DÁMY V SEDLECH MOTOREK – část 3. – učení

Jak už jsme psali minule, moje první samostatná jízda na motorce, po ukončení autoškoly, skončila nevalně. Naštěstí bez trvalých následků. Motorka byla opravena a kosti srostli. 

Přesto jsem mnoho let měla obavy na motorku sednout. Dokonce i jako spolujezdec. Doba dozrála, náhoda – vlastních nápadů, tomu chtěla, že jsem začala uvažovat o tom se k ježdění na motorce vrátit.

Poučena z vlastních nezdarů jsem to tentokrát vzala poctivěji. Od základu – výběrem vlastního, kvalitního vybavení. Od helmy až po boty. Teprve pak přišla na řadu motorka. 

Samozřejmě jsem si vyslechla spoustu názorů. Co by pro mne bylo ideální a co bych měla … Rovnou vám řeknu, tyhle řeči pouštějte jedním uchem dovnitř a druhým ven. Motorka vám musí padnout. Být příjemná nejenom na pohled, ale i do ruky. Musí se vám na ni příjemně sedět. Musíte z ní bezpečně dosáhnout nohama na zem. Zkuste si s ní, než se poprvé rozjedete, také manipulovat na místě. Ne pokaždé je po ruce někdo, kdo vám s ní pomůže. 

Naštěstí jsme takovou našli u dovozce značky CFMOTO, společnosti JOURNEYMAN. A sice – CFMOTO 300 NK.

https://www.cfmoto.cz

Při výběru stroje, vhodného pro návrat do sedla, nebo pro učení, padla naše volba na lehkou, ovladatelnou a agilní CFMOTO 300 NK. Čtyřdobý jednoválec, o objemu 300 ccm, s dostatečným výkonem. K tomu bezpečné jízdní vlastnosti, úžasná ovladatelnost a příkladná ergonomie. Podle mne ideální nejenom pro výuku. Jak jsem později zjistil, i pro zkušeného jezdce. Když se chce pobavit jízdou na jednoduchém, a přitom velmi příjemném stroji. Prostě jezdecký relax.   

Seděla jsem na řadě motorek, ale s touto jsem se hned cítila v pohodě. Nejsem úplný drobek a sílu také celkem mám. Přesto mám obavu z velké, těžké motorky. A tenhle „mrňous“ je prostě akorát. Štíhlá, lehká, ovladatelná. Příjemně dosáhnu na řídítka a nohama na zem. A objem motoru je mi zatím fuk.

S jednoválcem jsem se ze začátku trochu prala. Přišlo mi jako trápení ho vytáčet do vysokých otáček. Ale i to si během učení sedlo.

ZAČÁTKY NA LETIŠTI A MOTODROMU

Úplně první lekce byla krátká. Jen 45 minut. Na takové malé Hondě. Osobně jsem nic nečekala. Vlastně jsem jenom chtěla zkusit sebe – jak se budu při jízdě cítit. Nic závazného. A ono to šlo a bylo to fajn. Na letišti v Panenském Týnci, s Mirkou Lisou, která je v tomto bezvadná. Žádné hecování. Prostě zkus, uvidíš. Já uvidím. Když to půjde, tak budeme v klidu pokračovat. Takže nejprve rozjezdy a brzdění. ROZJET, ZABRZDIT, ROZJET, ZABRZDIT, ROZJET a ZABRZDIT. – Ok, to by šlo, tak zkus zařadit. Aha – moje noční můra a důvod mé bouračky. Ale v duchu hesla: „Nevzdávej, co jsi nezkusil“, jsem tam kopla dvojku, pak trojku a jela.

Takže na první ježdění velký úspěch. Zlomila, či překonala jsem v sobě trochu obavy. Ne každý dokáže svou první havárku hodit za hlavu. Máte-li pud sebezáchovy. A já, jako grafik potřebuju zdravé ruce. Prostě to tam někde máte zahnízděné a těžko se toho zbavuje.

Bohužel, v pracovní vytíženosti, jsem další hodinu s Mirkou měla až za čtyři týdny. Už jsem jezdila na trochu větší motorce. Zase lehká Honda. To bylo fajn. Už jsem si nepřipadala jako vosa na bonbónu. Přidaly jsme více zatáčení, ježdění mezi kužely a pak také dlouhou rovinu po letištní ploše.

Jo, jo. Záměr je jedna věc a – jak se říká: „Člověk míní a Pán Bůh mění“. 

