeme příjemně silné rukojeti řídítek, vyzkoušíme odpor brzdové a spojkové páčky, nastartujeme velký, vzduchem chlazený, vidlicový dvouválec o objemu téměř 1,9 l., zařadíme jedničku, provázeno přímo libozvučným cvaknutím a poprvé se rozjedeme. V ten moment nám dojde, že toto chce podstatně víc než si jen myslet, že umím jezdit na motorce. Máme-li zkušenosti s motorkou o poloviční váze, čtvrtinovém, nebo polovičním objemu motoru a tomu odpovídajícímu kroutícím momentu, je v našem bytostném zájmu být velmi pokorným a k jízdě přistoupit s opravdu velkým respektem. Kromě toho, že jedeme na dvou kolech, dopředu a držíme řídítka, totiž téměř nic, co jsme doposud znali, neplatí. Vše je hodně jinak a my se buď rychle přizpůsobíme, nebo si koledujeme o pěkný malér. Pro jezdce, přistoupivšímu k Indiánu s pokorou a postupně hledajícímu jeho možnosti, je to svezení za odměnu. Pro přehnaně sebevědomého spíš za trest. I když to nikdy nikomu nepřizná. Ale poznáme to, když za ním chvilku pojedeme.

V poslední době máme, bohužel, možnost sledovat, jak řada značek, s doposud velmi vyhraněným charakterem, se o něj připravuje. Motorky různých výrobců si začínají být podobné jak vejce vejci. Nebudu jmenovat. Kdo se o motorky zajímá, tak ví. Až na evropskou legislativou vynucené prvky, jako by se, po stránce designu, u značky INDIAN zastavil čas. Chvála Pánu Bohu. Hlavně se to týká vzduchem chlazených motorů, jakým je poháněn ROADMASTER. Takže kdo má zájem o relativně jednoduchou, přitom technologicky vyspělou, starosvětsky komfortní a silnou motorku, musí koupit, dokud je v nabídce. I sem se tlačí motory vodou chlazené, snadněji plnící různé nesmyslné normy a předpisy, a také více řídících jednotek.

  

Teď se musím vrátit do let minulých. K těmto na pohled „těžkopádným“ motorkám jsem nikdy neinklinoval. Díky své horám bližší nátuře a fyzické konstituci, jsem potřeboval něco lehčího, obratnějšího, z čeho je taky trochu lepší výhled po okolním provozu. V loňském roce jsem poprvé v životě sednul na cruiser INDIAN SCOUT. Poprvé jsem měl na motorce nohy natažené před sebe. Moje obava, že se na takové motorce nedá zatáčet, byla záhy ta tam. A jízdu jsem si náramně užíval. Viz mé loňské texty zde: 

INDIAN SCOUT

Takže, když jsem letos dostal možnost vyzkoušet INDIAN ROADMASTER, jeden z vrcholných modelů značky, neváhal jsem ani vteřinu. Navíc jsem týden před tím sedlal Hondu GOLD WING TOURING, s automatem DCT, tak mne zajímalo srovnání těchto dvou, zaměřením podobných, ale jinak zcela rozdílných, špičkových strojů.

PO SAKRA DLOUHÉM ÚVODU SE KONEČNĚ DOSTÁVÁM K MOTORCE

INDIAN ROADMASTER je respektu hodný majestát. Taková dvoukolová pasažérská limuzína. Ze starých, dobrých časů, kdy ještě motorky neovládala elektronika. I když jí je tady už také dost. Monstrózní příď nám napovídá, že i když na něm pojedeme v obleku, třeba do divadla, dáma může jet klidně ve večerním, po zastavení nebudeme muset vyhledat čistírnu nebo žehlírnu. Nejsem zastáncem ježdění v kraťasech a tričku. A to ani na velmi krátké tratě. To jedu raději na kole, nebo jdu pěšky. Ale věřím, že jedinci, mající snížený pud sebezáchovy, mají, díky masivní kapotáži a ochraně nohou, o dostatečný komfort postaráno. Já to ale, po vlastních, dost bolestivých zkušenostech, vřele nedoporučuji.

INDIAN ROADMASTER sice vypadá jako ze šedesátých let, nakonec to je záměr, nic méně, konstrukčně to není žádná vykopávka. Nebo reminiscence starých časů. Základem jeho konstrukce je moderní, lehký rám odlitý z hliníku, který je dostatečně tuhý a zároveň poskytuje skvělé jízdní vlastnosti. Lehkost a suverenitu při projíždění zatáček a snadné řízení. 