Když jsem odjížděla, už jsem se těšila na další lekce s Mirkou. Bohužel, z důvodu špatného počasí bylo několik kurzů zrušeno a pak se ještě Mirka zranila. Naše plány jsme tak museli zásadně přehodnotit. Nedaleko domu, v Pardubicích, máme naštěstí motodrom UAMK. Tam je možné si domluvit čas, kdy nemají jiný program a jezdit. Tak jsem jezdila tam a ve výsledku mne učil můj táta. Tak to být nemělo. To jsme původně nechtěli. Není dobré, když vás učí kdokoliv z rodiny, nebo okruhu kamarádů. Ale naopak jsem díky tomu měla víc času a naprosto bezpečný prostor, abych se naučila zvládat to, z čeho mám asi největší obavu, či respekt. A tím je běžný silniční provoz.

Tak to být opravdu nemělo. Bára měla jezdit pod vedením instruktorky a ne mne. Se mnou měla jezdit až později, když na to bude připravena. Nic méně jsem se musel převtělit do role trpělivého instruktora. Naštěstí k tomu nemám daleko. Kdysi jsem pár let učil lyžování a ono je to velmi podobné. Musíme se přizpůsobit tomu, koho učíme. Jeho schopnostem, výdrži, tempu. Nemůžeme chtít víc, než reálně zvládne. Prostředí kompaktního motodromu je pro to naprosto ideální. Postavíte se doprostřed a máte stále přehled. Báře jsem vysvětlil vždy jenom něco málo teorie a nechal jí jezdit jejím tempem. Když u mne zastavila, řekl jsem jí, co jsem viděl, ona mi řekla své pocity a zase jezdila. Takto jsem ji postupně „rozjížděl“. V naprostém klidu. Tak, jak jí to sedělo. Byli jsme domluveni, že na silnici pojedeme až v okamžiku, kdy si sama řekne. 

Mimo své běžné práce jezdím jako kurýr. Autem. A když strávíte, jako řidič, celé dny v autě, především ve městě a na dálnicích, všimnete si, jak jsou u nás špatní řidiči. Chaos, arogance, bezohlednost a nesnášenlivost vůči všem ostatním účastníkům provozu jsou zcela běžné. Bohužel, dalším velkým problémem je nesledování provozu. Hlavně ve městech. 50 % řidičů kouká do telefonu, místo aby se věnovali řízení. A v tomto prostředí je motorkář mnohem zranitelnější nežli řidič v bezpečí svého auta. 

Proto jsem se sama chtěla zaměřit hlavně na podvědomé, zautomatizované ovládání motorky. Abych ji bezpečně ovládala v pomalé jízdě, v hustém městském provozu. V klidu, na uzavřeném motodromu, může zafungovat něco jako virtuální realita. Prostě si představujete. Simulujete si situace. Plynule se rozjíždět i při odbočování na světlech a umět rychle zastavit. Předvídat a umět řešit krizové situace. Na motodromu jdou takové situace nasimulovat v bezpečném prostředí. Maximálně hrozí pád, ale ne srážka. Jezdit na volné silnici už pak není tak složité.

JEDEME NA SILNICE

Po několika hodinách na motodromu jsem se popravdě začala už trochu nudit. Tak jsme se domluvili, že už zkusíme vyjet na silnice. Bohužel jsem, kvůli práci, špatnému počasí a dvoutýdenní karanténě, měsíc zase na motorku nesedla. Takže první tréninková vyjížďka byla tak trochu horor. Jako bych všechno, co jsem si natrénovala, prostě zapomněla. Než jsem odjela od domu, tak mi asi pětkrát chcípnul motor.

Na každé křižovatce jsem doufala, že nepotkám auto. Vlastně jsem doufala, že vůbec nikde nepotkám žádné auto. A když pak táta, bez povšimnutí, projel vesnicí, kde byla domluvena první zastávka, chtěla jsem motorku hodit do pangejtu. A jeho uškrtit. No – nehodila. Vyprdnula jsem se na něj a na jeho představu, co by měl člověk napoprvé a jak rychle ujet. Zastavila jsem si, kde jsem chtěla. 

Bylo odpoledne a provoz trochu zhoustl. Předpokládal jsem, že zvládneme tak 50 – 60 km na dvě, tři zastávky. Jedna zkušenost. Nikdy neříkat, kde se bude zastavovat. Takže když jsem projel vesnici, kde jsme měli zastavit, Bára znervózněla. Asi jsem tam zastavit měl. O pár kilometrů dál zastavila sama a – čekala. Až se k ní vrátím. Udělala to dobře. Zpětná vazba. Nakonec jsme absolvovali cca 40 km. Ale dobrý, bylo to poprvé. Další jízda bude už určitě lepší. 

Srovnala jsem si posed na motorce, boty i rukavice. S rukavicemi mám trochu problém. Není jednoduché vybrat ty správné na první pokus. A zase se začala řídit sama sebou. Ne okolím. V klidu si vzpomenout, co jsem trénovala na motodromu, a hlavně si určit vlastní tempo. Klidně si jedu 40-50 km/h a je mi úplně jedno, kdo se za mnou vzteká. Já se musím cítit bezpečně a vědět, že motorku ovládám. 

Díky tomu, že jsem si to v hlavě takto srovnala, mne už nerozhodil ani vytrvalý déšť hned při třetím výletu. Vodu jsem měla všude. Ale prostě jsem jela a dojela (pozn. Byl to fakt pořádný slejvák, kdy stála voda na silnici. A jak to bývá, chvilku potom, co jsme přijeli domu, pršet přestalo. Asi to tak mělo být.)

Třetí vyjížďka už vedla na silnice jižně od Sečské přehrady. Železné hory. Střídavě kvalitní, či nekvalitní silnice. Občas krásný asfalt, občas uplácaný lopatou. První dvě třetiny byly už fakt dobrý. Bára jela rychleji, klidněji. Bylo vidět, že CFMOTO 300 NK ji sedí. Že to byla dobrá volba. Výkon dostatečný, jednoduchost, obratnost, nízká váha. Bezpečně dosáhne na zem. Když jsme překonali otočný bod, kousek za Horním Bradlem a vyjeli na kopec, kde byl pěkný výhled, začal jsem tušit, že bude zle. Věděl jsem, že má přijít déšť. Ale když se dá dohromady špatný odhad času na projetí okruhu a nevyzpytatelnost rychlosti větru, dopadne to tak, jak to dopadlo. Posledních asi 30 km jsme jeli ve fakt hustém dešti. K tomu se docela ochladilo. Bára zatnula zuby a dala to. Získala první zkušenost s jízdou za – docela extrémních podmínek. Jenom pro dokreslení. Kožené kalhoty vysychaly dva dny, bunda tři. Bářino textilní oblečení bylo suché druhý den. Z jejích bot jsme doslova vylívali vodu a tak jsem do nich musel strčit vysoušeče. 

A teď už mne to celkem chytlo. Na další vyjížďce, když se začalo odpoledne, skoro už k večeru ochlazovat a začala být zima, tak vidina tepla doma byla dobrou motivací k tomu, abych začala zrychlovat. Táta, který z ohledu ke mně nejel rychle, už mne vlastně brzdil.

Na počtvrté už Bára ujela přes 100 km. Snažil jsem se vybrat málo frekventovanou, pestrou, členitou trasu. U nás nejsou skoro žádné kopečky. Tak alespoň aby se střídaly volné úseky s průjezdy vesnic. Byl jsem překvapen, jaký po třech jízdách na silnici Bára udělala pokrok. Jela klidně, zrychlovala, najížděla dobře do zatáček a už ji netrvalo dlouho ani rozjetí se na křižovatkách. Což byl doposud „problém“. Bylo vidět, že ji to už baví. Dokonce, při výjezdu z Pardubic, protože jsme vyjížděli v době odpolední špičky, za mnou s klidem předjela celou stojící, či pomalu jedoucí kolonu aut. Pěkně po čáře. K večeru se začalo ochlazovat. Dost citelně. Trochu nezdravá motivace pro zrychlování. Ale účinná. Místy jsem měl pocit, že Báru zdržuju. Přece jen zkušenosti a pocit zodpovědnosti. Bál jsem se, že bude Bára naštvaná. Nebyla. Potvrdila mi, že jsem ji zdržoval. Jen se trochu klepala zimou. Holt, motorka nemá topení ani klimatizaci.

Když jsem jela na víkend z Pardubic do Zlína (autem). Přistihla jsem se, jak si pečlivě prohlížím silnice – jak jsou kvalitní, zatáčky, jak se vlní nahoru a dolu krajinou a představovala si, jak by se po nich jelo na motorce… 

Barbora Fryčová

Poznámky

Petr Fryč

P.S. Neplánovaná, či doslova nechtěná činnost jezdeckého instruktora vlastní dcery, mne motivovala k oprášení vzpomínek, jak jsem učil děti i dospělé, v různém stádiu pokroku, lyžovat. Je si to opravdu velmi podobné. K mé plné spokojenosti nám chybí aspoň tak 500 km v běžném silničním provozu. Je to velmi zajímavé a potřebné téma. A tak, jako správný grafoman, o tom budu psát dál. 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s