Motor THUNDERSTROKE 116, o objemu 1890 ccm, je typický, americký, velkoobjemový, vzduchem chlazený V-Twin. Disponuje naprosto dostatečným výkonem a impozantním kroutícím momentem 168 Nm/ 3000 ot/min. Ten oceníme při předjíždění a také projíždění zatáček.

O jízdní komfort se starají přední teleskopická vidlice se zdvihem 116 mm a vzadu centrální stavitelný tlumič, se zdvihem 114 mm. O brzdění se spolehlivě postarají plovoucí brzdové kotouče, dva vpředu a jeden vzadu. Ostatní technické parametry najdete na webu.

KOMFORT. TO JE TO, OČ TU BĚŽÍ. 

Už při usednutí do opravdu pohodlné sedačky, připomínající spíš klubovku, o sedadle pro pasažérku ani nemluvě, nás obejme pohoda. Ruce sevřou příjemně silné hefty širokých, masivních řídítek a podle svého gusta si nastavíme, samozřejmě tlačítkem, žádná manuální práce, výšku štítu. Podle teploty si můžeme také nastavit, to už manuálně, průduchy v krytech nohou, aby naše lýtka příjemně ovíval proudící vzduch. Doklady a různé drobnosti můžeme odložit do dvou schránek a telefon si můžeme dát dobíjet do pro něj určené schránky v hodní části palubní desky. Když si ho spárujeme s palubním počítačem a máme-li v helmě interkom, můžeme vést i dlouhé hovory. Nejenom se spolujezdkyní. Nohy položíme na podlážky, stupačky se tomu snad ani nedá říkat, a jsme připraveni startovat. Ještě snad –probereme kufry. Horní kufr je poměrně obří a dobře využitelný. Samozřejmě osvětlený. Boční nevynikají objemem, ale díky hornímu otevírání jsou dobře využitelné. Nic z nich při nakládání a zavírání nevypadne.

Zmáčkneme spojku a zařadíme jedničku. Krásné cvaknutí nám dá najevo, že nesedláme žádný kafemlejnek, ale pořádný stroj. Tato odezva provází každé přeřazení. Nahoru i dolů. Nevím jak komu, ale mně to bylo velice příjemné. Mám rád, když vím, co se pode mnou děje. Nemám rád, když přeřadím a – nevím. Každá dnešní motorka má sice indikaci zařazené rychlosti, ale to není ono. Tady opravdu vím, že převodovka udělala přesně to, co měla. A takto funguje celý stroj. Na jednu stranu si užíváme jízdní komfort a není to pocit, ale opravdu v jeho sedlech, spíš křeslech, můžeme ujet stovky kilometrů denně. Díky dobré ochraně téměř za každého počasí, ale zároveň víme, že řídíme skutečný stroj. Stroj, postavený z pořádného materiálu. Nejenom při dlouhých přesunech po dálnicích, nebo rychlých silnicích, ale i v zatáčkách, bez ohledu na jejich rádius. Jenom rozbité silnice nemá indiánův podvozek příliš v lásce. Takže za normálních okolností cítíme neskutečný pocit pohodlí a jistoty. Pokud byl podvozek postaven se záměrem snadné ovladatelnosti a jistoty, pak se povedl téměř mistrovsky. Ale jak jsem psal někde v začátku. Je třeba k němu přistupovat s velkým respektem. Je to jako když jedeme velkým, přiměřeně těžkým a výkonným autem. Neseděl jsem vzadu. Ale z reakce mé dcery, kterou jsem vezl do Prahy, přičemž se skoro celou cestu bavila focením a filmováním, což už je samo o sobě důkazem, že byla v pohodě, to prý bylo krásné svezení. Z toho mi vychází, že i spolujezdkyně se, na dovolenkových cestách, bude hlavně bavit. A o to nám přece jde. Když už s námi jezdí. 

Když jsem se kdysi bavil s jedním fandou do starých aut, jak byly stavěné třeba předválečné osobní Tatry, tak mi říkal, že celé auto bylo konstruováno a dimenzováno tak, aby svému majiteli vydrželo celý život. Aby bylo třeba měnit jen olej, brzdové obložení, svíčky, žárovky a takové ty spotřební věci. Auto tehdy opravdu nebylo spotřebním zbožím. A podobný pocit mám ze stroje INDIAN ROADMASTER. 

  

Petr Fryč

Foto: Jiri Jirsa Art, Barbora Fryčová a autor

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s